Na lodích z Petřína aneb O Petřínskou kostku 2021

Už dřív byly se sjezdem Petřína potíže krzevá ochranu zeleně se strážci zákona a přiznávám, že jsem kvůli shromažďovacímu zákazu a zákazu organizovaných akcí tentokrát dlouho váhal, zda se na Petřín vůbec vydat. A váhal jsem tak dlouho, že zatím začala Policie vyhánět i normálně sáňkující děti. To rozhodlo: co horšího se mi nakonec mohlo stát; a ostatně kajak nejsou sáňky. O zákazu kajakování na Petříně není nikde ani slovo.

Nečekaná změna vyhlášky

V neděli 14. února ráno jsem naložil loď, boby a děti, abych tam nebyl sám a nepřipadal si jako debil. S pevnou vírou, že třeba někdo z dávných účastníků závodu O Petřínskou kostku, pořádanou nepravidelně v letech 1997-2010, bude mít stejný nápad, náhodou se potkáme a z těchto náhodných kolemjdoucích se třeba povede ne-zorganizovat jednoduchý závod.

Na Újezdu jsem zahlédl několik známých tváří kolemjdoucích a kolem lanovky dokonce přicházela loď na neznámém rameni. Brzy dorazil ještě zánovní zelený kajak. Tři lodě, bylo jasné, že závod bude. V tu chvíli jsem naopak zadoufal, že nikoho nenapadne přivláčet laminátovou otevřenku pro až 12 závodníků (kategorie MHD), protože to už bychom fakt nevysvětlili.

Průzkum terénu ukázal, že po policejním extempore byla na popud primátora část petřínského svahu, která se vzácně shodovala s historickou závodní tratí Kostky, narychlo zlegalizována pro sáňkování a bobování. Okamžitě jsme překlasifikovali plavidla do kategorie sáňky a vyhlášku mohli pustit z hlavy.

Studie terénu

V neděli dopoledne na Petříně řádilo mnoho dětí. Pro začátek jsme se k nim přidali s vlastními potomky výhradně na bobech, aby si na nás ostatní přivykli. Nalákána na žrádlo, opustila většina dětí v čase před nedělním obědem svah a brzy se povedlo prakticky bezvýhradně ovládnout prostor cíle, nezbytný pro bezpečný dojezd.

Sněhu na trati bylo dost, takže ani nejzarputilejší ochránce přírody nemohl hovořit o ničení zeleně. Předchozí nízké teploty nedovolily sněhu příliš metamorfovat a trať byla pokryta uježděným přemrzlým prašanem.

Všichni majitelé lodí nabídli svá plavidla k dispozici i jiným náhodným kolemjdoucím, z nichž nakonec vzešlo osm závodníků. Byla vyhlášena jediná kategorie, sjezd co nejrychleji dolů se závěrečnou bokovkou „když-to-zrovna-půjde“. Kajakcross byl z bezpečnostních důvodů jako příliš kontaktní zrušen a proběhl pouze experimentálně-exhibiční metodou pro zachování kontinuity do budoucna.

Tréninky začaly opatrně, s menším nájezdem. Až postupně se navýšily na celou závodní trať. Nejobtížnější část závodu spočívala ve správném vyměření startovního místa, odkud by se závodník trefil mezi vzrostlé stromy. Trať i tak skrývala mnohé překážky a nástrahy. Již zmíněné jabloně, mezi nimi – v důsledku asi týdenního ilegálního hoblování svahu na pekáčích, sáňkách, snowboardech a lyžích – skryté sněhové vlny, lyžařům známé jako boule, a v samotném závěru povinný skok bokem vymezený lucernou a odpadkovým košem.

Závodníci se v rámci ne-organizace dohodli, že pojedou dvoukolově, startovat se bude klasickou upažovací metodou a čas se bude měřit na dvou přístrojích, přičemž se počítá ten lepší. Zároveň bylo možné odpočítat jednu až tři sekundy za objektivní překážky, např. Děti na svahu, opožděný start a podobně, pokud upravený výsledek nezasáhl do pořadí daného kola. Protože se nejednalo o organizovanou akci, dosažené časy si závodníci pamatovali… někdy.

Mozaika závodnických zážitků

Diváci i závodníci byli svědky mnoha napínavých okamžiků. Jendovi, řítícímu se po přídi vstříc jisté smrti, musela pevně zakořeněná jabloň prokazatelně uhnout. Karla sice nedosáhla vynikajících časů, ale i tak jako jediná žena – navzdory nepochopitelné náklonnosti k odpadkovému koši – s grácií zvítězila v dámské kategorii. Pes, jemuž byla vybraná singlkanoe o dvě čísla menší, na obávaných muldách v obou kolech vypadl; v jednom případě dojel do cíle po skoku plavmo na palubu hlavou napřed, ve druhém proskočil cílem o neměřitelný okamžik později než loď. Indián po snad až příliš rychlé jízdě v panice zbytečně brzy vysunul podvozek a do boje o vítězství proto nezasáhl.

Zbývá popsat okolnosti souboje o virtuální stupně vítězů: Peťa na Pinnballu s velmi placatým dnem dosáhl technických limitů plavidla a skončil třetí s časem 16:55. Jedenáct let je dlouhá doba, a tak si nikdo ani nevzpomněl, že chudák Wikk, majitel bleskově rychlé zelené creekovky (čas 16:50), je úřadujícím mistrem Petřína z roku 2010 a nenastupoval proto ani jako obávaný favorit. Pouze tento scházející psychologický efekt zřejmě mohl způsobit, že s časem 16:20 jsem vyhrál já na C1 s dobržďováním eskymáckým obratem u psy ochcaného plotu na dětské hřiště.

Protože se nejednalo o oficiálně vyhlášený ročník a veškeré měření bylo záměrně neobjektivní, neudělovala se ani putovní trofej Petřínská kostka, čímž jsme zamaskovali poněkud trapný fakt, že nevíme, kde je…

Budoucnost PK

Závěrem je třeba zmínit i nadějnou budoucnost Petřínské kostky, jelikož zájem dětí a dorostu na kratších tratích byl ohromný. Bude tedy záležet jen na klimatických podmínkách, jak bude tento závod v budoucnu vypadat.

Tradiční prestiž závodu jistě pozvedá i pravidelná mezinárodní účast, které se tentokrát zhostil italský seakajakář Luca z Neapole. Protože dorazil pozdě, účast v závodu jsme mu zakázali. Se systémem měření času bylo sice prakticky vyloučené, aby vyhrál, ale co kdyby náhodou… hrozilo, že by putovní trofej putovala do Itálie a přitom máme už tak potíže ji najít.

Když Luca při pokusné exhibiční freestylové jízdě v italském stylu „no problemo“ na Wikkově zeleném namydleném Blesku ztratil nad lodí kontrolu, rozehnal skupinku dětí a rozmetal boby po okolí, byl nejvyšší čas jít domů.

Tak až… jestli zase někdy v Praze nasněží a někdo to do té doby zase nezakáže, přijďte pádlovat na Petřín. Určitě se najde dost náhodných kolemjdoucích na nedělní vycházce s kajakem na ustanovení závodu.