Trvalo až několik milionů let, než se na uvolněném místě po události na přelomu prvohor a druhohor před 252 miliony let objevili první dinosauři. Možná by se ale nikdy tak neuchytili, kdyby z tzv. Velké pětky vypadla jedna podobná událost, a to vymírání na přelomu triasové a jurské periody.
Tato o trochu méně katastrofická událost z doby před 201 miliony let sice nevyhubila tolik druhů jako obě zmiňovaná vymírání na začátku a konci druhohorní éry, nebyla však o nic méně důležitá.
Právě této katastrofě totiž dinosauři vděčí za pomyslnou nadvládu nad soušemi po závratně dlouhou dobu 135 milionů let, tedy prakticky po celé období jury (před 201 až 145 mil. l.) a křídy (před 145 až 66 mil. l.).
Ačkoli nejstarší „praví“ dinosauři museli existovat už v období středního triasu asi před 245 miliony let a první prokazatelní zástupci kladu Dinosauria jsou podle kosterního materiálu známí z počátku pozdního triasu (asi před 233 miliony let), trvalo celé desítky milionů roků, než se stali těmi hegemony, které tak dobře známe.
Karnská pluviální epizoda
Do značné míry k tomu v době před 234 až 232 miliony let přispěla dosud poněkud záhadná Karnská pluviální epizoda, která již k budoucímu evolučnímu rozmachu dinosaurů pomyslně připravila půdu – některé dinosauří konkurenty značně oslabila nebo dokonce vyhubila a samotné vývojově primitivní sauropodomorfy a teropody „obrátila“ k anatomickému a ekologickému vývoji tím správným směrem.
Trvalo však ještě dalších 30 milionů let, než hlavní konkurenti dinosaurů definitivně vyklidili pole a přenechali tak svět končícího triasu a počínající jury svým evolučním přemožitelům.
Rychlé a krátké vymírání
Co se ale v této době vlastně stalo? Známe důvody pro toto hromadné vymírání a víme vůbec, jak dlouho trvalo a jaký byl jeho průběh? Četné otazníky samozřejmě zůstávají, přesto však lze říci, že i díky novým výzkumům z posledních let už vymírání na přelomu triasu a jury chápeme podstatně lépe než kdykoli dřív.
Obecně můžeme konstatovat, že se jednalo o relativně rychlé a krátkodobé vymírání, které se odehrálo před asi 201,3 milionu let. Podle některých odborných prací mohla celá tato událost trvat dokonce méně než 10 000 let, což je z geologického hlediska prakticky jen okamžik. Mohlo se však naopak také jednat o poněkud vleklejší událost, trvající s jistými přerušeními celé stovky tisíc let. V mořích vyhynulo podle odhadů asi 23 až 34 procent všech tehdejších druhů, tedy přibližně celá čtvrtina až třetina pozdně triasové biodiverzity.
Zároveň byla vyhlazena celá jedna rozsáhlá skupina mořských živočichů, a to vývojově primitivní strunatci konodonti (Conodonta). Na pevninách dochází v této době k velké obměně rostlinstva, jak ukazuje lokální vymizení až 60 procent palynomorfů (fosilních spor a výtrusů) na území současného východu Severní Ameriky a jejich nahrazení jinými druhy v období rané jury.
Celkově však suchozemské rostliny příliš těžce zasaženy nebyly. Mezi terestrickými obratlovci vymírá většina do té doby hojných a rozmanitých archosaurů – to se týká například kladů Aetosauria, Phytosauria a Rauisuchia.
Právě tato skutečnost je patrně jedním z hlavních důvodů pro doslova explozivní rozvoj dinosaurů na počátku jury. Drtivá většina jejich ekologických konkurentů totiž v poměrně krátké době vyhynula a uvolnila tak dinosaurům místo pro jejich překotný vývoj. Mnohé skupiny „savcovitých plazů“ terapsidů a temnospondylních obojživelníků vyhynuly už dříve nebo v této době prakticky dožívají. Například znovu na východě Severní Ameriky činila míra vymírání mezi suchozemskými čtvernožci asi 42 procent.
Jak k tomu došlo?
Dlouho se předpokládalo, že různé skupiny plazů vymíraly postupně již před koncem triasu, novější výzkumy ale naznačují, že ve skutečnosti se mnohé z nich dožily až osudné hranice mezi triasem a jurou. Co tedy bylo nejpravděpodobnější příčinou tohoto vymírání? Jak je nejspíš zřejmé, dopad vesmírného tělesa v tomto případě hlavním viníkem nebyl. Neznáme totiž žádný impaktní kráter toho správného stáří a velikosti, který by bylo možné k události přiřadit.
Navíc neexistují ani žádné obecně uznávané sedimentární doklady o možné drtivé srážce v době před 201 miliony let. Francouzský kráter Rochechouart má sice správné stáří, ale s průměrem pouhých 23 kilometrů nemohl být jeho původce odpovědný za celosvětové vymírání. Ruský kráter Pučež-Katunki je sice s odhadovaným průměrem 40 až 80 km již závažnějším kandidátem, nedávné zpřesněné datování ale ukázalo, že je o několik milionů let mladší (vznikl asi před 196 až 192 miliony let).
Další domnělé související krátery jsou již svým stářím, velikostí nebo jinými vlastnostmi poněkud podezřelé a zcela nepotvrzené. Jaké tedy zbývají možnosti? Nepochybně už jen ryze „pozemské“. Již od počátku výzkumu samotné události se vědci domnívali, že příčinou tohoto vymírání byly postupné zásadní změny, a to klimatické nebo související s výkyvy ve výšce hladin moří, případně globálním okyselením vodstev.
V roce 1958 zase americký paleontolog Edwin H. Colbert navrhl ekologické vysvětlení události, spočívající v uvážení tektonických procesů, které podle jeho názoru měly kriticky snížit biodiverzitu tehdejších ekosystémů. Později se uvažovalo také o jiné ekologické příčině v podobě extrémní aridizace (vysoušení) většiny tehdejších pevninských prostředí.
Problém je pouze v tom, že žádná z navrhovaných hypotéz, ačkoliv pro všechny byly objeveny jisté fosilní doklady, nemůže vysvětlit globální povahu tohoto vymírání. Ke slovu tak přichází nejpravděpodobnější hypotéza, která se dnes jeví jako jediné možné vysvětlení této události. Onou příčinou má být enormně silná sopečná činnost, která právě v době vymírání před 201 miliony let proměnila svět znovu po padesáti milionech let v dočasné peklo.
Mapka zobrazující maximální rozlohu Středoatlantické magmatické provincie (CAMP) na konci triasové periody druhohorní éry. Její rozloha ve vnitrozemí superkontinentu Pangea tehdy činila asi 11 milionů čtverečních kilometrů a táhla se do délky až kolem pěti tisíc kilometrů.
Katastrofa sice nebyla tak intenzivní jako ta předchozí, která na přelomu prvohor a druhohor představovala největší známé vymírání za poslední více než půl miliardy let, rozhodně se ale nejednalo o nevýznamnou extinkci na pozadí. A viníkem měly být děje související se vznikem ohromně rozsáhlé oblasti sopečné aktivity zvané Středoatlantická magmatická provincie (anglicky Central Antlantic Magmatic Province – CAMP).
Tato obří vulkanická oblast vznikla krátce před roztržením superkontinentu Pangey na dvě části – severní Laurasii a jižní Gondwanu. Výlevná činnost zde trvala asi 600 000 let a celá provincie měřila v nejširším místě přes 5 000 kilometrů. Její rozloha o přibližně 11 milionech kilometrů čtverečních z ní dokonce činí největší identifikovanou magmatickou provincii v historii naší planety.
Objem vylitého magmatu činil asi 2–3×106 km³ a byl vyprodukován při čtyřech hlavních fázích výlevné činnosti. Provincie se rozkládala na území dnešní Severní i Jižní Ameriky, Afriky a Evropy, nejmohutnější vrstvy sopečných sedimentů (zejména bazaltů) o mocnosti přes 300 metrů se přitom nacházejí v Maroku.
Mohutné vrstvy bazaltů v oblasti pohoří Střední Atlas na území Maroka. Sedimenty CAMP zde mají vůbec největší dochovanou mocnost – ta činí až přes 300 metrů. Jsou tak němou připomínkou dávné události, která nejspíš změnila směr vývoje suchozemských obratlovců na další dvě stovky milionů let.
Vědci se domnívají, že právě extrémní množství oxidu uhličitého, oxidu siřičitého a aerosolů ze sopečné činnosti způsobilo drastické krátkodobé výkyvy klimatu a zároveň i okyselení a anoxie v oceánech. Výzkumy hornin z tohoto období dokládají, že na hranici triasu a jury skutečně došlo k velkým výkyvům v zastoupení některých prvků ve vodstvech i atmosféře naší planety.
Ačkoliv tedy zatím není možné označit CAMP jako jasného hlavního „viníka“ tohoto vymírání, je nepochybně nejpravděpodobnějším kandidátem. Neptačí dinosauři sice vyhynuli vlivem globální katastrofy, ale na počátku jejich největšího a značně dlouhodobého evolučního rozmachu stála rovněž celosvětová katastrofa. Neměla patrně podobu srážky Země s planetkou, ale spíše mohutných provazců žhavé lávy, vinoucí se po stovky tisíc let po úpatích nesčetných sopek v centrální části obřího superkontinentu Pangey.
Během relativně krátké doby se tak na úplném konci triasové periody definitivně rozhodlo nejen o budoucích hegemonech pozemských souší. Dinosauři s výjimkou ptáků nakonec stejně vyhynuli, ale mezitím, po nepředstavitelně dlouhou dobu 135 milionů let, dominovali jako málokterá jiná skupina živočichů.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
