Víc než sto padesát fotografií z let 1942–1972 plus tři průvodní texty: jeden o Chocholovi obecně, druhý o Chocholovi konkrétně, třetí pak o samotné knize.
Ten pěkně vypravený svazek otvírá novou ediční řadu. Divadelní ústav má solidní archiv, a dokonce v online verzi. Víc než čtyři sta tisíc fotografií. Od méně známých autorů přes známé až po ty nejznámější, jako Hák, Ludwig, Tmej, Hucek, Krejčí, anebo právě Chochola. Proč Chochola jako první? Možná pro svou všetečnost, setrvalou výrazovou suverenitu; možná proto, že divadlo nefotil hlavně, ale ani bokem – bral tu práci prostě jako jednu z mnoha. Jako příležitost být při tom, něco vidět, slyšet, zažít, zvěčnit. Jako šanci chytat „Zeitgeist“.
  |
Chochola byl za kamerou vždycky živel. Nabitý energií a emocemi k prasknutí. A objekt před kamerou dokázal rychle vyladit na stejnou vlnu. Získat si důvěru, vstoupit do dialogu. Když fotil zasněnou, mlčenlivou periferii, ulici lesklou deštěm, vystupující z mlhy, jel na minimum, nejpomaleji. Největší rychlost pak nabral právě na divadle, v té pestré výrazové škále, v té živelné hře očí, tváře, rukou, celé figury. A zachycoval nejen herce, ale i autora, publikum, kulisáka, výtvarníka, skladatele, muže, ženy, mladé i staré, učitele a jejich žáky.
Rok, dekády, století
Čtyřicátá léta: sranda navzdory úzkosti. A pak ty velké návraty po válce, v první řadě Voskovec s Werichem; melancholický, do sebe zavinutý Voskovec – a bonvivánsky rozcapený, slastně pokuřující Werich. Padesátá léta: schéma a vnějškovost doby, ale i pozvolné tání, první metry a kilometry cesty k nadcházející svobodné dekádě. Šedesátá léta: roky malých forem, návratu prvorepublikové avantgardy; ovšem návratů poučených, skeptických, temných a psychologizujících, navenek zábavných, ale uvnitř předvídavých, osudových: Suchý a Šlitr, Tříska s Tomášovou.
Vrcholy? Krása těch, co byli tehdy mladí: nejen Tříska, ale i Brodský, Kopecký, Brejchová, Zázvorková. A pak hosté z ciziny. Třeba Helene Weiglová, manželka Bertolta Brechta. Na jevišti „matka Kuráž“, na fotografii žena magického, uhrančivého typu, hlubokého, až děsivě pronikavého pohledu. Anebo Marcel Marceau: nálady a pózy jednoho mima, smutného, ale i v ráži, spájejícího komedii s tragédií, rozum s emocí, člověka se světem. Možná právě on by mohl posloužit jako synekdocha: v sérii jeho portrétních fotografií je totiž okamžitá chvíle, ale i rok, dekáda, století.
Právě to dělá z Václava Chocholy mistra. Divák se dívá, a najednou není tady, je tam. Ty fotky mají sílu přenést do své doby. Až děsivě rychle, intenzivně, neslitovně. Se vším tím hnusem, který na člověka nakydala doba: hitlerismus, stalinismus. A zároveň se vší tou nadějí, silou, že svobodná individualita je silnější než kolektivní hysterie. Chochola dokázal vytáhnout ze snímaného význam, podstatu, nadosobní a mimočasové sdělení. Jeho fotografie nejsou jen dokument, jsou v první řadě uměním.
A to v prvním z těch tří průvodních textů čteme, že „tato komorní monografie prezentuje jen nepatrný fragment jeho divadelní fotografické tvorby“. Možná je tahle monografie best of Chocholy – divadelního fotografa. A možná ne. Možná se dočkáme pokračování. Není pochyb, že u autora formátu Václava Chocholy je kde brát. Včera, dnes i zítra.
