Nedávno o své kariéře prohlásil, že to byla parádní jízda. Jenže teď už mince do kolotoče téměř došly. Ondřej Moravec má před sebou maximálně tři poslední svezení. V neděli se při Světovém poháru v Novém Městě na Moravě rozloučí s kariérou co do počtu medailí ze ZOH a MS (celkem devět) nejúspěšnější český reprezentant. „Ještě ale nevím, v jakém závodě to bude,“ prozradil.
Loni se ještě nechal přesvědčit k pokračování, k této sezoně už ale Ondřej Moravec přistupoval tak, že je opravdu poslední. Na nedávném mistrovství světa si při hymně pro Markétu Davidovou uvědomil, že tohle zažívá naposledy. Byl i dojatý. Nic se však nemění. Sám cítí, že je načase tuto životní kapitolu uzavřít. „Když jsem odjížděl, dcera se mě neptala, kdy se vrátím, ale kdy naposledy pojedu pryč. A to je nepříjemné, když se děti začnou ptát takhle,“ uvědomil si šestatřicetiletý biatlonista.
Jsou to nyní opravdu poslední závody? Nepojedete ještě na finále Světového poháru?
„Do Östersundu už určitě nejedu.“
Tím úplně posledním vystoupením bude symbolicky smíšená štafeta, se kterou jste posbíral tolik úspěchů?
„Ještě není nikde psané, jestli pojedu smíšenou štafetu, nebo singla (smíšenou štafetu jednotlivců). Nelpím na tom, že bych musel za každou cenu jet mix, protože historicky se nám v něm dařilo nebo že jsem byl součástí úspěšných štafet. Tohle ještě není rozhodnuté.“
Stejně jako loni Michala Šlesingra vás čeká loučení bez fanoušků. Jak moc to mrzí?
„Zažil jsem to právě už loni, kdy se loučil Boušek, a příjemné to nebylo. On si to takhle nepředstavoval, a ani já ne. Je mi to líto, ale odkládat kvůli tomu konec nebudu. Tady v Novém Městě jsem teď viděl obrázky, když vyhrála Gábina nějaký závod, a ti lidé, to bylo něco neuvěřitelného. Oba bychom si to, myslím, zasloužili. Můžu však jen říct, že je mi to líto, ale to je jediné, co s tím udělám.“
Až odjedete poslední závod, dolehne na vás nostalgie?
„Asi to přijde. Třeba v Pokljuce už jsem to začal trochu vnímat, když jsme byli na vyhlášení Makuly. Docházela mi spousta věcí a byl jsem smutný, že to zažívám naposledy. Na jednu stranu to bylo příjemné, na druhou smutné. Asi se to stane. Když si představíte, že to člověk dělal dvacet let… V roce 2001 jsem byl na prvním juniorském MS v Chanty-Mansijsku. A teď máme 2021. Ušel jsem kus cesty a bylo by divné, kdyby mě to nedojalo.“
Nezalitoval jste v průběhu sezony, že jste se nechal přemluvit ještě do tohoto ročníku?
„Na začátku jsem byl mile překvapený, že to jde. Pak přišly závody, které nebyly dobré. Ale to je sport, prostě to tak bývá. Spíš můj plán byl, neříkat si: Tak tady jsem naposledy. Toho jsem se chtěl vyvarovat, zkusit s tím bojovat. Úplně se mi to nepodařilo. Ale blázinec s covidem, který se teď děje, není nic příjemného a určitě to na mě taky mělo vliv.“
Co říkala dcerka na to, že pojedete poslední závody? Nebude jí chybět, že už vás neuvidí v televizi?
„Už mi v úterý odpočítávala dny, kdy přijedu. Pak mi vzkazovala, že byli hledat nějaké klacky a že budeme opékat buřty, až se vrátím. Vlastně když jsem odjížděl, tak se neptala, kdy se vrátím, ale kdy naposledy pojedu pryč. A to je nepříjemné, když se děti začnou ptát takhle, protože člověk pozná, že nad tím opravdu přemýšlejí. Navíc není velký biatlonový fanoušek, moc závodů neviděla. Nevím, asi ji to nebaví, někdy po obědě i spí. Takže asi ji to, že mě neuvidí v televizi, mrzet nebude.“
Loučení bude sice bez fanoušků, ale co byste těm, kteří vás vždy v Novém Městě podporovali, vzkázal?
„Sluší se jim strašně moc poděkovat. Protože to, co bylo tady… Zažil jsem zde neskutečný závod, když jsem ve stíhačce ve svěťáku zlomil pažbu, byl jsem beznadějně poslední, ale atmosféra tady byla, jako kdybych celou dobu vedl. Na to nikdy nezapomenu, to je atmosféra, ze které mrazí, a je potřeba to ocenit, poděkovat a vzkázat jim, ať na nás nezapomenou, a až budou zase moct, ať přijdou.“
Když zhodnotíte kariéru, co je pro vás největším úspěchem? Kterých medailí si vážíte víc: olympijských, nebo z mistrovství světa?
„Spíš těch olympijských. To je víc než mistrovství světa, i když ve smíšené štafetě jsme vyhráli. Olympiáda pro mě znamená o trochu víc, ale nerad výsledky srovnávám. Měl jsem i závody, kde jsem měl hodně blízko k tomu je vyhrát. Takže bych to až tak extrémně nerozlišoval.“
Byl jste spíš talent, nebo dříč?
„Zpočátku jsem byl určitě dříč. Potom, když se to rozjelo, získal jsem zkušenosti a často jsem na nich závody stavěl. Ale že bych byl nějaký extrémní talent? Nemůžu říct, že ne, protože bez jisté dávky talentu bych tohle nedokázal. Každý sportovec, který sbírá medaile na MS, bez ohledu na to, jaký dělá sport, talent mít musí. To je bez debaty. Filozofie mého trénování a přípravy byla ta, že jsem měl cíl a šel jsem si za ním dost tvrdě. V tom jsem byl na sebe přísný. Takže asi převládlo tohle. Ale každý, kdo chce něčeho dosáhnout, musí trénovat tvrdě.“
Získal jste hodně stříbrných a bronzových medailí. Proč jste měl daleko ke zlatu?
„To bych taky rád věděl. Podařilo se mi to jenom jednou. Stříbrných a bronzových mám za ty roky hodně. Nevím, asi nejsem vítězný typ. (smích) Přestože ME v juniorech jsem vyhrál možná desetkrát. Ale to neznamená nic. Prostě velká akce, to je složité.“
