„Střední Evropa“ je spíš laskavou fikcí vytvořenou intelektuály a disidenty, i když Praha leží západněji než Vídeň

Fenomén „střední Evropy“ je ve větší míře záležitostí až 20. století. Ve středověku bylo důležité, že české země patřily do křesťanského světa, a tedy do Evropy jako takové. Ještě důležitější ale bylo, že jsme skoro tisíc let byli součástí Svaté říše římské. Sice jsme byli její východní periferií, ale to nijak nesnižovalo náš význam. Praha byla sídlem několika císařů a její univerzita tou nejstarší v zaalpské části říše. Nicméně pro takové Francouze jsme byli už ve středověku exotikou spíše s nelichotivými asociacemi: zimou, špínou, smradem, nepohodlím, špatným vínem… A my jsme se zase skrze prsty dívali na východ – jedním z nejpřísnějších trestů bylo u nás „vyhnání do Uher“…

Specifičnost střední Evropy se zvýrazňuje až po vytlačení Habsburků z německého prostoru v roce 1866 a následném vzniku Rakouska‑Uherska. To nás posunulo výrazně na východ geograficky i politicky. Pestrá národnostní směsice podunajské monarchie se všemi jejími kulturami tomu dodávala v očích Západoevropanů až orientální ráz. Rakouskému kancléři Metternichovi se ostatně připisuje výrok, že Asie, případně Balkán – prameny se zde různí – „začíná za Rennwegem“, za ulicí ve Vídni, kde stála jeho vila.