Nekraďte dětem soukromí, varuje forenzní analytička

U fotky, kterou na Facebooku zveřejnila jedna známá česká osobnost, jste upozornila na to, jak neopatrně někteří lidé zacházejí s fotkami dětí na internetu. Stále se většina lidí na sociálních sítích chová v tomto směru nezodpovědně? Jaké povědomí mají dnes lidé o tom, co se s jejich fotkami – a hlavně s fotkami jejich dětí – děje na netu?

Je to smutné hlavně v kontextu toho, že se tihle sdíleči často sami zaštiťují svobodou. Mluví o tom, jak je pro ně svoboda důležitá, ale svým dětem svobodu rozhodnutí o jejich vlastní internetové identitě nedopřejí. V tomto konkrétním případě hrálo roli i to, že se jednalo o děti na hraně puberty. Tam už to může být průšvih, jako jsme to viděli ve filmu V síti. Když odhlédnu od přístupu forenzní analýzy, tak problém asi není jen to, že se k fotkám mohou dostat pedofilové. Skoro důležitější je ten dopad psychologický.

Představte si, co to s těmi dětmi může dělat, že někdo si vede takový jejich online deníček. Vytváří jim na síti alternativní identitu, která si žije životem, jenž oni sami nemůžou ovlivnit. V patnácti najednou zjistí, že na sítích je zdokumentován skoro celý jejich dosavadní život. To jsou otázky pro dětské psychology a koneckonců i pro právníky. Facebook existuje od roku 2004, já a lidi v mém okolí jsme na něm zhruba od roku 2008. Takže ty první „facebookové“ děti přicházejí do puberty teď. Ještě nevíme, co to s nimi udělá.

K takovým případům už tedy dochází?

Samozřejmě existují. Software na rozpoznání hate speech už mají příslušné orgány k dispozici, takže kdyby se na ně rodiče obrátili, tak mají prostředky, jak to prošetřit. Problém je, že veřejné vyšetřování šikany může dítěti paradoxně ještě uškodit. Čím více se to řeší, tím víc se na dítě ukazuje prstem. A právě proto je dobré se vyvarovat těch „fotek na nočníku“. Já si vždycky říkám, jak by se ti rodiče cítili, kdyby šlo o ně samotné. Kdyby někdo dal na sítě jejich vlastní fotky v nelichotivé situaci, určitě by se jim to nelíbilo. Nebo si ze svého dítěte dělají na sítích legraci a nedochází jim, jak ho tím činí zranitelným.

Jak budete přistupovat k vlastním dětem, až dojde na užívání internetu a sociálních sítí?

Jako hlavní téma našich budoucích hovorů bych brala psychohygienu. Doufám, že až moje děti budou v tom patřičném věku, tak už být na sítích nebude vůbec cool. Už teď je vidět, jak se zájem přesunuje od textu na Facebooku k vizuální komunikaci na Instagramu a odtud ke kraťoučkým videím na TikToku. Doufám, že odtud to půjde zase do offline světa. Offline bude nové cool. Ale pokud to nenastane, tak budou mít ta pravidla jasně nastavená. Je k tomu dostupná i dobrá literatura. Na příklad kniha Wired Child nebo česká obdoba Dítě v síti. Tam je dobře popsáno, jak se k tomu dá přistupovat. V zásadě jde o to, že se limituje čas na sítích, a zároveň se s dítětem bavíte o tom, co na internetu dělá. Dítě vám tak třeba může ukázat, co si vyrobilo v Minecraftu. Zároveň budu dbát na to, aby si moje děti zachovaly co nejlepší vazbu na reálný život. Chci jim vysvětlit, jak sítě fungují, aby se nehroutily z toho, že nedostaly někde like.

Jak jste se k tomuto tématu dostala vy a jaká je vlastně vaše profesní dráha?

Zabývám se analýzou nestrukturovaných dat, což jsou v mém případě převážně texty, ale i rozpoznávání obrázků, protože dnes už neuronové sítě umí k obrázku automaticky přiřadit text a naopak. Napsala jsem disertační práci o sentiment analysis, automatickém rozpoznávání emocí strojem. Tehdy se o to téma zajímaly i firmy, protože chtěly vědět, jestli ten vysavač, který prodávají, se lidem líbí, případně co by na něm měly změnit. A protože moc nefungovala spolupráce mezi firmami a vysokými školami, bylo jednodušší mě na tu práci najmout a nechat si software vyrobit znovu. Později jsem začala pracovat v Deloitte, kde se věnuji mimo jiné forenzní analýze. Firma Deloitte se zabývá auditem a součástí této práce je řešení možných podvodů. U hospodářské kriminality je často součástí důkazního řízení emailová komunikace, kterou si kolem toho lidé vyměňovali. A protože jsou to obrovské objemy dat, bylo by velice obtížné analyzovat je manuálně, číst je a hledat v nich klíčová slova. Vyvíjím automatickou analýzu těchto textů a hledám podezřelé jevy. Jednoduše řečeno, mým úkolem je vyhledávat ty „kapříky“.

Co vás přivedlo na Matematicko-fyzikální fakultu?

Pro mě byl Ústav formální a počítačové lingvistiky skvělý kompromis. Jsem celoživotně trochu rozpolcená, moje máma je zaměřená humanitně, táta je naopak inženýr. Na tomhle pracovišti uplatníte sémantiku nebo i sémiotiku, ale zároveň je to dost technický obor. To mě na tom bavilo. Samozřejmě to mělo svoje úskalí – ale na mé katedře se dá fungovat jako holka dobře.

Váhala jsem, zda se na to ptát. Nechtěla jsem podléhat klišé, že holka na technickém oboru je něco nepatřičného.

Hodně jsem to řešila, když mě oslovily pro spolupráci Czechitas. Měla pocit, že založením výlučně ženské IT iniciativy se gender gap spíš ještě posiluje. V tom smyslu, že musí zdůrazňovat, že i když jsou holky, tak umí programovat. Postupně jsem jim ale musela dát za pravdu, že to prostředí zde ještě není nastavené tak, aby člověk nebyl divný, když chce něco takového dělat. Nejen u nás, ale i mezinárodně. Na jedné zahraniční konferenci jsem prezentovala příspěvek, na kterém jsem hodně tvrdě pracovala, a skutečně jsem potřebovala od publika zpětnou vazbu. A po mojí přednášce za mnou přijde nějaký kolega a říká mi „I have no idea what you have been talking about, but you have such great boobs.“ (Nemám tušení, o čem jsi mluvila, ale ty tvoje prsa jsou fakt skvělý.“) To si pak připadáte jako blbec, když dřete, abyste se s nimi měla o čem bavit, a je vám to k ničemu. 

Svůj doktorát jsem v podstatě strávila v kalhotách. Najednou jsem neměla odvahu udělat přednášku v sukni. Prostě určitá nedůvěra, jestli můžete tématu rozumět, když máte prsa, v tomto prostředí stále je.

V práci se to už zlepšilo?

Pro Deloitte je diverzita velké téma. Firma si celosvětově zakládá na rovných příležitostech a daří se dělat osvětu i v zemích, které v tom třeba ještě nejsou tak daleko.Takže je to určitě lepší. Ale přijít tam s doktorátem z technické školy byla určitě výhoda. Rozhodně mi nikdo neříkal, že „od krku dolů dobrý“.