HC Energie Karlovy Vary

Šenkeřík: Jedno z nejtěžších rozhodnutí v kariéře. Klub mi toho strašně moc dal

Dlouho nikde nenašel stabilní místo, hokejová cesta jej dokonce zavedla až na Ukrajinu, kde soutěž jistě nepatří k těm nejkvalitnějším. V lednu 2018 se ale Petr Šenkeřík přesunul z Ústí na Labem do Karlových Varů, kde za necelé čtyři sezony vyrostl v klíčového beka Energie. Nyní se ofenzivní zadák s lázeňským klubem loučí.

Petře, po čtyřech letech se loučíte v Karlových Varech. Jak těžké bylo rozhodnutí opustit klub?
Bylo to asi jedno z nejtěžších rozhodnutí v mé kariéře. Za ty čtyři roky jsem si tu vybudoval nějakou pozici prvního beka a pokud jdete někam jinam, tak tu pozici nemáte úplně jistou. Tady mě znali trenéři, znali jsme se se spoluhráči, protože to jádro týmu zůstávalo stejné.

Měl jsem to v hlavě dlouho. Cítil jsem, že teď je ta pravá doba. Když už, tak teď. Nevím, jestli to bude správné rozhodnutí, pevně doufám, že ano. Energii budu samozřejmě sledovat dál, protože mi toho strašně hodně dala, trenéři mi dali příležitost a kluci mě vzali mezi sebe.

Jak budete na angažmá v Karlových Varech vzpomínat?
Já určitě jen v dobrém. Extraligu jsem hrál i před tím, ale pak jsem měl roky, kdy jsem byl v Americe, pak jsem se vrátil a byl jsem na Vsetíně. V té chvíli si ještě pamatuji, že mi volal agent, že pro mě má tým z francouzské ligy. Už jsem připravoval sebe a přítelkyni na to, že skončím s hokejem a budeme tam lyžovat. Když jsem se rozhodl, že tam půjdu, tak řekli, že už mají plno a ani mě nevezmou. Naštěstí to bylo takhle, pak jsem šel do Ústí a následně sem do Varů, takže to dopadlo dobře v můj prospěch a já doufám, že jsem tu klukům mohl pomoct. Hrozně si té šance vážím a není vůbec snadné to tady opouštět.

Řekl byste na začátku, že tady setrváte takto dlouho? I s ohledem na to, jak často jste před tím kluby střídal.
Ne, protože jsem měl průměrně tak dva týmy na sezonu (smích). Už jsem se chtěl takhle někde usadit. Představoval bych si to tak, že bych tu mohl zůstat do konce kariéry, pak zase ale na druhou stranu jsem chtěl teď ještě zkusit něco jiného. Nevylučuji, že bych se sem někdy vrátil, ale nad tím teď úplně nepřemýšlím.

Jak cenné do další kariéry je pro vás to, že jste zde hrál první přesilovku a patřil jste k těm nejvytěžovanějším hráčům?
Já už jsem nějak odmala hrál přesilovky a snažil jsem se být útočnější, než třeba obranní. Abych útočníkům pomáhal dopředu přihrávkami, góly a tady těmi akcemi. Tuhle pozici vlastně potřebuji pro své hraní, abych měl ten klid a mohl bych předvádět to nejlepší, co můžu. To mi tady bylo dopřáno až dost a jak říkám, jsem za to vděčný. Doufám, že to takhle bude pokračovat i dál.

Pokaždé jste nasbíral více než 20 kanadských bodů za sezonu. Myslíte si, že právě v ofenzívě jste se v Karlových Varech posunul nejvíce?
Nevím, jestli úplně nejvíc. Troufám si říct, že nejsem takový, že bych někde úplně letěl hlava nehlava, za bránu a někde tam kličkoval, to zas ne. Když prostě vidím tu příležitost, tak jedu podpořit a ty body se samozřejmě lépe sbírají v přesilovkách, o čemž jsme se tady bavili. Bez těch přesilovek, ale také bez spoluhráčů by ty body nebyly. Měli jsme tu přesilovkovou lajnu – Fleky, Grígy, Rachna, jeden rok tam s námi byl Pluto, jeden Stříťa, teď jsme tam byli vlastně s jiným bekem. Přesilovka nám šla, pak se ty body sbírají lehčeji. Myslím, že kdybych byl více takový střemhlavý, tak bych těch bodů mohl mít více, ale to bychom pak možná dostali více gólů, takže to by mi za to nestálo. Hlavně se hraje pro ten týmový výkon a ty body se pak sbírají samy.

Zmínil jste spoluhráče, tak jak oni reagovali na váš odchod?
Samozřejmě nějaké zklamání, ale to je i z mojí strany, protože jsem tady s těmi kluky zažil nejlepší roky kariéry a hrozně mi pomohli. Myslím, že i tady se kluci zvedli, všem tady to naše působení pomohlo. Je tu super parta, což je základ toho, že jsme se od té první ligy strašně zvedli. Řekli, že mi to přejí, ale to by nebyli moc kamarádi, kdyby mi to nepřáli. Myslím, že to mrzí jak je, tak mě. To je ale prostě ten hokejový život.

Můžeme se tedy v sezoně těšit na vzájemné hecování?
To určitě přijde (smích).

Jak se těšíte na zápasy tady v Karlových Varech?
Úplně nevím, jak si to mám představit, protože ten poslední rok byl takový zvláštní tím, že byl bez fanoušků. Vůbec si zatím nedokážu představit nějakou odezvu, ale doufám, že jsem tady nikoho žádným výrokem nepobouřil, takže fanoušci na mě budou vzpomínat v dobrém. Není vyloučeno, že bych se sem někdy vrátil, protože tenhle klub mi toho spoustu dal. Doufám, že to bude dobré a nebudou na mě hulákat a mučit mě (úsměv).

Co byste právě fanouškům vzkázal?
Jen aby dál podporovali tento klub, protože si to zaslouží. Aby zůstávali stát za Energií. Není to tady úplně jednoduché s tím, že klub samozřejmě nemá takový rozpočet, jaký mají další týmy. V podstatě je tu velká šance pro mladé kluky. Třeba co jsem slyšel, co sem má jít za hráče, tak zapadají do toho konceptu, že se sem vezmou mladší hráči, kteří dostanou velký prostor a mohou se tu vyhrát. To samé platí i pro ostatní kluky. Myslím, že dříve to bylo tak, že bylo hrozně těžké se do extraligy dostat, ale teď, jak ten rozpočet není tak velký, se sem někteří hráči dostanou i zadarmo a úplně si toho neváží, čímž jsme si museli projít my starší. Jen bych chtěl říct, že do toho mají dát prostě všechno, protože jak ta šance rychle přišla, tak zase může rychle odejít. Myslím, že jsem čistým důkazem toho, jak se to může pokazit. Budu tady klukům přát, aby se jim dařilo, samozřejmě ne proti týmu, do kterého půjdu.

Kdybyste měl vybrat jednu vzpomínku z karlovarského působení, co vás napadne jako úplně první?
Úplně první asi výroky Martina Pešouta. Ten někdy co vymyslí mezi zápasy, toho je hrozně moc. Už když tu vedle mě seděl Roman Vlach, tak jsme si říkali, že budeme psát deníček a zapíšeme si všechny ty vtipné hlášky, ale nikdy jsme to neudělali, takže budeme vzpomínat takhle. Tyto věci zůstávají v kabině, takže to nemůžu říct do éteru. Jinak mám s kluky strašně moc vzpomínek, je tu super parta. Určitě mi to bude chybět.

Jaké jsou teď vaše cíle? Míříte pořád za vysněnou reprezentační pozvánkou?
To nevím. Ono by to samozřejmě bylo krásné, každý chce reprezentovat svojí zemi a zahrát si alespoň nějaký ten zápas s tím svým jménem a lvíčkem na prsou, ale teď už mi bylo třicet, takže když to přijde, tak budu rád, ale když ne, tak takový je život. Já se akorát budu snažit pomoct týmu, kam jdu, k nejlepším výsledkům tak, abych pomohl i sobě, stejně jak tomu bylo tady. Doufám, že to bude fungovat.