Množství větší než malé, nezní to vám povědomě? Mělo být i nadále trestné, jinak budou držiteli jen sebrány drogy, jež má u sebe, a policejní monitorování uživatelů, pokuty a vězení měly být nahrazeny povinností dostavovat se u komunální poradny pro drogové záležitosti.

Možnost beztrestně mít u sebe více drog a získat kontrolu nad tím, kdo kupuje a kdo prodává. Pryč s černým trhem a s dealery a gangy, kteří stejně ochotně prodávají 13letému stejně jako 30letému. Takhle zněly vznešené, kýžené cíle. Byla válka dosud zbytečná a musí se vše vymýšlet nanovo? Copak neexistuje souvislost mezi nabízeným množstvím a spotřebou?

Odpůrci dnešního systému jsou toho názoru, že zasahuje tvrději ty, jež se již dlouho potýkají s problémy a že kvůli tomu znevýhodňuje sociálně slabé a ohrožené - oproti vyšším společenským třídám. Cena za stíhání bývá stigma a společenské vylučování. Je prý hanebné a nemorální podporovat léčbu zdravotního problému trestem. Bez trestů a stigmatu je práh snížen proto, aby člověk vyhledával odbornou pomoc. Jenže je pouze a jen negativní to, že užívání nelegálních omamných látek přináší stigma? Co s těmi, jimž nepřipadá, že mají problém a potřebují pomoc a jimž to zpochybňuje společnost samotná, že to problém je, místo, aby ho „orámovala“ a ozřejmila?

Za reformou stála myšlenka, že trest lidem nepomůže problémy s návykovými látkami vyřešit. Pakliže by prošla, tak vláda údajně přispěla k tomu, že daleko více lidí má na takové problémy zaděláno. Již by nebylo trestné držet pět gramů heroinu či kokainu, tři dávky LSD, či 15 gramů konopných látek. Nebude-li to trestné, tak by podle zkušených uživatelů více lidí zůstávalo závislých a také by bylo více těch zkoušejících zvědavců. Vždyť i jenom dva gramy heroinu či kokainu se rovná několik dávkám. Třeba prostřednictvím listu Dagen tito nazývají reformu „úplně poblázněnou“, neboť to jediné, co jim zachránilo život bylo to, že byli zadržení a potrestáni. Největší chuť s drogami skoncovat měli právě tehdy, když je čapli a ponesli si následky. Kromě toho mladí lidé nedokážou rozlišovat mezi dekriminalizací a legalizací a budou mít drogy za zákonné. Mnoho mladých si vykládá snahu dekriminalizovat užívání, držení a koupi menších množství, byť lehkých drog jako další potvrzení, že tyto návykové látky nejsou nebezpečné. Reforma by proto znamenala vzdát se naděje a boje o to, zbavit uživatelům závislosti.

Kritici se obávají širší dostupnosti drog a toho, že případná dekriminalizace ztíží odhalování užívání drog a také toho, že se více uživatelů propadne do stále hlubších problémů, než se jim dostane pomoci. A reforma nezahrnovala nová řešení pomoci, pouze odpadnutí sankcí za malá množství. Absence sankcí a následků porušení např. podle kritiků mezi policisty znamená neudržování obecně preventivního efektu a může přispívat k rozšířenějšímu užívání.

Podle výpovědí pedagogů, poradců a koordinátorů služeb žákům zprostředkovaných masmédií jako např. deníku Aftenposten, tak je kouření hašiše častějším tématem rozhovorů s žáky, kterým se ve škole nedaří a třeba podle www.utdanningsnytt.no, norský web o vzdělávání, jsou konopné látky stěžejním důvodem toho, proč stále více žáků střední školu nedokončí. Tito znalci, kteří tvoří pohotovostní týmy proti problémům s návykovými látkami u žáků, se báli následků reformy právě u žáků a mládeže jako takové.

Mladí lidé líčí své vzpomínky z mejdanů v soukromých bytech a domech, kde panuje neodolatelný skupinový nátlak, aby si každý pořádně natáhl z jointu, který je posílán od jednoho k druhému. Co je pro někoho naprosto nevinné experimentování je pro druhé hozenou rukavicí vybízející ke zkoumání tvrdších drog a zas u dalších nastane akutní psychóza.

Užívání zejména hašiše a marihuany je čím dále více normalizována i mezi žáky zdánlivě úspěšnými, trénujícími a chodícími do práce večer a o víkendech, aby si přivydělávali. Na obstarání si těchto látek, tak mnohdy stačí přihlásit se do Snapchatu. Podle Norského ústavu národního zdraví Folkehelseinstituttet je paradoxní, že zatímco množství účinných látek v hašiši je od r. 2010 trojnásobné a riziko užívání se zvýšilo, tak norská mládež hašiš považuje za méně nebezpečný než dříve.

Následky vytvářejících se návyků po kouření hašiše jsou podle zmíněných znalců vidět ve školství: více je těch, kteří odpadávají, nemohou se soustřeďovat a mají horší mentální zdraví. Kouření dokud se „přebuduje“ mozek je škodlivější než u dospělých. Mozkové buňky jsou deaktivovány tam, kde se má dotyčný učit např. ovládání stresu a kde se má rozvíjet paměť a schopnost klást si cíle. Konopné produkty prý zřídkakdy ohrožují život, nýbrž způsob, jakým ho žijeme a podle zmíněného ústavu může velká spotřeba v pubertě vést k dlouhodobému oslabení kognitivních funkcí a každodenní radosti.

Nasadit správná preventivní opatření vůči 16letým, kteří si myslí, že „hulení“ je relax, není jednoduché, neboť ještě mají čas, a možná se nikdy nestane, že jim dojde souvislost mezi potížemi soustřeďování, propadnutím v předmětech a pomalu denním jointem. V lepším případě si budou muset opakovat některé předměty, v tom horším půjde o dlouho trvající závislost na omamných látkách a s nimi spojené psychické problémy.

Je prý děsivě naivní a neznalé, myslí-li si vláda, že 16letí na začátku své dráhy jakožto drogově závislých potřebují tentýž „lék“ jako těžce a dlouholetí závislí. Zapojovat policii a zahájení trestního řízení bývá jednoduchým řešením, zatímco práce s mládeží, kde závislí vznikají, a bavit se s žáky o problematice návykových látek je pro tu kterou školu těžší. Proti si mnozí ředitelé volí první přístup a mají pocit, že již udělali své. Někteří policejní oddíly se ale snaží vyhýbat stíhání a místo toho se dohodnou se na smlouvě s dotyčnými mladými a pravidelném odebírání vzorků moči.

Podle Ministerstva spravedlnosti nelze prohledávat podezřelé, ani věci, jež jim patří ani nemovitosti atd. za účelem zjištění, zda lze přijít na důkazy nasvědčující tomu, že by někdo spáchal další a policii neznámé trestné činy než okolnosti, jež byly původními pohnutkami k prohledávání. Nicméně odhalily přípravy reformy se slyšeními, že policie zcela rutinně prohledává uživatele v honu na dealery. Takové prohlídky mohou být ponižující. Např. deník Stavanger Aftenblad líčí případ, kdy se čtyři přátelé dělili o jointa, policie je na místě svlékla, požádala je o to, aby v rámci prohlídky pozvedli svá varlata a policie si také prohlédla jejich konečníky. Dva z nich přišli o řidičský průkaz.

Podle zprávy Oslo Economics stojí Norsko ilegální návykové látky 35 miliard norských korun ročně. Právě zde nejvíce lidí umírá na předávkování a v řadě případů není přivolána lékařská pomoc, jelikož si to předávkovaní nepřejí ze strachu, že je policie začne stíhat. Ačkoliv spotřeba stoupá, patří Norsko stále ještě mezi země s nejmenším užíváním drog mezi dětmi a mládeží na světě.

Nehledě na to se blízcí zasažených cítí bezmocní. A po případné reformě by byli ještě bezmocnější a osamělí, jelikož nikdo již nebude moci nutit mládež, aby přijala pomoc. Hovoří o tom článek na www.fontene.no na toto téma. Navíc dokud nebude okresům nařízeno, aby peníze vyčleněny státem utrácely pouze na tyto účely, a ne na jiné, tak budou i nadále příliš velké rozdíly v kvalitě a efektivitě pomoci a také v tom, jak rychle se komu ta pomoc dostane. Někteří tvrdí, že reforma je pro blízké přínosná, poněvadž nebudou muset platit za své ratolesti všechny ty pokuty. Ovšem platí příliš vysokou cenu, jež není v penězích. Pro blízké je proto klíčové, aby se závislým dostala správné pomoci v správný čas, když jsou nejvíce motivováni.

Pro tentokrát snaha o reformu nakonec ztroskotala na neochotě vyjednávat o částečné dekriminalizaci uživatelských dávek pouze pro těžce závislé osoby tak, jak chtěla část opozice, avšak vláda trvala na tom, že uplatňování zákona musí být pro všechny rovné.