Smích je nejlepší zbraň, když vám celý svět padá na hlavu a z obrazovky se valí jedna fantasmagorie za druhou.

V klidu si uvařte kávu, vezměte si knížku Zápisky z bezčasí od Denisy Vostré a podívejte se na vše radostnýma očima! Možná si namůžete bránici, ale také se dozvíte hodně pozoruhodných věcí. Zde je vše o knížce, včetně toho, kde ji nejlépe koupit - www.denisa.vostry.cz



Kam jsme se to dostali? Zápisky z bezčasí Denisy Vostré, inspirované „dobou s koronavirem“, ukazují, že události v životě moderního člověka v sobě střetávají vážné s nevážným za všech okolností. Záleží jen na nás, jak je bereme – pokud si tedy můžeme vybrat. Denisa Vostrá je naše významná japanoložka, které vyšlo mnoho odborných studií a překladů. Jednou z nejpozoruhodnějších je kniha Kodžiki Není tedy divu, že se autorka formou otevřeně hlásí k Důvěrným sešitům paní Sei Šónagon, japonské dvorní dámy žijící na přelomu 10. a 11. století. V různorodých postřezích ukazuje, jak se i v rámci běžných, každodenních příhod vnější pohled propojuje s vnitřním prožíváním.
Je to pozoruhodná kniha. Rozhodně stojí za pozornost. V následujících řádcích ji můžete doslova a do písmene ochutnat...

6.dubna
O slovech
Nojo, to kafe se moc nepovedlo. Jenže došly filtry do kávovaru, a jak jsem měla tušit, že ty nové kuchyňské utěrky jsou
parfémované? Ach jo, už nic nezvládám, i fixy nechávám
otevřené. Ve státních restauracích se teda bude moci jíst jen
s nasazenou rouškou? Díky ketóze prý zhubla čtrnáct kilo. To
je nějaká nemoc? Když člověk nemá děti, zpravidla na jaře
nenajde v botníku tlustou ponožku plnou seschlých kaštanů.
Chomáčkovitá oblačnost, která se přiblíží během odpoledne,
vytvoří z větší části oblohy zatažené nebe. Ve Velké Británii opalování nedoporučují, poněvadž není v souladu s ochranou veřejného zdraví. Proti nemocem hlavy uvádějí receptáře z prvního
století maso ze zmijí. Používalo se až do 18. století. Mozek lidský
uvádí v receptáři už Ebersův papyrus z roku 1550 před Kristem.
Ne, promiň, nemůžu tě poslouchat, mám v hlavě bouřku.
Zkouším na to všechno možné. Spím osm hodin denně,
pravidelně cvičím a včera jsem k tomu ze zoufalství ještě začala běhat. Teda... uběhnu v kuse maximálně dvě stě metrů
a funím při tom jako historická lokomotiva. Ještěže mám tu
roušku! Bude dobrá, aby zachytila plíce, až je vyplivnu, a taky
aspoň není vidět, jak se při tom tvářím. Můj dnešní výkon činí
dva a půl kilometru, ovšem průměrná rychlost je přibližně stejná, jakou se za běžného provozu pohybuju v podpatcích po
kočičích hlavách v centru Prahy.
Možná bych měla radši dopsat knížku pohádek o věcech,
které se ztratily. Ta o dveřích zůstala zatím nedokončená.
A slova jsou přitom tak zábavná! Je to vlastně takový dopravní prostředek, slova spojená do vlaků vět, které si mohou jet,
kudy chtějí, a nevyvede je z míry, ani když je kolej slepá. Proč
ale nenapsané myšlenky tolik tíží? Když je nechám v hlavě
všechny dohromady úplně bez kontroly, jsem z toho unavenější než z běhu. Tak je radši sypu ven a kráčím den za dnem
po cestě dlážděné písmenky a slovy spolu se všemi těmi lidmi,
představami a vzpomínkami, které si nesu v sobě. Koneckonců
s duchy minulosti se přece musí promlouvat, aby neotravovali!
Nemám-li už síly,
chodím si hrát se slovíčky,
škádlí mě co chvíli.
Úsměv mají milý,
motají se mi pod víčky,
jako by se zpily.
A když tiše kvílí,
rovnám si je do krabičky
jako noční víly.


7. dubna
Veliká bublina
V hlavě velikou bublinu snad nepraskne a nastřádaný nedostatek spánku myšlenky letí mezi řádky. Na staveništi všude
kolem obrovské krabice hromady písku povalený odpadkový
koš a zrezivělé lešení k čemu by tady byla interpunkce. Nikde nemůžu zůstat pořád ten pocit co mě honí něco je špatně
zvenku to asi není vidět. A potom na papíře najednou písek
náklaďáky nedopalky i ty jámy co jsou dokola všechno je na
svém místě já jako bych byla někde jinde dívám se ale nic nemůžu ovlivnit to ten strach.
Hned vedle je parkoviště taky prázdné kdo by tady parkoval
nikde nikdo ještě by si ublížil myslím že bude pršet. Déšť schová ten umolousaný svět z ničeho nic se tu roztančily desítky
skřítků ti jsou ale směšní vlezli mi až na papír voda je asi už ve
vzduchu mají gumové holínky a hrábě proč zrovna hrábě aha
shrabují ty nedopalky do koše. Koupou se ve výkopu strašně
cákají snad nedostanou rýmu lešení místo hrazdy otvírají rozházené krabice něco z nich vytahují piknik na korbě opuštěného náklaďáku.
Už je to trochu lepší tužku držím pevně ale proč se tak třesu zřejmě už prší nemám pláštěnku skřítkové začali zpívat to
jsou titěrné housle kde asi prodávají tak tenké struny. Z každého tónu vykvetla květina jiné barvy jsou jich mraky stoupají
k nebi některé uvízly na lešení a voní je jaro a každý chce ven.
To je legrační skřítkové dělají všechno spolu teď hrají na
parkovišti na slepou bábu má na očích růžové okvětní lístky
jsou přilepené dešťovou vodou. Jdu kousek blíž ptám se jednoho jak se jmenuje říká že Txano Gorritxo moc mu nevěřím
je to baskicky Červená Karkulka on má na sobě všechno šedé
i holínky proč by se jmenoval Červená Karkulka možná že mi
jen nerozuměl chytila ho slepá bába asi bych neměla rušit.
Už je večer to to uteklo milosrdná tma hned je tu útulno
z květin jsou hvězdy rozsvítily nebe ty na lešení jsou jako lucerničky osvětlují cestičky mezi výkopy se scházejí skřítkové večeřet už budou doma nesměle mi mávají a zalézají do hromad
písku už vidím zas jen ten papír a tužku.