Účast obhájce při šetření znalce v trestním řízení

Druhy znaleckých posudků

V první řadě je třeba zmínit, v jakých situacích a za jakým účelem je v trestním řízení třeba přibrat znalce.

Podle § 105 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen „TŘ“) platí, že je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce.

Na základě § 105 a násl. TŘ je znalec v praxi nejčastěji přibírán za účelem ocenění hodnoty odcizené věci (tj. vyčíslení majetkové újmy), posouzení zranění poškozeného ze soudně-lékařského hlediska nebo za účelem zjištění obsahu dat uchovávaných v mobilních telefonech, počítačích či jiných nosičích dat.

Jakýmsi zvláštním druhem znaleckého posudku, spadajícího pod ustanovení týkající se ohledání, je znalecký posudek na duševní stav obviněného dle § 116 TŘ. Ten připadá v úvahu zejména při zkoumání, zda je obviněný pro duševní poruchu nepříčetný nebo zmenšeně příčetný, a dále např. při zkoumání, zda obviněný řídící motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu byl ve stavu vylučujícím způsobilost.

Definice vyšetřovacího úkonu

Podle § 165 odst. 2 TŘ má obhájce obviněného oprávnění již od zahájení trestního stíhání být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit (§ 158a TŘ) a vyrozumění o něm zajistit.

Toto oprávnění pak v širším slova smyslu slouží k naplnění zásady na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 33 odst. 1 TŘ.

Co to ale je, onen vyšetřovací úkon? Je jím i šetření znalce při podání znaleckého posudku? Odborná literatura uvádí, že vyšetřovacími úkony jsou úkony prováděné v přípravném řízení ve vyšetřování (§ 160 až 179 TŘ), např. zahájení trestního stíhání, výslech obviněného, výslech svědka, konfrontace, výslech znalce, rekonstrukce, rekognice, domovní prohlídka apod.[1] Znalecký posudek mezi tyto úkony však podle odborné literatury nepatří; vyšetřovacím úkonem je až následný výslech znalce v přípravném řízení, resp. procesně účinným důkazem je následný výslech znalce při hlavním líčení.

Právo obhájce na účast při znaleckém šetření ve světle trestní judikatury

Judikatura trestních soudů poměrně jednomyslně dochází k závěru, že obhájce nemá právo být přítomen při provádění šetření znalce. Tento závěr logicky zapadá do výše uvedeného, kdy šetření znalce prováděné v rámci vypracování znaleckého posudku nepředstavuje vyšetřovací úkon.

Asi nejstarším relevantním judikátem v této oblasti je rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 244/05, podle něhož v případě šetření znalce, jež je podkladem pro zpracování znaleckého posudku, jako dalšího důkazního prostředku nedochází k provedení důkazu, tím je až výslech znalce nebo podání znaleckého posudku před soudem, kde se k němu má právo účastník vyjádřit.

Dále lze citovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, které konstatuje, že trestní řád nedává obviněnému právo být přítomen přípravě a zpracovávání odborných vyjádření a znaleckých posudků (srov. § 105 až § 107 TŘ), což je dle soudu logické s ohledem na nutnost zajištění nerušeného odborného zkoumání a zpracování předmětného odborného vyjádření či znaleckého posudku, jakož i povahu a význam tohoto důkazního prostředku v trestním řízení.

Vrchní soud v Praze na tuto judikatorní linii navazuje svým rozhodnutím ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 7 To 60/2014 ve věci znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie, když dovozuje, že jakékoli zásahy procesních stran do realizace odborných postupů jsou nepřípustné, kvůli čemuž lze vyhodnotit jako zcela netolerovatelnou přítomnost obhájce při znaleckém vyšetření obžalovaného.

Judikatura civilních soudů k účasti právních zástupců na místním šetření

Podíváme-li se však na rozhodovací praxi soudů v občanskoprávních věcech, nalezneme i jedno rozhodnutí, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že účastníci nebo jejich právní zástupci mají právo účastnit se místního šetření znalce, a to zejména při zjišťování tržní ceny posuzované nemovitosti.

Jedná se o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1012/07: „Pokud tedy bylo stěžovatelům, ať již kýmkoliv, znemožněno zúčastnit se místního šetření znaleckého ústavu, neměli pak možnost vyjadřovat se k získávání podkladů pro tento posudek na místě samém; to lze srovnat se znemožněním vyjadřovat se k prováděnému důkazu, i když se v místním šetření, jak je výše uvedeno, jednalo ´jen´ o získávání podkladů pro znalecký posudek. Z hlediska oprávněných zájmů stěžovatelů však šlo o deficit významný, a to i z toho důvodu, že znalecký ústav nemohl být okamžitě konfrontován s jejich názory a připomínkami. Následná možnost stěžovatelů vyjádřit se k samotnému znaleckému posudku či posudkům na této vadě řízení již dodatečně nic změnit nemůže.“

Třetí senát Ústavního soudu nedlouho nato však v rozhodnutí ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1251/10 zaujal opačný názor, že „skutečnost, že stěžovatelka, resp. oba žalovaní nebyli přizváni k provedení místního šetření výše označeným znaleckým ústavem, nemá vliv na zachování rovnosti stran, neboť soudem ustanovený znalec (znalecký ústav) je povinen vzít v úvahu pouze skutečnosti zřejmé a ověřené (technické a stavebně technické), stav právní i faktický, v daném případě, při zjišťování pouze obecné ceny pak porovnání cen posuzované nemovitosti s cenami obdobných realit v daném místě a čase. Přítomnost či nepřítomnost účastníků při jeho zkoumání proto nemá na výsledek jeho zjištění žádný vliv.“

Zamyšlení autora

Nejspíše lze s výše uvedenými názory souhlasit do té míry, že účast obhájce např. při znaleckém posuzování újmy na zdraví poškozeného nebo vyčíslení škody způsobené odcizením věci poškozeného by nic podstatného ve prospěch obviněného nepřinesla.

Co se týká znaleckých posudků na zdravotní stav poškozeného, má jistě obhájce nárok v hlavním líčení vyslechnout poškozeného jako svědka a stejně tak má právo vyslechnout znalce, pokud se nespokojí s jeho písemnými závěry. Kromě toho má obhájce vždy možnost vznést námitky proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek (§ 105 odst. 3 TŘ), dále vznášet námitky podjatosti (§ 105 odst. 3 TŘ), žádat výslech znalce (§ 108 TŘ), žádat o doplnění znaleckého posudku, případně navrhnout svůj vlastní oponentní posudek (§ 110a, § 215 odst. 2 TŘ). Pokud je obhájce aktivní, může zaslat znalci přípisem doplňující dotazy ještě před samotným šetřením. Současně nelze obhajobu nutit, aby proti její vůli byl při hlavním líčení pouze přečten k důkazu písemný znalecký posudek s tím, že by soud nepřiznal obhajobě možnost klást znalci dotazy (§ 211 odst. 5 TŘ). Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že ani policejní orgán nebývá přizván ke znaleckému šetření. Z tohoto pohledu tedy k naplnění práva na obhajobu do značné míry dochází.

Dovolím si však nabídnout i opačný názor, tj. proč by obhájce měl mít možnost účastnit se šetření znalce. Svou roli, tj. působit ve prospěch obviněného, by podle mého názoru mohl zejména při znaleckém vyšetření duševního stavu obviněného (§ 116 TŘ). Na základě toho totiž znalec dospívá k závěru, zda obviněný v době spáchání činu trpěl duševní poruchou, pro kterou byly jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti snížené či zcela vymizelé. Na podkladě takového závěru pak soud rozhoduje o tom, zda je obviněný příčetný, nepříčetný či zmenšeně příčetný.

S plnou nepříčetností jsem se ve své praxi ještě nesetkal, ale zmenšená příčetnost je čas od času ve hře. Tato zmenšená příčetnost přitom může mít za následek uložení nižšího trestu (§ 40 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen „TZ“) anebo upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení (§ 47 TZ). Jedná se tedy o významný faktor ovlivňující druh a výměru trestu, kromě kritérií stanovených v § 39, § 40, § 42 TZ.

Dalším argumentem hovořícím pro účast obhájce na znaleckém vyšetření duševního stavu obviněného je to, že znalecké vyšetření probíhá zejména ve formě dialogu s obviněným, jenž se podobá výslechu obviněného, což je klasický vyšetřovací úkon, kterého se obhájce může aktivně účastnit, tedy včetně kladení dotazů. Samozřejmě s tím rozdílem, že znalci přísluší posuzování odborné otázky, tj. existence duševní poruchy a narušení ovládacích a rozpoznávacích schopností v době spáchání činu, nikoli zjišťování celého skutkového stavu, ale dost často dochází k nevyhnutelnému promísení těchto otázek. Při výslechu obviněného se může obhájce se svým klientem radit, i když ne na již položenou otázku, ale přesto může svému klientovi poradit, aby svou výpověď trochu „uhladil“ tím, že dodá některé informace v dovětku v závěru výslechu. Naopak při znaleckém šetření duševního stavu obviněného obhájce tuto možnost nemá.

Na co se znalec při vyšetření duševního stavu obviněného typicky ptá? A jak by mu v tom mohl obhájce pomoct? Jde zejména o rodinnou anamnézu, osobní anamnézu, vztah k alkoholu a jiným návykovým látkám, pokud jde o trestný čin spáchaný v souvislosti s jejich požitím, vzdělání, pracovní historii, záliby, test tří největších přání atd. Na základě fyzického pozorování pak znalec dospěje k popisu subjektivního stavu obviněného a popisu objektivního závěru, zda je obviněný orientován ve všech kvalitách, zda jeho myšlení je souvislé, bez bludných obsahů, jaká je jeho emoční stabilita, zda obviněný trpí poruchami vnímání, zda má sklony ke zkreslování informací, jaký je jeho intelektový výkon či zda je jeho chování společensky přiměřené.

Znalec přitom řadu informací od obviněného nijak neověřuje, obdobně jako např. policejní orgán při výslechu obviněného zpravidla neověřuje jím uváděné údaje o jeho osobních a majetkových poměrech. Proto se zde nabízí, aby obhájce trochu „poradil“ svému klientovi, jak na některé dílčí dotazy odpovídat, příp. které skutečnosti neuvádět, aby si nepřitížil, protože žádné ustanovení trestního řádu nepřikazuje obviněnému mluvit pravdu a nijak ho nesankcionuje za to, že neuvádí pravdivé informace, odmyslíme-li trestný čin křivého obvinění. Tím samozřejmě nechci naznačovat, že by obhájce měl svého klienta nabádat k tomu, aby „nasimuloval“ nepříčetnost, nehledě na to, že zkušený znalec by tyto snahy nejspíš správně vyhodnotil jako účelové.

Občas jsem se také setkal s tím, že klient uvedl, že znalecké vyšetření trvalo řádově pár minut, dejme tomu 10 – 15 minut. Je pak otázkou, do jaké míry mohou být závěry znalce skutečně kvalitně podloženy. Na to samozřejmě navazuje myšlenka, že připustil-li by znalec účast obhájce na tomto vyšetření, buď by si znalec sám od sebe dával pozor, aby úkon provedl řádně (obdobně jako policejní orgán provádí výslechy na protokol za účasti obhájce zpravidla pečlivěji než výslechy ve formě úředního záznamu o podání vysvětlení), anebo by obhájce mohl korigovat úkon tím, že by pokládal doplňující dotazy.

Kromě toho, pojem vyšetřovací úkon nemá nikde svou legální definici, na rozdíl od řady dalších pojmů (§ 12 TŘ). Opravdu se tedy o vyšetřovací úkon nejedná? Je zřejmé, že znalecké šetření nemůže naplnit tu podmínku, že jde o úkon prováděný vyšetřovacími orgány dle § 161 TŘ, neboť policejní orgán tento úkon neprovádí, ani u něj nebývá přítomen. Na druhou stranu znalecké šetření je podkladem pro znalecký posudek, který často velmi zásadní vahou slouží k objasnění skutkového stavu a na jehož základě pak soud rozhoduje o vině a trestu, protože soudci často nekriticky přebírají závěry znalců (zde narážím zejména na posudky týkající se zdravotního stavu poškozeného).

Shrnutí

Soudní praxe je téměř zajedno v tom, že obhájce nemá nárok být přítomen znaleckému šetření, ať již jde o „obecný“ znalecký posudek dle § 105 a násl. TŘ, anebo o posudek na duševní stav obviněného dle § 116 TZ.

Právo obviněného na obhajobu je víceméně naplněno tím, že obhájce má právo vznášet námitky proti podjatosti či odbornosti znalce či proti formulaci otázek, právo žádat doplnění znaleckého posudku, právo nechat si zpracovat vlastní oponentní znalecký posudek, právo vyslýchat znalce již v přípravném řízení nebo následně v hlavním líčení, jakož i právo obhajoby nesouhlasit se čtením znaleckého posudku k důkazu v hlavním líčení a trvat na osobním výslechu znalce.

I přesto jsem si dovolil přednést pár kontroverzních myšlenek, návrhů, jak k věci přistupovat odlišně, a jak se na danou otázku podívat z jiného úhlu pohledu.

---