Dobrodružství v Žítkové

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, Exteriéry, stavba, Inspirace, rss-feed

Pohádkový život okořeněný velkou dávkou dobrodružství a tajemna, tak by se dalo popsat posledních patnáct let rodiny Kohoutových. Z opuštěného polorozbořeného statku vytvořili malebný prostor v magické krajině Žítkové.

Naše dnešní průvodce zavedla na samotnou hranici se Slovenskem tak trochu náhoda. Petr, rodilý Západočech, a Kateřina, „holka“ ze sídliště, se poznali v Krkonoších. Tam také založili rodinu, aby se pak vydali za velkým dobrodružstvím, do magií opředené krajiny Žítkové.

„V malém krkonošském městečku jsme žily tři spřízněné rodiny, které si sháněly vlastní bydlení. Po necelém roce hledání dvě nezávisle na sobě koupily chalupy na Žítkové. A my jsme je jen následovali,“ usmívá se naše hostitelka Kateřina Kohoutová. Po dvou týdnech seznamování se s krajem Moravských Kopanic mladé manžele přitáhla modrá barva omítky na opuštěném stavení. Nejbližší soused půl kilometru odtud jim poskytl kontakt na majitele. „Soused byl starý pán, pár dní na to zemřel,“ vzpomíná na silný okamžik Kateřina.

K chalupě se běžným autem nedostanete. Čeká vás víc než půlkilometrová procházka. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Jako většina stavení na Žítkové stojí i jejich chalupa na samotě. V porovnání s jinými domy je však těžko dostupná. K asfaltce to mají víc než půl kilometru. Ovšem zdejší energie zafungovala a mladý pár už nepustila. „Dost jsme o tom přemýšleli, ale nakonec jsme se rozhodli stavení koupit. Těžká dostupnost má své výhody a nevýhody.“

Jak už to na území Moravských Kopanic často bývalo, ani tady neměli původní majitelé lehký osud. Dům s několika hektary pozemku zůstal od 70. let opuštěný. Chátral a zarůstal švestkovým houštím. „Našli jsme ho s rozpadlými komíny, propadlým stropem v kuchyni, rozteklými kotovicovými příčkami, prostřílenými okny. Naštěstí nebyl neprodyšně zabedněný či s podlahami pokrytými linoleem, to by asi dopadl hůř,“ vzpomíná Kateřina na dobu před patnácti lety.

Zastřešený portál je nejoblíbenějším místem majitelů. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Bez elektřiny to nejde

S majiteli se dohodli, zchátralou chalupu koupili a prakticky hned se vrhli do práce. Kateřinin manžel Petr vynaložil hodně úsilí, aby tady mohli s ročním synem přečkat první zimu. Svépomocí a s minimem nákladů dokázal postavit komíny a obnovit příčky, vybudoval nový strop v kuchyni, podlahy, vyspravil díry v obvodových zdech.
„Většinu prvního léta jsem se synem strávila venku před domem, vařila jsem na ohni a prala u pramene. Do zimy muž stihl nejdůležitější opravy domu i přivedení vody ze studny a nakonec i téměř neřešitelné zavedení elektřiny.“

Právě elektřina byla dle Kateřiny největším problémem. „Poslední majitel odmítal platit za elektřinu už v padesátých letech po jejím zavedení na Žítkovou. Pravil, že ,slnko též svieti na všetkých a nič za to nepýtá‛, a tak ho odstřihli. Mysleli jsme si, že půjde vedení obnovit, ale distribuční společnost nám připojení včetně nutného projektu vyčíslila na několik set tisíc. Nakonec jsme se dohodli s vojskem ČR na odběr z blízké vojenské vodárny.“

Srdcem chalupy jsou kachlová kamna. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

opracované větve dodávají místnosti kouzelnou atmosféru. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Práce na celý život

Ani po patnácti letech práce nekončí. Momentálně v domě je obytná část se dvěma místnostmi, průchozí chodbou a kuchyní a dále je zobytněno podkroví. Celková rekonstrukce pak čeká komoru a starý chlév.

K hospodářství náleží vysoká, dvanáct metrů dlouhá kamenná stodola. I tu čekají úpravy. „Dělali jsme na ní kompletní výměnu všech dřevěných prvků, vše tradiční metodou, například krov je stavěný z ručně tesaných trámů z místního lesa. Na pomoc přišli všichni kamarádi. Stodola nám dosud sloužila ke skladování sena a ustájení koní i koz. Teď v ní chceme udělat podlahu, aby byla zázemím pro větší akce při deštivém počasí,“ plánují manželé.

Nejvíc práce překvapivě nedala přestavba samotného domu, ale hodně úsilí spolkly okolní pozemky. Hektar starého sadu byl bezútěšně zarostlý neprostupným pichlavým houštím ze švestkových odnoží, ostružin a hlohů. Kateřina říká: „Můj muž několik let čistil sad jako princ v Šípkové Růžence od pichlavých šlahounů a já mu z těla i hlavy tahala trny.“

V podkroví se na matracích vyspí až šest lidí. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

okna jsou původní, ale vybavení pokoje je již v moderním stylu. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Magické místo vyžaduje magické pojmenování

Na Kopanicích se uvnitř domu žije pouze v zimě, zbytek roku trávila rodina vždycky venku. Kateřina nás zve na návštěvu. Necháváme tedy auto na silnici a scházíme po polní cestě ke stavení. „V zimě je cesta plná sněhu či ledu. My jsme ji protahovali kládou zapřaženou za koněm,“ prozrazuje Kateřina. V ostatních měsících musejí návštěvníci počítat s blátem tak velkým, že se na nohách tvoří blátivé koule. Rozhodně ale stojí za to si těch pár set metrů projít, protože pak se před vámi rozprostře louka, ze které po chvíli zahlédnete stavení s dosud nebarvenou hliněnou omítkou a červenou střechou. Dovnitř zvou dvě vyřezávané sochy umístěné na portálu. „Petr v nich ztvárnil muže držící knihu – moudrost – a ženu držící srdce – lásku –, kteří společně ukazují vzhůru k vesmíru. „Čím dál tím víc si uvědomuji, že téma souladu mezi ženským a mužským světem na Žítkové opravdu silně rezonuje. Žítková je místo silného ženství, které se musí ještě naučit udělat vedle sebe místo pro silné mužství,“ zamýšlí se naše hostitelka při pohledu na zmíněnou sochu.

Přes sochu muže držícího knihu je vidět stodola. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Dovnitř nás zvou dřevěné sochy. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Interiér ovládla Petrova ruka

Do domu vcházíme zastřešeným portálem, nejoblíbenějším místem majitelů. Tady mají každý své křeslo, ve kterých rádi odpočívají. „Sedíte, popíjíte kávu a pozorujete brhlíky šplhající po kmeni ořešáku, veverky sklízející první ořechy a zajíce, který si spletl cestu. Je to přesně ideální pomezí – ani vevnitř, ani venku. Krásně se tu dělá nicnedělání,“ usmívá se Kateřina.

Dům je postaven z nepálených cihel s kamennou podezdívkou. Na místní poměry a dobu vzniku asi před sto lety je honosný, ale proti stavením z bohatších krajů je velmi malý. Vstupujeme do chodby. V celé chalupě se nezapře Petrova profese. Je umělecký řezbář a vůně dřeva doslova dýchá ze všech koutů, jak můžeme vidět i cítit po chvíli, co vstoupíme do interiéru. Zdobí ho několik jeho řezeb z místního dřeva, například ořechový anděl v podkroví nebo krásná lipová plastika matky s dítětem. „Tu manžel vyřezal, když se nám narodil první syn.“

Na Žítkové jste ze všech stran obklopeni přírodou. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Kateřina na chalupě pořádá zajímavá setkání žen. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Ptáci vítají každý nový den

Ocitáme se v samotném srdci chalupy, v kuchyni, kde hned upoutají zdánlivě stará kachlová kamna. „Je to před pár lety postavený topný systém kachlového sporáku, který pokračuje vysokými kachlovými kamny za probouranou příčkou do další místnosti. Díky zabudovanému výměníku napojenému na radiátor ohřívá také chodbu, boční místnost a bojler v koupelně,“ vysvětluje hostitelka. Vařit se zde dá tradičně přímo na kamnech, případně pro ty, kteří si netroufnou, je připravena elektrická dvouplotýnka a rychlovarná konvice.

V kuchyni na člověka dýchne působivá atmosféra. I nízký hnědý trámový strop podobný stropům v ostatních místnostech vypadá, jako by zde byl od nepaměti, ale majitelé ho sem přenesli z jiné chalupy. Na trámech jsou připevněná bidýlka, na nichž je možné sušit bylinky. Stěny opět zdobí Petrovy dřevořezby. Za kamny pak po žebříku vystoupáme do obytného podkroví. Oproti zbytku chalupy nás přivítá modernější a světlejší místnost. Díky oknům umístěným ve štítu a vikýři se sem dostane dost světla. Z okna vidíte svrchu koruny buků a zrána prý zde můžete poslouchat křik ptáků. Podkrovní místnost poskytuje přespání až šesti lidem na matracích. Kouzlo jí dodávají dvě opracované větve, které slouží jako zábradlí a které opticky místnost rozdělují.

Voda z lesa krásně osvěží. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Po prohlídce opět opatrně slezeme do přízemí, abychom z kuchyně přešli do obytné místnosti s původními okny. Ani zde nechybí dřevěné podpěrné trámy. Nábytek je již v moderním stylu. My však postupujeme průchodem k zadnímu traktu, kde nás venku, hned za dveřmi, překvapí statný keř černého bezu – ochránce domu. Za ním je kamenné zápraží a zdivo starého chléva.

Za domem přicházíme k potůčku pramenícímu kousek nad chalupou. „Původní obyvatelé zde nabírali vodu. Prý nikdy nevysychá, ale při nedávných suchých letech už měl taky namále. V zimě se tu tvoří krásné ledopády,“ ukazuje majitelka. V létě se tady můžete vysprchovat pod přírodní sprchou vybudovanou z vyvýšeného sudu. Počítejte s tím, že bude chladná, přece jen v blízkosti stromů a lesa se v něm voda moc nenahřeje. „Ale po procházce do blízkých obcí je sprcha občerstvující,“ směje se Kateřina s tím, že od letoška jí bude konkurovat koupelna ve zděném přístavku domu, kde stačí zatopit v kamnech a poteče teplá voda.

Život je zde náročný, ale má své kouzlo. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Bílé Karpaty mají své kouzlo v zimě i v létě. Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Odstěhovali se…

Po třinácti letech velkého úsilí, nekonečné práce a tvorby se před dvěma roky pětičlenná rodina rozhodla místo opustit a odstěhovat se do většího pohodlí. „Roky tady prožité bych rozdělila na dvě etapy – dobu, kdy byly naše děti malé, a dobu jejich docházky do škol. Zprvu jsme tu žili všichni pospolu ve svém vlastním světě. Den se odvíjel podle potřeb dětí, počasí, ročního cyklu. Když děti začaly dorůstat, přišla povinná školní docházka a pak také jejich potřeba poznat širší svět a společnost. Dva roky jsem je učila doma, ale pak jsme začali děti vozit do města. Rytmus života se změnil. Na jedné straně tu byla nutnost naplnit potřeby společnosti a na druhé straně žít ve světě, kde rytmus určuje příroda. Zjistili jsme, že nám toto místo víc bere, než dává a že je čas na změnu,“ zamýšlí se Kateřina.

Původně chtěli dům na Žítkové prodat, ale nečekaně přišla možnost si ho ponechat a zahrnout do nových plánů. A tak stavení žije a vítá nové návštěvníky. Stále slouží lidem, kteří touží po klidu. Petr s Kateřinou chalupu nabízejí ke krátkodobému pronájmu. Ale uznávají, že to není pro každého. Každý jsme jiný a to, co je pro jednoho úžasný pobyt v lůně přírody, může být pro někoho noční můrou. Kateřina zde také spoluorganizuje setkání žen, například před rokem s dcerou uspořádaly pobyt pro matky a dcery s tématem bylin a léčení.

Mají i další plány. Rádi by vybudovali zázemí pro workshopy a jiné akce. „Čeká nás úprava stodoly a chléva, v nichž by se mohlo sejít více lidí a pojíst spolu oběd či zacvičit si jógu.“ I uvnitř domu je mnoho míst, která vyžadují rekonstrukci. Vše ale má svůj čas a musí se pokračovat postupně. Těžko se sem vozí potřebný materiál, proto se nedá zcela plánovat, co který rok či měsíc udělají. „Vše se odvíjí nejen od času a financí, ale také od počasí a dalších okolností. Je třeba mít vize a zároveň nechat to plynout, ani to jinak nejde,“ dodává Kateřina.

Foto: Archiv Kateřiny Kohoutové

Tenkrát…

Zbývající omítka byla tím nejmenším problémem této chalupy. Ukázalo se, že uvnitř čekají rozpadlé zdi, propadlé stropy a především v domě chyběla voda a elektřina.

Text: Michala Jendruchová
Foto: archiv Kateřiny Kohoutové