Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Chybějí mi netopýři, říká běloruská básnířka a překladatelka Nasta Kudasavová

Kultura

  16:00
PRAHA - Běloruska jsou poslední týdny plná média: Lukašenko, Cichanouská, totalita, lidská práva. Co si o situaci ve své zemi myslí Nasta Kudasavová (1984), běloruská básnířka a překladatelka, autorka čtyř knih poezie, která právě pobývá v Praze?

Velký význam poezie v Bělorusku. Mnozí mi vyprávěli, že citují mé verše v dopisech politickým vězňům, říká Nasta Kudasavová. foto: SIARHEJ ŠAMATULSKI

Lidovky: Co vás přivedlo do Prahy?
Pobývám tu v rámci literární rezidence, kterou Česká republika poskytla běloruským spisovatelům. Tu možnost nabídla Moravská zemská knihovna spolu s Ambasádou nezávislé běloruské kultury. Díky tomu mohu žít a pracovat v Praze celý měsíc. Píšu nové básně a dokončuji ty starší.

Lidovky: Ve svých básních píšete o hrůze, strachu, bolesti – takové je dnešní Bělorusko?
Nechci být tendenční a líčit věci jednostranně. Nechci přidávat k černé další černou. Chtěla bych vyprávět o tom, jak je Bělorusko krásné a jak milí lidé tam žijí. Chtěla bych vyprávět o svém rodném městě Rahačovu, které stojí na soutoku dvou velkých řek, Dněpru a Drucu, a které inspirovalo tolik skvělých malířů a literátů. 

Chtěla bych povědět o tom, jak mi chybějí tamní netopýři, kteří po večerech všude létají mezi domy. Anebo chrousti. Neopakovatelné hučení jejich křídel má pro mě větší význam než zvučná jména některých politiků. Chtěla bych žít v časech, kdy je všechno dobré. Ale nejde zavírat oči před tím, co se v naší zemi děje. Lidé jsou ve věznicích a mučí je jen pro to, jaký mají názor. Děti zůstávají bez rodičů, nebo jsou rodičům odebírány. Mnozí museli utéct za hranice. Další byli zabiti a nikdo nebyl za jejich smrt potrestán.

Lidovky: Co s tím? Vidíte nějakou šanci na změnu k lepšímu po loňských neúspěšných protestech?
Neřekla bych, že ty protesty byly neúspěšné. Možná se to tak jeví zvenčí. Politický režim se sice nezměnil, ale změnilo se něco jiného: vědomí lidí. A ty změny jsou obrovské. Jako národ jsme získali zkušenost, která nás proměnila, předělala. Základy nové společnosti už existují, a ta společnost funguje. Během posledního roku jsme dokázali, že spoustu věci zvládneme sami, bez státního řízení. Zřejmě právě tohle nám stát nedokáže odpustit.

Lidovky: Existují dneska v Bělorusku nějaká svobodná média, kde můžete publikovat?
Zatím ano, ale mnohým hrozí zákaz činnosti, je na ně vyvíjený velký tlak. Nicméně každý by měl pokračovat ve své práci, jak nejlépe umí. Učitelé učit děti, lékaři léčit, spisovatelé psát a dál uveřejňovat svá díla.

Lidovky: Proč vlastně poezie? Dává vám víc než třeba publicistika?Poezie mi dává všechno. Tím ale nechci urazit ty, kdo pracují v jiných žánrech. Pro mě je báseň ten nejpřesnější, nejrafinovanější, nejlakoničtější druh umění. Koncentrát myšlenky a smyslu. Když básník najde to správné slovo, jeho text zůstane a ovlivní nejen jeho generaci, ale i generace příští. Publicistika, to je každodennost. Mluví jazykem toho času, pro který je psaná. Jakmile přijde změna, objeví se nové problémy, význam těch textů opadne. Během posledního roku v Bělorusku poptávka po poezii vzrostla. Pro některé lidi je báseň něco jako terapie, podpora. Mnozí mi vyprávěli, že citují mé verše v dopisech politickým vězňům.

Lidovky: Jaká je současná běloruská literatura? Jaká má témata, kde bere inspiraci, jaké má vzory?
Současná běloruská literatura je velice různorodá. Máme realismus, modernismus, postmodernismus. Máme básníky-chuligány, básníky-filosofy. Každý je jiný co do formy i obsahu. Nevidím žádnou jednotnou tendenci, a to je skvělé. Literární život samozřejmě probíhá z většiny v hlavním městě: festivaly, veletrhy, výstavy, večery slam-poetry

. Mě ale víc zajímá literatura periferie, malých měst nebo emigrantů. Jsem obyvatelka provincie a snažím se udržet si vůči Minsku odstup. Ne že bych neměla ráda minské spisovatele, ale nechci ztratit svou identitu. Mimochodem edice Pflaumbaum, kterou řídí Světlana Alexijevičová, začala knížkami dvou běloruských autorek z periferie: Tani Skarynkiny a Evy Věžnavěc. Ta první bydlí v okresním městečku Smarhoň a píše právě o něm, ta druhá žije ve Varšavě.

Lidovky: Jsou i v Bělorusku dneska populárnější ženy spisovatelky?
Ano, literatura současného Běloruska má výrazně ženskou tvář. Není to ani dobře, ani špatně, je to ale nepřehlédnutelný fakt. Proč tomu tak je, zatím nevím.

Lidovky: Je v Bělorusku nějaký pojem o české literatuře?
Běloruský čtenář má představu o české literatuře díky edici Česká kolekce, která vycházela v nezávislém nakladatelství Lohvinau. Tuhle knižní řadu založil v roce 2005 Sjarhej Smatryčenka. Spolu s dalšími překladateli nám objevil současnou českou literaturu. Například Jáchyma Topola, Jiřího Hájíčka, Antonína Bajaju, Jiřího Kratochvila nebo Hanu Andronikovu.

Lidovky: Který titul z té řady je vám nejblíž?
Román Zvlčení od Antonína Bajaji. To je jedna z nejdůležitějších položek v mé knihovně. Zdá se, že ta próza dokonce ovlivnila můj pohled na svět a můj básnický jazyk. Má první vydaná sbírka Listí mých rukou z roku 2006 obsahuje hodně „vlčích“ obrazů.

Lidovky: Jste pořád v Bělorusku doma, nebo vás to za současné situace spíš táhne pryč?
Velice ráda cestuji, ráda vidím nové věci. Cesta mě inspiruje, a to doslova, fyzicky. Často nedokážu napsat báseň, dokud nesednu do vlaku nebo autobusu. Ten pohyb mi umožňuje rozhýbat řeč. Ale cestuje se mi dobře jen tehdy, když vím, že se mám kam vrátit, že někde mám domov, své zázemí. A to pociťuji jen v Bělorusku.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...