Lidovky: Dozví se v ní čtenář víc o osudu paní Elišky a rodiny Krausových nebo o životě v Kolumbii?
Obojí. Elišku Krausovou váže k rodině silné pouto, s láskou vzpomínala na Boženu, jak říkala mamince. Nejstaršího bratra oslovuje „Ivánku“, zprostředkovala tam vydání jeho knihy Kůň nežere okurkový salát. Prý jde o první španělský překlad českého literárního díla vydaný v Kolumbii. Každý týden pořádají videoseance s Michaelem v USA a Janem v Praze, často i se širší rodinou.
V jejím osudu se zároveň odráží i historie posledního půlstoletí v její nové vlasti a také překotný vývoj, zejména v Bogotě, kde od roku 1968 žije. Vyprávění má tři části. První mapuje Eliščino mládí v Praze, kdy chtěla studovat DAMU, ale nakonec zvolila jazyky na Karlově univerzitě. Další je o jejím životě s Ignáciem a třetí líčí její současný život po manželově smrti.
Lidovky: Byla témata, o nichž mluvit nechtěla?
Paní Eliška je velmi otevřená, někdy až bolestně upřímná. Nad jedním jediným tématem přemítala, jestli se s ním svěří. Nakonec jsem přece vyzvěděl, jak to bylo s její osudovou láskou, mužem, do kterého byla jako studentka bezhlavě zamilovaná. I tenhle příběh, líčený dnes s odstupem a sebeironií, v knížce najdete.
Lidovky: Její život je trochu jako román. Co vás z něho zajímalo nejvíce?
Kde brala tu obrovskou vnitřní sílu a odkud pramení její činorodost. Do Kolumbie odletěla ve dvaadvaceti na pár měsíců za strýcem zdokonalit se ve španělštině. Nakonec tam kvůli sovětské invazi do Československa zůstala. Začátky lehké nebyly, ale vypracovala se na profesorku francouzštiny na Státní pedagogické univerzitě, kde dodnes učí.
Na této škole také čtvrtstoletí vedla oddělení mezinárodních vztahů, založila Asociaci česko-kolumbijského přátelství. Její manžel Ignacio Chávez byl šéfem významného jazykového institutu, a tak se znala mimo jiné s G. G. Márquezem, několika kolumbijskými prezidenty, minulým i současným španělským králem, potkala se s Fidelem Castrem. A to vše líčí jen tak mimoděk.
Lidovky: Četli text před vydáním její sourozenci, spisovatel Ivan Kraus a moderátor Jan Kraus? Řekli vám svůj názor na knihu?
Četli a byli vlídní. Všichni tři, včetně Michaela, přispěli do knihy krátkým textem. Je znát, že všechny sourozence spojuje pevné pouto.
Je to vzácné, největším vyznamenáním pro mě bylo, když knihu ocenila Ivanova manželka Naďa Munzarová, archivářka a kronikářka celé rozvětvené rodiny.
Lidovky: Jste z rozhlasu zvyklý vést rozhovory osobně. Tentokrát tomu tak úplně nebylo. Dodával vám e-mail větší kuráž?
Kostra textu vznikla při osobních setkáních v Kolumbii. Ostatně Eliška Krausová je při vyprávění k nezastavení. Když jsme projížděli autem Bogotou, kameraman ji požádal, aby chvíli mlčky hleděla z okna. Vydržela to pár sekund a pak si jen tak pro sebe mumlala něco ve smyslu: „Tak oni chtějí, aby byla Eliška zticha, to snad není možný...!“ Po návratu do Evropy to byla zábava, večer jsem poslal přes oceán otázky a díky časovému posunu jsem měl obvykle ráno v poště vtipné odpovědi. Myslím, že paní Elišku to taky nenudilo.
Jen jsem si musel dávat pozor, s fakty zpočátku zacházela trochu bohémsky. Když zjistila, že si vše ověřuji, začala být přesnější. Někdy utrousila, že si to stejně někde vyhledám. Byla ale důsledná a odzbrojovala mě svojí upřímností. Nemusel jsem se bát zeptat se na cokoli. Věřím, že obraz, který jsme společně stvořili, odpovídá realitě. Podle mě je to barvitý portrét statečné ženy, která se ctí obstála v exotické, pohostinné, avšak tvrdé zemi. Domov má tam, vlast pro ni zůstává tady.
Lidovky: Vyprávěla vám také veselé příhody?
Jistě, všechny jsou v knize. Třeba jak před čtyřmi lety obdržela v Praze za šíření dobrého jména České republiky ve světě od ministra zahraničí ocenění Gratias agit. Tehdy Lubomíru Zaorálkovi vyčinila, že křišťálový glóbus je krásný, ale těžký, a že ho do Bogoty rozhodně nepotáhne. Když odcházeli z Černínského paláce, protrhla se bratrovi Ivanovi igelitka a celá rodina běžela po chodníku za kutálející se koulí. Alespoň zjistili, že je to precizní práce. Cena vydržela.
