Recenzenti mívají často problém, že mohou jen naznačovat, nikoli prozrazovat. Zákaz spoileru je v kritice něco tak zakládajícího jako zapovězení incestu v celé kultuře. A přitom je to tak lákavé říct všem, jak ten film (divadlo, román) dopadne a jak ten konec všechno zkazil nebo naopak dotáhnul k dokonalosti.
RECENZE: Obojaký Kunderův návrat. Inscenace připomíná vzácného brouka ve vitríně |
U knihy, která na první pohled nemá žádný děj a rozvíjí se ve formě tekoucího, byť pro čtenářský komfort děleného rozhovoru, jsou takové obavy možná zbytečné. Dopadne to přece tak, jak si to čtenáři přečtou, jakou interpretaci si sami najdou. Proto nemusí být na škodu, když milovníci recenzí jako prvního cvičného vhledu do díla dostanou k dispozici interpretaci v jistém smyslu vzorovou, odhalující a takříkajíc čerstvou a původní. Spoiler nespoiler.
Jiří Přibáň se stal o třicet let staršímu Karlu Hvížďalovi ideálním partnerem do debaty
Knižní rozhovor nazvaný Hledání odpovědnosti, kolem něhož tu už chvíli přešlapuji, je pokračováním rozprav novináře Karla Hvížďaly a právního sociologa a filozofa Jiřího Přibáně. V minulé, mimochodem velmi úspěšné knize Hledání dějin pátrali oba společně po smyslu dějin, kterého se pochopitelně nijak nedobrali, neboť smysl, jak praví klasik, se neustále odkládá. Vyšlo ale najevo, že smysl dějin není v nějakém transcendentálním nadoblačnu, ale v našem usilování o něj, v jeho neustálém interpretování, v němž si něco takového jako dějiny teprve přivlastňujeme. Dějiny se vpisují do každého jednotlivého těla a provádějí v něm různé věci. Díky této „inkorporaci dějin“ také můžeme říct, že „dějiny jsou“.
Kacířské otázky
Je jistě drzost, když recenzent tvrdí, že našel centrum knihy, kolem něhož se všechno točí, co vše vyslovené (i nevyslovené a vyslovované do budoucna v nějaké možnosti) orientuje či řídí. Tento „aristotelský pevný bod“, kolem něhož teď zcela bezohledně a cynicky – nicméně odpovědně – otočíme celý vesmír knihy, najdou čtenáři na přelomu (jak příznačné) stran 98 a 99. „Ironie je svrchovaně důležitá forma odpovídání i odpovědnosti,“ zaznívá po otázce na rozpolcenost lidského subjektu v hledání dobra a odpovědnosti, zachycené tak krásně dánským filozofickým klasikem a preexistencialistou Kierkegaardem, klíčová věta rozhovoru: „Chtít, aby dobro zvítězilo na zemi tady a teď, může jen naiva nebo fanatik. Odmítnout dobro, protože nevítězí, může jen hlupák, nebo absolutní cynik,“ pokračuje velmi autoritativně profesor Přibáň.
RECENZE: Co tě trápí tady nebude napořád, říká Jakub König v Kittchenově masce |
„Hledat odpověď na otázku dobra a odpovědnosti vůči němu ve společnosti, kde dobro nevítězí a nemůže být absolutním měřítkem všeho, to si vyžaduje „každý den odvahu.“ Vyžaduje to také odpoutat se od obvyklých kategorií a spojení odpovědnosti s právem nebo spravedlností a vydat se na mnohem nejistější pole filozofických a etických pochyb a nejistot.“
Není náhoda, že Přibáň v závěru této centrální pasáže odkazuje na Jana Patočku a jeho solidaritu otřesených, protože jde o věty vskutku kacířské, tedy mířící proti ortodoxním výkladům tradice, jak to naznačuje Patočka v Kacířských esejích. Přibáň se s Hvížďalou vzdor požadavku doby na „novou míru všech věcí“, kterou by se snadno a pro jednou přemázly dějiny do přehledného běhu k lepší společnosti, staví proti takové morálně-etické glajchšaltizaci. A stavět se proti duchu doby, není to vůbec to největší kacířství, kterého se intelektuál může (má) dopouštět? „Zeitgeist“ doby bez pevného a bytostně chybějícího paradigmatu, který by dával různorodým lidským společenstvím globální orientaci a budoucí směr, touží po novém řádu, po novém paradigmatu, které by všem pomohlo a hlavně ulehčilo život. Ironie, kterou naši dva „kacíři“ v rozhovoru používají, odhaluje toto snažení jako marné, směšné a místy až děsivé. Jeho výstupy a projevy totiž nejsou čistým dobrem, nýbrž ihned (jako vše) podléhají dějinné ironii, v níž se největší dobra tak snadno proměňují v největší zla. Tak jako demokracie, jak naznačuje už Aristotelés v Politice, vždy víceméně vede k tyranii (menšiny či většiny), protože ji v sobě nese jako konstitutivní možnost. Udržovat demokratický systém, když už jsme se na tento okraje Přibáňovy a Hvížďalovy knihy neopatrností mysli recenzenta dostali, pak znamená donekonečna se bránit možnosti tyranie většiny či menšiny, což vede k vyvažování do středu, kde už se podle antického myslitele nalézá spíše prostor vlády osvíceného aristokrata.
Z rozhovoru se úplně nedá vyčíst, odkud přichází ta hlavní inspirace k hledání odpovědnosti jako nějaké formy ironické etiky: zda přichází od Milana Kundery, který je blízký myšlení obou aktéru rozmluvy, anebo se skrývá v mezerách poststrukturalistického diskursu, jenž v detailech velmi pečlivě probádával už ve svých starších knihách a esejích Jiří Přibáň. Je tu ale ještě jedna použitá vrstva ironického výsměchu tomuto novému proudu „dobroserství“, na niž už před čtyřiceti lety ve své krize Kritika cynického rozumu narazil německý filozofický enfant terrible Peter Sloterdijk.
Psi o smyslu
Útlocitnému čtenáři budiž vysvětleno, že poněkud ostřejší mluva tu má své ironické opodstatnění, protože odpovídá sloterdijkovské provokaci i odkazu na (s)prostou kynickou, tedy psí (kynos, řecky pes) filozofii Díogena ze Sinópé. Pes byl i v antice především hlídač a ochránce stáda, což je paralela u „hyperarogantního“ Sloterdijka, který chce podobně jako Díogenés zkušebně podrývat všechny etiky a filozofie světa, aby člověk nenaletěl. Sloterdijk (a občas i Přibáň s Hvížďalou) převracejí nároky těch správných etických a myšlenkových nauk, aby vyzkoušeli jejich pevnost a vypovídací sílu. Proč se tak děje, ba musí dít, popisuje velmi výstižně Peter Sloterdijk právě ve své nejslavnější knize – Kritice cynického rozumu: „Míra pravdivosti nějaké věci se podle Díogena dá nejspolehlivěji zjistit tak, že ji člověk důkladně zesměšní a pozoruje, kolik žertování snese. Pravda je totiž záležitost, která odolává výsměchu a ironií se jen upevňuje. Co nesnese satiru, je nesprávné,“ vysvětluje Sloterdijk a upozorňuje na bohužel přehlíženou příbuznost s vědeckou metodou falzifikace Karla Poppera, která z falibilismu, tedy ze zkoušení omylnosti zdánlivě pravdivého a pravého názoru, činí metodu pravého poznání.
Havel 80: Havel bojoval proti frázím a antijazyku, vzpomíná publicista Hvížďala |
Knižní rozmluva Hledání odpovědnosti tento postup využívá v mnohem umírněnější formě než Díogenés nebo Sloterdijk – přece jen musíme mít na mysli, že jde o společensky uznávané intelektuály, kteří se hlásí spíše k udržování umírněného měšťanského rozměru usilování o fungující demokracii v rozhárané globální době, ne o nějaké solitérní (pseudo)revolucionáře, kteří chtějí, byť jen rétoricky, bourat systémy – efekty to ale i tak přináší velmi pestré a inspirativní. Většina samozřejmých etických norem a morálních maxim se najednou ukazuje problematizovaná tím, že vyžaduje jisté vzájemné přesvědčení o jejich užitečnosti a výhodnosti, tedy dohodu či vyjednávání. Tato vzájemnost, lze-li to tak říct, je podmínkou jakéhokoli pokusu o formulování každé budoucí etiky, která musí být ironická zejména proto, aby si nikdo ze vzájemně působících formacích neprojevoval jako diktující autorita.
Jde tedy stále o jakousi formu diskursivní etiky á la Habermas (jakkoli by to Jiří Přibáň asi popřel), které však chybí přesné vymezení prostoru komunikace a pravidel, jež umožňují jak samotný vstup jednajících na „etický zápas“ do veřejné arény, tak vyhodnocování jejich promluv. Odpovědnost této hravé ironické formy, v níž se bratři Cohenové potkávají s Camusem a Kafkou kdesi v autopoetických systémech Niklase Luhmanna, ale třeba i s Kantem či Marcusem, se občas zdá být něčím jakou „funkcí rozpravy“, nikoli však v odvozeném, nýbrž ve zcela bytostném a paradoxním smyslu, kdy funkce není bez rozpravy a rozprava zase bez funkce, přičemž je těžké rozhodovat, co je subjekt a co objekt, předmět vypovídání.
Karel Hvížďala s Jiřím Přibáněm, ačkoli jsou od sebe generačně vzdáleni skoro třicet let, nezapřou svou zamilovanost do magie jazyka, proto se také uchylují k oblíbené frivolní hře etymologie, která jako by sama od sebe už říkala, co se za všemi těmi slovy, věcmi i pojmy skrývá. Odpovědnost – line se neviditelnou červenou tužkou celou knihou – je v prvním a velmi „přirozeném“ smyslu nějaké odpovídání. Odpovídání někomu v rozhovoru, které se později, v určitých přesně vymezovaných prostorem debaty, vyvine do přesnějšího výměru odpovědnosti nějakým konkrétním taxativním soupisem povinností určité veřejné role, která dostala na starost část veřejné agendy.
Tady se odpovídání ve smyslu odpovídat na nějaké otázky mění v odpovídání ve smyslu přiměřenosti, tedy měření či dodržování normy (metr odpovídající vzoru čili etalonu, uloženém ve francouzském Sévres). Odpovědnost v nejpoužívanějším smyslu je udržování a vymáhání určité normy, kterou si společnost určila jako předpis či limitu určitého chování a jednání. Odpovídat se jistě dá jen tak, ale jen určitý způsob odpovídání může odpovídat otázce (věci, problému).
V moderních společnostech, které se vyznačují rostoucí až neomezenou komplexitou, se kontext takového posuzování velmi člení a rozšiřuje. Odpovídat tímto způsobem ale znamená vnést do debaty o odpovědnosti problém správnosti, pravdy, a hlavně spravedlnosti, který celé pole odpovídání významně komplikuje. Mimo jiné totiž problematizuje i samotnou otázku, na kterou se odpovídá a která vymezuje pole konkrétních odpovědností.
Odvaha ptát se
V knižní rozmluvě Hledání odpovědnosti se na tyto nejširší souvislosti samozřejmě narazí, ale v rámci hravé ironické etiky se jim odpovídající spíše vyhýbají, snad aby čtenáře příliš nezatěžovali, nebo aby udrželi rozbíhající se rozpravu ještě jakž takž pohromadě. Centrum hovoru, výzva ke každodenní odvaze jednat, přestože vodítka k tomu buď neexistují, nebo jsou nejistá, ale pracuje neustále dál i tam, kam spravedlnost nebyla vpuštěna.
Děje se tak ve chvílích, kdy odpovídajícím i čtenářům postupně dochází, že smyslem odpovídání (odpovědnosti) je prověření relevance otázky. Zjišťování, zda a jak má smysl se ptát, a že některé otázky přinášely zavádějící nebo neodpovídající odpovědi a je třeba je formulovat jinak a nově. Kupříkladu otázka po vlivu lidského chování na planetu Zemi, která vyústila v možná arogantní přesvědčení, že člověk je už hlavním přírodním agens, pán atropocénu, jak v jedné odpovědi naznačuje Jiří Přibáň. „Člověk si pak začal myslet, že se stal suverénem přírody, a přitom stačil jeden virus, aby nám ukázal, že nejsme pány přírody, ale její součástí.“
I pro knihu Hledání odpovědnosti by tedy mohlo vlastně platit ironicky cohenovské „po přečtení spalte“. Odpovídat se musí zas a znovu, protože nelze odpovídat podle algoritmu předem. Musíme odpovídat s odvahou, kterou ovšem zdaleka ne každý má. S odvahou alespoň takovou, jakou našli Jiří Přibáň s Karlem Hvížďalou.
