Prosté radosti

Asi takhle: kdysi jeden člověk na soc-nety napsal něco, co mi dlouho zůstalo v hlavě z důvodů, které jsem nedokázal dobře artikulovat. Ve Velkém Korytu zanechal zkazku v duchu, že občas marní čas nad sudoku a jeho rekord je tolik a tolik vteřin. Něco na ten způsob, na detailech nezáleží. Nezáleží ani kdo přesně to byl. Jednou jsem ho potkal osobně, takže nejde jen o dalšího z armády virtuálních ne-lidí. Později se ale ukázalo, že je to sexuální predátor. Patřil mezi známé a populární hlasy v jedné programovací komunitě, organizoval konference a pomáhal tam dostat lidi z nereprezentovaných skupin, kteří by se jinak neúčastnili. Nereprezentovaní v technickém světě znamená především ženy. Jeho činy při pohledu zvenčí mohly vypadat, jako nezištný krok, který dělá z dobroty vlastního srdce. Ne tak docela. Poskytnutím sdíleného ubytování fakticky na pár dnů lapil ženu v cizím státu a mohl na své kořisti hodovat.

To ale teď není důležité, jde o prostou shodu náhod. Jen ta slova, teď napůl zapomenutá, mi hučela v hlavě stejně jako hučí noční vlak na horizontu. Nemohl jsem to přesně popsat, ale teď je to tak jasné. Dopouštím se stejného hříchu. Jde o to, že je nutné shodit vlastní radosti a záliby, které nejsou v daném kontextu sankciované a tím je omluvit. Nemůže přímo říct „luštím sudoku a tohle je můj rekord“, to ne, jde o repetitivní test postřehu a není to produktivní činnost, není kreativní, není tohle nebo támhleto a jako taková nezapadá do posvěcených hodnot. Nejdřív musí své hříchy omluvit veřejným distancováním, pak teprve se k nim může přiznat. Vtip je ještě v tom, že to nejsou hodnoty explicitní, ale zcela subjektivní. Člověk cítí, že se od něj něco vyžaduje a proto měří sebe podle tušeného metru. Jde o formu sebecenzury. Ještě vtipnější je jejich implicitnost – všichni zúčastnění můžou sami vědět, že pravidla nedávají smysl, ale když stále předpokládají, že to ostatní nevědí, budu se omezovat a zříkat. Prolomit kruh znamená vystoupit ven, porušit pravidla a riskovat odvetu.

Dělám to samé a tenhle web je toho důkazem. Zalistujte v archivu, najdete tisíc a jeden příklad. Třeba předminule jsem článek zakončil odvoláním: napsal jsem příliš mnoho slov o něčem, co je jednak celkem triviální. To je pravda, ale nic to nemění na prostém faktu, že mě to bavilo. Nešlo o světoborný počin, o nic nového, nečekaného, grandiózního, virálního, nedostalo by to ani jeden lajk, ale byl to příjemný proces, kdy jsem se něco málo přiučil, strávil čas a ve výsledku skončil s užitečným nástrojem. Přesto mívám pocit, že si musím krýt záda. A to není o jediný případ, vybavuji si víc situací, kdy jsem podvědomě cítil, že musím dát ruce pryč, aby nebylo vidět, že mě baví něco póvlového.

Když už jsme u toho sudoku, to mě taky baví luštit. Je monotónní, repetitivní, víc záleží na všímavosti než na logickém úsudku, uplyne čas, dostanu se blíž rakvi, ale co? Přinese mi to nenulové množství přechodné spokojenosti. A to je celé, nemusí to být rafinovaněšjší, prostá radost stačí.

Jedna věc fascinující na malých dětech je jejich vztah k zábavným činnostem. Je naprosto lineární: baví mě to → chci se tomu věnovat. Není v tom nic víc. Žádné postranní úmysly, starosti o vlastní obraz v očích druhých, žádné hry o status, nátlak norem, nic. Jsou neuvěřitelně upřímní o vlastních radostech a možná v tom můžou být za vzor.