Marie Drahokoupilová: Snažila jsem se žít tak, jak jsem si přála

Nemyslete si, že je každý den veselo. Není, nemůže být. Ani to není tak, že bych se každý den na něco těšila a radovala se. Ale člověk by se měl snažit svoje rozpoložení zvládnout.

Nikdo nechce trpět za to, že někoho jiného bolí hlava nebo se pohádal s manželkou, a proto je takzvaně nenaložen. Odnášejí to pak lidi, kteří za nic z toho nemůžou.

Od toho, jakou si hned po ránu uděláte atmosféru, ať je to v práci, nebo kdekoli jinde, se každý den odvíjí. Řeknu vám k tomu příklad. Nejhezčí čas svého soukromého života jsem strávila ve Vídni. Ráno v sedm hodin jsem třeba vyšla ven s pejskem a tam zrovna vyváželi odpad ti vídeňští, vyžehlení, čisťouncí popeláři. Viděli mě poprvé v životě, usmáli se na mě a s tím širokým úsměvem řekli: Einen schönen guten Morgen! (Hezké dobré ráno!)

Doladila jsem se k tomu jejich rozpoložení a vydrželo mi to celý den. (směje se) Je to rozdíl, když do vás někdo strčí a řekne - uhni, ty blbče.

Velké věci máte málokdy možnost vykonat a vůbec se k nim přiblížit, ale z malých denních minut se skládá ten příjemnější, anebo ten méně příjemný život.

Odjakživa. Je to prostředím, z kterého pocházím. Vždyť také odborníci říkají, že se povaha formuje v prvních pěti letech života. Vyrůstala jsem po válce, v období nedostatku, neměla jsem moc hraček, nevlastnili jsme auto, ale nic z toho nevadilo.

Maminka nepracovala, to tak bývalo. Nepamatuju si, že bych slýchala hádky a křik. Spory, které rodiče jistě také měli, neřešili přede mnou. Všichni příbuzní a známí, kteří k nám přicházeli, měli dobrou náladu. Svět byl plný smíchu a porozumění.

Měla jsem velké štěstí ve své profesi, především na jejím počátku. Kvalita autorů, které jsem jako herečka mohla reprodukovat, byla výjimečná. K tomu štěstí na herecké partnery - Horníček, Kačer, Sovák, Rosůlková. Nebo televizní kurzy francouzštiny, které jsme dělali s Irenkou Kačírkovou a Paulem Leclérem. To byla taková radost!

Etapa do třiceti let mi utekla velice rychle, naplněná prací. Dopoledne jsem zkoušela v divadle, odpoledne jsem šla do rozhlasu nebo na zkoušku do televize, večer jsem hrála, v noci se učila texty a ráno už běžela ven s pejskem. Že bych jela třeba lyžovat na hory, to tehdy moc nešlo, ale nemrzelo mě to, práci jsem milovala. Ráda vzpomínám také na čas strávený v již zmíněné Vídni, kam jsem se v roce 1980 provdala.

Úžasná! Manželství mi sice nevydrželo, ale láska k Vídni, ta zůstala. (směje se) Když tam žijete, nemusíte ani jezdit na dovolenou. Za Grinzingem máte rozsáhlé lesy a v nich cesty takové, že tam můžete chodit v lodičkách, nepřekračujete žádné roští ani klacky.

Koupete se v přírodní vodě starého Dunaje nebo po Dunaji plujete na lodičce. I ty prameny minerální vody tam mají. A dokonce i jediný biedermeierovský hřbitov v Evropě, Sankt Marx. Údajně je tam pochovaný Mozart, ale jisté to není. Občas jsem si tam zajela na procházku.

Ti Vídeňáci mají pěkné prostě všechno, snad i hřbitovy! Mě hřbitovy vůbec neděsí. Když někam přijedu, jdu se podívat na hřbitov. Vypovědí hodně o lidech, kteří na tom místě žijí.

Samozřejmě. I když musím říct, že i v té době jsem kolem sebe měla v Československu nesmírně kvalitní lidi, ať už to byli příbuzní, nebo kolegové. Ten rozdíl vidíte hned v ulicích - ve Vídni se lidi usmívají, nebojí se na sebe mile promluvit, i když se třeba neznají.

V parku máte volné čtyři lavičky, ale cizí člověk se klidně zeptá, jestli si může přisednout na tu vaši a dá se s vámi do řeči. Máte díky tomu pocit, že nejste sama. (odmlčí se) Já si vůbec myslím, že v životě je důležitější pocit než realita. Někdo může žít ve zlatě a briliantech a jeho životní pocit je tak špatnej, že to nestojí za to.

Ani ne. Okouzlovaly mě tam ale potraviny, to bohužel trvá dodneška. Sortiment a kvalita potravin se tady po revoluci začaly zlepšovat, ale pořád to není ono. Mám ráda dobrou zeleninu, dobré ovoce, dobré sýry. Rakušani mají kuchyni velice podobnou té naší, ale začali dřív než my dělat lehčí jídla.

Pavla jsem vídávala, samozřejmě! Takový, jako byl tady, byl i tam. Jeho nezkrotná a veselá povaha je nezapomenutelná. Znáte tu historku, jak o něm v Československu vyšel článek s titulkem „Pral se tady, pere se i ve Vídni“?

V tom článku psali, že napadl policii. Byla to ve své podstatě pravda. Jezdil v té době v malém fiátku a zrovna cestoval od přátel, kde se značně ovínil. Zastavila ho policie. Ta je v Rakousku sice příjemná, ale žádné diskuse s ní možné nejsou.

Jejich pokuty jsou skutečně pokutami, žádný drobný příspěvek do kasičky. Zastavili ho a požádali, aby si vystoupil. Pavel se o to pokusil, jenže - v tu chvíli přišla pořádná rána do hlavy, kterou si ovšem nenechal líbit. (směje se)

Nebyla to ale rána od policajta, při vystupování se praštil o rám toho malého auta, což si v podroušeném stavu neuvědomil. Za napadení policisty ho na pár dní zavřeli do vězení. (odmlčí se) Pavel byl nádhernej. Tolikrát jsme se spolu nasmáli, i při natáčení Flirtu se slečnou Stříbrnou.

Předevčírem jsem s ním mluvila po telefonu. Honza je pořád úžasnej, nesmírně přemýšlivej typ člověka. Má v sobě takové tajemno. Když hovoří, musíte sledovat jeho myšlenky a hlavně to, co se skrývá za slovy.

Zvýšit hlas jsem ho slyšela jen jednou. Byli jsme v Bystřici pod Hostýnem, na krásném malém filmovém festivalu. U jeho pořadatele jsem si vyžádala, že mě na noc odvezou k mým příbuzným do Brna, kde přespím, což je asi šedesát kilometrů. Druhej den zvoní telefon a v něm se ozve břitký hlas: „Chováš se jak Greta Garbo!“ (napodobuje intonaci a směje se) Nakonec jsem v té Bystřici přespala, bylo tam moc mile.

S Honzou jsme se teď nějaký čas nevídali kvůli covidu. On bydlí na Barrandově a já na Vinohradech. Než se k němu tou tramvají dosápu…

Já mám vždycky společnost - psa maltézáka. Je mu patnáct let, ale vypadá velice dobře! Počkejte, ukážu vám ho. (Vytahuje dotykový mobil, chvíli v něm hledá fotky.) Vidíte, to je Jerry. Je strašně chytrej, naučila jsem ho nosit hračky.

Hodně času jsem v posledním roce strávila v Brně u svých příbuzných. Mám Brno ráda, i jeho okolí, Slavkov. Takže mi toho zase tolik nechybělo. V televizi jsem se dívala na divadelní záznamy a přenosy, třeba na balet ze Stuttgartu, to bylo taky pěkný. Vlastně jsem se od rána do večera nezastavila.

Já se moc neohlížím. A když už ano, jsem daleka nějakého hodnocení. Podle čeho bych svůj život mohla hodnotit? Podle výše majetku nebo počtu rolí, počtu přátel a nepřátel? Dělala jsem vše pro to, abych život prožila tak, jak jsem si přála. Samozřejmě se to ne vždy podařilo. Přicházejí okamžiky, kdy člověk nemůže být šťastný. Odcházejí vám nejbližší lidé. Když mi umírali pejskové, taky to bylo těžké, pes je jako člen rodiny.

Neplatí ani, že bych měla s každým krásný vztah. Třeba moje jediné manželství šťastné nebylo.

Ervina jsem poznala v Karlových Varech, ale člověk se v cizině chová trochu jinak než doma, to je přirozené. A do Vídně mě za totality nepustili, dokud jsme nebyli manželé. Jaký skutečně je, jsem zjistila, až když jsem byla vdaná.

Naštěstí jsem se mohla z Vídně do Československa pravidelně vracet, protože jsem neemigrovala, jen jsem byla provdaná za cizince. Samozřejmě jsem už ale nedostala žádnou velkou filmovou roli… Zato jsem byla dle „pověsti“ takzvaně za vodou. (směje se)

Báječní! S Pavlem Kohoutem jsme se seznámili, ještě když jsem studovala na DAMU. Napsal pro náš ročník hru, která se stala naším absolventským představením. Bylo to krásné.

O Miroslavovi Plzákovi si někdy můžete přečíst, že byl sexuolog, to jsem si u jeho titulu nikdy nevšimla. (směje se) A ten výrok, který mu neustále připisují, taky nikdy neřekl.

Ano, takhle to nikdy neřekl, aspoň to tvrdil. A vidíte, všichni mu to připisují. Byla s ním velká legrace. Ráda jsem se za ním zastavovala na klinice, měli tam pohodovou partu. V té době ještě nebyl známý.

To je těžké vybrat. Moc ráda mám Aksála, v něm jsem hrála s Pepíčkem Abrhámem, scénář napsal Pavel Kohout. Je to neobyčejný příběh o životním omylu a také o lásce. Velký dík Pavlu Kohoutovi za všechny jeho scénáře, podle nichž jsem měla tu čest hrát, je to vynikající autor. Ráda mám i Flirt se slečnou Stříbrnou, o kterém jsem už mluvila. Z pozdějších filmů Cizince a krásnou paní.

S radostí jsem dělala zmíněný kurz francouzštiny, který byl založený na hraných scénkách. Díky němu jsem se francouzsky celkem naučila, ale bohužel jsem ten jazyk nepoužívala a zapomněla ho. Ze začátku jsem mluvila francouzsky s manželem, ale pak jsem se naučila německy. Do kurzu němčiny jsem nechodila, čímž se vůbec nechlubím. Učila jsem se sama, hlavně z televize. Musela jsem nakupovat a obstarávat další věci, to taky pomohlo. Ale že bych si s vámi tady teď německy pohovořila o literatuře nebo dalších hlubších tématech, to zase ne. (odmlčí se)

Tak nevím, jestli do toho rozhovoru něco máte. Hlavně že jste viděla fotky Jerrýčka. (směje se) Napište tam: Místo rozhovoru mi ukázala několik fotek jistého psa Jerryho. Takový rozhovor se mnou by se mi ale líbil!

Módě jsem nikdy nepodlehla. Moje máti měla ohromnej vkus, šilo se na míru a ty šaty dlouho vydržely. Díky mamince vím, co si můžu dovolit a co na mně nevypadá dobře. Kdybych si vzala výstřih a fiží, vypadala bych jak řeznice z Kardašovy Řečice, co přijela na bál do Prahy a chce se blejsknout. To se stalo při natáčení Flirtu, kostýmy byly navržené s dekolty a mašličkami na literární postavu. Říkala jsem si - tenhle kostým já nikdy nepřehraju. Dopadlo to tak, že jsem celý Flirt odehrála ve svých vlastních šatech, jen ta rádiovka nebyla moje.

Dnešní móda se zbytečně rychle mění, to platí hlavně o té dámské. Látky nejsou kvalitní, alespoň podle mě.

I dýl! A co si pamatuju, tak moje maminka vlastnila celkem čtyři kabáty, které střídala. Vydržely jí dvacet třicet let. Řekněte dnes nějaké ženě, že by to tak mohla také praktikovat.

Je úplně jiný než ten, který pamatuju. Technika postoupila takovým skokem! Je na tom hodně pozitivního. Ťuknete na Wikipedii a dozvíte se, cokoli potřebujete. Přes internet si prohlížíte nejvzdálenější místa, možností je moře.

Ale překvapuje mě, když přijdou dva do kavárny, objednají si, vytáhnou ty svoje aparáty, dívají se do nich a vůbec spolu nekonverzují. To by mně docela vadilo. Trochu se toho internetu obávám, abych třeba neťukla na něco, co není bezpečné. Člověk se splete a už to nemůže vrátit…

Narozeniny a svátky moc neprožívám, někdy na ně i zapomenu a pak se divím, že mi někdo přeje. Rychle těch osmdesát let uteklo. Připadá mi, že to ani není možné.

Přála bych si, aby se toho pro mě moc nezměnilo. Aby tady se mnou ještě zůstali ti, které mám ráda. Abychom se ještě nemuseli loučit. A aby se ten svět úplně nepomátl.