Plastická chirurgie nebyla vždy o kráse

Staroegyptské papyry obsahují detailní studie nejrůznějších druhů zranění a toho, jak je léčit, jako například zlomeného nosu, který lékaři fixovali pomocí dřevěných dlah, komprese, tamponů a lněných špuntů. Staroegypťané také uměli vyrábět protézy: dokazuje to nález mumie s uměle zhotoveným palcem, který pacientovi podle všeho usnadňoval chůzi.

Prvními skutečnými chirurgy v dějinách, kteří se věnovali rekonstrukci lidských částí těla, však byli staří Indové. Už kolem šestého století př. n. l. tamní lékaři prováděli operace velmi podobné moderní rhinoplastice.

Příručka Sušruta Samhita (podle jejího autora lékaře Sušruty, považovaného za „otce plastické chirurgie“) popisuje například mimořádně pokročilou techniku transplantace kůže.

„Ve starověké Indii bývalo zvykem trestat cizoložství useknutím nosu na znamení veřejné potupy,“ přiblížil badatel Justin Yousef.

Sušruta obětem nosy rekonstruoval za použití kůže z jejich obličeje. Podobné operace prováděly i jiné antické kultury. Čínští doktoři dokázali léčit rozštěpy rtů, zatímco staří Římané chirurgicky odstraňovali přebytky kůže kolem očí.

„Dělalo se to, když byly řasy obrácené směrem k oku, dráždily rohovku a pacient z toho důvodu špatně viděl. Lékaři se snažili zkrátit víčka, aby řasy do oka nedosáhly,“ popsal Yousef.

Lidé ve starověku se uchylovali k plastickým operacím, aby „nahradili něco, o co přišli, než aby zlepšili svůj vzhled“, zdůraznil.

I proto, že jít pod nůž se vzhledem k bolesti (anestezovalo se pouhým vínem) a zdravotním rizikům, které zákrok obnášel, odvažovali jen ti, kteří to opravdu nezbytně potřebovali.

Pokrok v oboru nabral na rychlosti až v 19. století v souvislosti s vypracováním moderní teorie o bakteriích a objevením spolehlivé anestezie. Dalším možná ještě důležitějším faktorem, který urychlil vývoj plastické chirurgie, však byla válka.

Obrovské množství vojáků s poraněnými obličeji za první světové války – spolu s pokrokem v transfuzích a kontrole infekcí – umožnilo lékařům vyzkoušet nové techniky.

„Když má člověk sto pacientů, z jejichž léčby se může poučit, není to až tak moc. Když jich je ale pět tisíc, to už je jiná,“ vysvětlil Andrew Bamji, bývalý revmatolog a autor knihy Tváře z fronty.

Absolutní prioritou bylo umožnit postiženým lépe žvýkat či dýchat – estetické úvahy byly stále marginální.

Mezi válkami ale došlo i na první pokusy o chirurgickou změnu pohlaví. Ve třicátých letech doktoři „zkracovali nosy či upravovali prsa, ale většina expertů neměla pro podobné kosmetické procedury pochopení“, poznamenal odborník Richard L. Dolsky.

„Plastičtí lékaři se snažili dosáhnout uznání coby ‚seriózní chirurgové‘ a vyhýbali se úkonům, které považovali za frivolní,“ dodal.

Skutečnou revoluci v plastické chirurgii přineslo až období po konci druhé světové války. „Spousty plastických chirurgů neměly po válce co na práci. Poté, co se postarali o válečné veterány, se mohli zaměřit na něco jiného,“ přiblížil Bamji.

Od 60. let minulého století se zejména v USA zvětšování poprsí, plastiky nosu či obličeje začaly stávat běžnými. Ke skutečnému rozmachu branže ale došlo až v 90. letech – tehdy se počet zákroků ve Spojených státech zdesetinásobil a kosmetické procedury co do počtu předčily ty rekonstrukční.

K popularizaci oboru přispěla nejen propagace ze strany celebrit a snížení cen zákroků, ale také nová estetická měřítka.

Počet plastických operací dnes ve světě neustále roste, a to i v Česku, zejména u mladších žen. Většinou jde o zvětšení či modelaci prsou, plastiky nosu či liposukce.

Stojí za tím nejen společenský tlak, ale i sociální sítě jako Instagram, Snapchat či Facebook. Zde mladé dívky porovnávají svá těla s mnohdy počítačově upravenými selfies známých osobností a najednou si uvědomí, že si nejsou dost dobré.

Estetické zákroky dokážou někdy pozvednout sebevědomí, otázkou však je, na jak dlouho, a také, kdy člověk zjistí, že něco „chybí“ dalším částem jeho těla.

Pandemický rok 2020 sice připravil řadu lidí o práci, plastičtí chirurgové ale mají v posledních měsících znovu plné ordinace. Podíl na tom nese i masivní rozšíření videokonferencí, jejichž prostřednictvím spolu lidé komunikují.

Mnozí si tak nechávají častěji upravovat ty části těla, které jsou nejvíce viditelné během videohovorů, a lékaři potvrzují zvýšený zájem o liposukce podbradku, vyhlazení vrásek kolem úst či odstranění váčků a kruhů pod očima.

Tzv. zoomový efekt (podle Zoomu, populárního programu pro pořádání videokonferencí) potvrzuje např. Sheila Nazarianová ze své estetické kliniky v Beverly Hills. „Spousta lidí za námi chodí, aby si nechali upravit dolní část obličeje. Na Zoomu totiž kamera míří většinou zespodu nahoru,“ prozradila.

Může se vám hodit na Firmy.cz: