Na první pohled to maličko připomíná rčení o zemi, kde „zítra již znamená včera“. Právě dnes, 23. července 2021, začínají v japonském Tokiu 32. letní olympijské hry z roku 2020! Ve skutečnosti to ale zase až tak bizarní není; nedávno skončené mistrovství Evropy ve fotbale také neslo název Euro 2020, aby alespoň formálně nebyl porušen čtyřletý cyklus, čtyřletý odstup mezi jednotlivými šampionáty. U olympiád se navíc s čísly „kouzlilo“ odedávna. Ta letošní je sice dvaatřicátá, fakticky ovšem „teprve“ devětadvacátá – v letech 1916, 1940 a 1944 se hry kvůli světovým válkám nekonaly, jejich oficiální číslování ale zůstalo…
V každém případě to budou „podivné“ hry, o tom není nejmenšího sporu. Koronavirus, jenž vedl tokijské pořadatele a členy Mezinárodního olympijského výboru loni na jaře k rozhodnutí přesunout olympiádu na letošek, je tu s námi i nadále, byť už ne v takové síle, aby se největší sportovní podnik roku nemohl uskutečnit. V důsledku toho se ale hry konají za velmi přísných bezpečnostních opatření (nejčastěji používanými slovy budou nepochybně „testování“, „negativní“, „pozitivní“, „karanténa“ atd.) a navíc, zcela bezprecedentně, bez diváků. Musím se přiznat, že se mi z představy prvotřídně trénovaných moderních sportovních „robotů“ zápolících v liduprázdných areálech, do nichž dorazí s rouškou či s respirátorem, předvedou takový či onaký výkon a vzápětí znovu skryjí tvář za kus tkaniny či něčeho podobného, dělá poněkud nevolno. Ano, olympijské tokijské hry sice proběhnou, jenže…
Jako by nestačilo, že moderní olympijské hnutí ztratilo už tak, navzdory obrovskému úsilí, jež vkládá do své sebepropagace, díky níž patří pět kruhů a celá olympijská symbolika k nejcennějším „značkám“ na světě, u spousty lidí hodně ze svého půvabu a ze své kdysi fascinující přitažlivosti. Čím to je? Především tím, že se profesionální sport až příliš vzdálil od „normálního života“, že profesionální sportovci obklopení týmy odborníků na všechno možné až příliš připomínají výše zmíněné „roboty“, kteří nemají s „normálním“ sportem nic společného, a také tím, že se z většiny olympiád staly monstrózní akce, pro které MOV stále obtížněji hledá pořadatele (kde jsou ty časy, kdy se o pořadatelství her vedly tvrdé boje, v nichž za „svá“ města lobovali prezidenti, ministerští předsedové a další političtí prominenti a celebrity všeho druhu), respektive je rád, když nějakého solidního vůbec najde.
Vezmu-li v potaz, jak a kam se olympijské hnutí posunulo a dále posouvá, tím víc se mně, a nejen mně, stýská po „starých dobrých časech“, po „zlaté éře“ olympiád, třebaže si dobře uvědomuji, že i tyto z dnešního pohledu „idylické časy“ takové ve skutečnosti – až na výjimky – úplně nebyly a že jim onu zdánlivou „idyličnost“ dodal z velké části teprve časový odstup, který od nich uplynul. Pojďme se proto vydat na výlet do historie, do více než stovky let letních olympijských her (ty zimní si nechme na jindy) a připomeňme si přitom některé památné, slavné i méně slavné až hanebné okamžiky světového sportu.
Kde to všechno začalo...
Na počátku moderních olympiád stál, jak známo, francouzský aristokrat, baron Pierre de Coubertin (1863–1937), muž milující sport a také geniální organizátor, sportovní politik a manažer, jak bychom řekli dnes, se vším všudy. Mnohem méně se ale ví, že jej pro sport nadchl zejména pobyt v zemi této zábavě zaslíbené – Velké Británii, konkrétně v Rugby, kam Pierre jako dvacetiletý mladík roku 1883 zamířil coby do místa působení svého idolu z dob studií, školského reformátora Thomase Arnolda (1795–1842), jenž jako ředitel změnil tamní nechvalně proslulou školu v ústav s vynikající pověstí, mimo jiné i pokud šlo o sport a tělesnou výchovu. Kromě Rugby navštívil de Coubertin během svého putování po Anglii též univerzity v Oxfordu a v Cambridgi a také proslulé soukromé internátní střední školy v Etonu v těsném sousedství Windsorského zámku a v Harrow-on-the-Hill na severu britské metropole. Kamkoli přijel, všude jej silně oslovovaly viktoriánské ideály amatérského sportování, gentlemanství a fair play.
