Z pořádání olympijských her se v posledních desetiletích stala minimálně z finančního pohledu noční můra. Kvůli čtrnácti dnům v záři reflektorů státy a města platí horentní sumy a končí to dekádami dluhů, finanční krizí a opuštěnými sportovními areály, které chátrají.
Je to 125 let od chvíle, kdy se v Aténách uskutečnily první moderní olympijské hry (olympijsou historii na INFO.CZ stručně připomíná a komentuje Martin Kovář). Tehdy poměrně skromné, alespoň podle současných měřítek. Zápolilo v nich 241 atletů ze 14 zemí, což proti současným hrám, kde soutěží přes 11 200 atletů ze 206 států, vypadá zanedbatelně. Od konce předminulého století olympijské hry nabobtnaly nejen, co se týče počtu atletů a disciplín, ale i optikou rozpočtů. Deset miliard dolarů není v posledních letech žádnou výjimkou.
Pro pořadatelská města i celé státy to znamená velký finanční bolehlav. Například olympiáda v Aténách (2004) odstartovala „nekonečnou“ řeckou ekonomickou krizi, tu v Montrealu (1976) se zase podařilo (i díky zavedení speciální tabákové daně) plně splatit až relativně nedávno – v roce 2006. Jak a proč se ze sportovního svátku stal okázalý festival marnotratnosti, mrhání a korupce? Co s tím udělat? A co může od olympijských her čekat Japonsko – a samotní Japonci, kteří o konání her mnohdy stojí jen pramálo?
