V roce 1978 si Miroslav Strouhal koupil zbědovanou Škodu Rapid OHV z roku 1940, aby měl čím jezdit za dívkou. Tu si později vzal a auto 30 let renovoval. Od samotné značky teď přichází pohled na vlastnictví vzácného veteránu, se kterým majitel dodnes jezdí na chatu i na nákupy – auto přitom udržuje v perfektním stavu.
Z pouhých 101 vyrobených vozů získal tento exemplář cenu na veteránské soutěži Concours d’Elegance, také exceloval na show v Essenu a je k vidění i na domácích akcích. Vedle honosných nádvoří a světel výstavních reflektorů ale zná veterán také parkoviště u samoobsluhy, zažil převoz štípačky na dřevo a nejčastěji se vydává na téměř tříhodinovou cestu z Prahy do malebných jižních Čech, kam majitelé pravidelně vyrážejí na chatu.
„Autem normálně jezdím, protože jiné nemám,“ vysvětluje lakonicky majitel. „K čemu by mi bylo? Do práce jsem celý život jezdíval tramvají a vlakem, po Praze to je autem o nervy,“ usmívá se elegán, který na fotografování pro Škodu dorazil v dobovém oblečení. „Když někam potřebuju, odveze mě Rapid.“
Neobvyklý příběh tohoto vozu se začal psát v roce 1940, kdy jej v Mladé Boleslavi vyrobili. Auto si podle všeho objednal zámožnější majitel, protože sportovně laděný Rapid OHV byl ve své době něco extra. Od původního modelu, prostorného a praktického auta pro střední vrstvy, které si v 30. letech mohly dovolit automobil, se verze OHV lišila proudnicovou karoserií a výkonnějším motorem.
Vůz místo čtyřválce o objemu 1,4 litru s rozvodem SV dostal téměř šestnáctistovku OHV a posílil z 31 (23 kW) na 42 koní (31 kW). Se standardně třístupňovou předovkou činila nejvyšší rychlost 110 km/h. Exemplář Miroslava Strouhala má ovšem na výrobním štítku výkon 46 koní (34 kW) a udávanou rychlost 120 km/h. Tehdejší výroba umožňovala různé úpravy přímo v automobilce. I když takovou variantu encyklopedie neuvádějí, zjevně nejméně jeden takový kus byl pro zákazníka v Československu smontován.
„Pátral jsem po tom a jeden známý mi kdysi v archivu našel, že pár vozů mělo vyšší výkon, prý některé proudnicové a kabriolety. Byla to tovární úprava, snad vybroušení sacího a výfukového potrubí,“ vysvětluje majitel.
Cherchez la femme
Jenže když pan Strouhal svůj Rapid v roce 1978 kupoval, nečinil tak vůbec ze sběratelských důvodů. Šlo o auto, které předchozí majitelé zrovna nešetřili, navíc v socialistickém Československu se v 70. letech veteránská scéna zrovna nerozvíjela. Majitelé udržovali staré vozy při životě prostě proto, že potřebovali něčím jezdit.
A to byl i případ pana Strouhala: peněz neměl nazbyt, ale automobil chtěl stůj co stůj. Jak to v podobných příbězích bývá, motivem byla láska. Ovšem nikoli k veteránům, ale k dívce, za kterou potřeboval dojíždět na schůzky. A protože na vůz spěchal, kývl na koupi, která nebyla zrovna podle jeho představ. Rapid si přál, ale standardní, zrovna takový, jako měl jeho otec. Jenže tehdy objevil inzerát jen na verzi OHV.
„Byla to naprostá náhoda, že jsem kápnul na takové auto. Ale slečna byla vážná známost, takže jsem to auto prostě koupil. Ze slečny se stala moje žena, dnes je z ní babička, ze mě děda a z auta veterán,“ říká majitel s úsměvem.
Díly odlévané na sporáku
Nedlouho poté ale auto během parkování sjelo do příkopu a pomačkalo si celou příď. Mladý nadšený majitel si z pochroumaných plechů hlavu nedělal. Věděl, že auto bude potřebovat opravy tak jako tak a práci odhadl na pět letních dovolených. Řada dílů se dala sehnat na burzách a jako strojní zámečník si věřil, že leccos zkrátka vyrobí. Ale jak se nořil do renovace, objevoval další a další součástky, které chtěl mít v perfektním stavu. Nakonec mu práce na voze zabraly třicet let.
„Udělal jsem generálku, od motoru, přes nápravy až po karoserii. Co se dalo zachránit, to jsem zachránil, udělal jsem nové prahy, výdřevy, plechy. Vyrobil jsem i nová pouzdra čepů, sám jsem si odlil řízení. Také se mi to nepovedlo hned, něco jsem musel doma dodělávat na sporáku. Jednou mi to vyšplíchlo vedle do hrnce s polévkou,“ baví se věčný optimista.
Ruku k dílu přidala i paní Strouhalová. „Pomáhala, jak mohla, a dnes jezdí se mnou na veteránské akce a stará se nám o garderobu, aby byla dobová. Jednou jsme dostali i cenu za nejstylovější ošacení.“
Ovšem pan Strouhal se vlastnoručně pustil i do složitějších operací. Předchozí majitel si namontoval čtyřstupňovou převodovku, aby auto bylo tišší, dnes má vůz zpět originální, třístupňovou. Nechybějí ani původní detaily, jako je nastavitelná roletka u zadního okna nebo lankem ovládaná clona před chladičem, pro rychlejší zahřátí motoru v zimě.
Na autě je jen pár věcí navíc: například sice neoriginální, ale pochopitelně dobové, a navíc snadno snímatelné ukazatele směru. Vůz původně disponoval jen nenápadnými výklopnými páčkami, které by řidiči v současném provozu snadno přehlédli. „Protože s autem běžně jezdím, mám tam i denní světla, nenápadně schovaná nad hlavními reflektory. A kdybych náhodou potřeboval couvat v noci, vyndám z kufru magnetickou svítilnu, kterou si můžu přichytit na nárazník,“ popisuje pár nezbytných vymožeností do dnešního světa.
K rozptýlení si dokonce může dopřát i hudbu. První majitel totiž auto vybavil na svou dobu hodně luxusním lampovým rádiem Mende. Dodnes hezky hraje a hudba ze stanic na středních vlnách zní v dokonale renovovaném interiéru jak popraskávající gramofonová deska z filmu pro pamětníky.
Do Alp na dovolenou, ale i do obchodu
Renovaci ukončil pan Strouhal v roce 2010. Vynuloval ukazatel ujeté vzdálenosti a už si jen užívá celoživotního díla. Za deset let najel s Rapidem 24.600 km. Auto má přes zimu schované v garáži, ale každé léto ho vytáhne na cestu na chatu do jižních Čech. Nejsou to žádné spanilé jízdy, ale skutečný odjezd na letní pobyt: prostorný interiér naloží leckdy až po střechu. Nejdál s vozem dojel do Švýcarska, to když si splnil sen o cestě do Alp.
„Občas také musíme na nákup, jednou jsem v autě převážel dokonce štípačku na dřevo. Když prodejci v hypermarketu viděli, kam ji chci nacpat, nechtěli ji tam vůbec dát! Musel jsem je přemluvit, že mám samozřejmě v autě desku a deky, aby se něco nepoškodilo,“ říká pobaveně majitel.
I normálně v provozu však jezdí Rapid obtěžkaný. Kufr je naložený hromadou dílů, kdyby přece jen vzorně udržovaný exemplář během jízdy něco potřeboval. „Vozím s sebou nejen původní náhradní kolo, ale i těsnění pod hlavu, cívku, svíčky, klínový řemen a dostatek nářadí. Tak se dřív jezdilo úplně běžně, musím brát ohled na to, že má auto svá léta. Ale pořád mě baví a mám pocit, že jízda baví i to auto,“ loučí se Miroslav Strouhal.
Historickou Škodu Rapid OHV mimochodem uvidíte na stránkách Autorevue zanedlouho znovu. Budeme se v ní totiž účastnit legendárního podniku 1000 mil Československých, který se letos koná od 11. do 14. srpna. Trasa závodu bude tradičně vytyčena mezi Prahou a Bratislavou. Na start se postaví celkem 250 závodníků.