„Pod lampou je největší tma,“ říká jedno z českých přísloví. V podobném duchu lze uvažovat nad objevením inckého města Machu Picchu, jež místní dlouho považovali za nevýznamné ruiny. Slavnou památku UNESCO poprvé prozkoumal archeolog Hiram Bingham, stalo se tak 24. července 1911. Peruánská pýcha se nachází zhruba osmdesát kilometrů od města Cuzco, někdejšího centra Incké říše.
Stavba celého komplexu započala v polovině 15. století, tedy několik let předtím než začali Latinskou Ameriku pustošit Španělé. Ti zpravidla zotročovali indiány, poté zplundrovali jejich sídla. Smutný osud se však Machu Picchu vyhnul, Španělé horské sídlo nikdy neobjevili. I přesto zasáhlo citadelu neštěstí, koncem 16. století propukla epidemie neštovic, na níž zemřela většina obyvatel.
Náhodný a nedoceněný objev
Opuštěné město postupně „požírala“ okolní příroda, místní o ruinách věděli, neměli ale potřebu je příliš prozkoumávat. Zlom nastal s příchodem 20. století skrze osobu Hirama Binghama. Budoucí senátor toužil po objevení předkolumbovských měst, pátral především po rezidenci Vitcos. Nejdříve bádal v Chile, poté se přesunul do Peru.
V roce 1911 se do jihoamerické země vrátil s univerzitní expedicí. Nejdříve absolvoval konzultaci s několika historiky v Limě, následně vyrazil podél řeky Urubamba. Během cesty čile komunikoval s místními, což se později ukázalo jako správný přístup. Po rozhovoru s farmářem Melchorem Arteagou vyrazila expedice k vrcholu Huayna Picchu.
Muži museli překročit řeku po mostě z klád, na druhém břehu se krčila malinkatá chaloupka. V ní nalezli rodinu, která v oblasti Machu Picchu hospodařila. Jejich syn Pablito zavedl Binghama k hlavním ruinám. Zříceniny pokrývala vegetace, a tak Bingham nedokázal odhadnout, jak velké místo objevil.
Kradete nám historii!
Došlo mu, že se nachází na místě, odkud Inkové vedli bojové výpady proti Španělům. Zaujala ho rovněž precizní kamenická práce. Nakonec všechno zdokumentoval a pokračoval v cestě za tajemným Vitcos. Do Machu Picchu se vrátil po několika měsících, novou expedici financovala univerzita a časopis National Geographic, celou akci posvětil i peruánský prezident.
Při druhé návštěvě začalo čištění, trvalo zhruba čtyři měsíce. Poté odstartovaly výkopové práce, ty měl na starosti samotný Bingham. Postupně objevoval historicky cenné artefakty, jež posílal do Spojených států na prozkoumání. Těmito kroky si však vysloužil kritiku místních obyvatel.
Začalo se šuškat, že Američané ilegálně pašují věci z Machu Picchu, tím okrádají Peru o historické bohatství. Sám Bingham ale nařčením oponoval, poukazoval na zákon z roku 1852, ve kterém stojí, že archeologické nálezy ze soukromých pozemků patří pouze objeviteli. Tím se celý konflikt více vyhrotil, majitelé pozemků požadovali po archeolozích nájem. Během téměř tříletého období odvezli Američané na 40 tisíc artefaktů.
Turistické centrum
Krátce po informování veřejnosti o objevení Machu Picchu, se začali ozývat lidé, kteří zpochybňovali Binghamovo prvenství. Logicky na sídlo pravidelně naráželi místní vesničané. Ruiny měl údajně navštívit anglický misionář či německý obchodník. Ani jeden z nich úřadům nic nenahlásil, a tak titul objevitele stále patří Binghamovi.
Samotný průzkumník se po neshodách s peruánskou vládou do Machu Picchu už nikdy nevrátil. Zprostředkovaně sledoval, jak se ze Starého vrchu stává oblíbená turistická destinace. Na druhou stranu napsal o svém bádání knihu, Peruánci nakonec vzali Binghama na milost a pojmenovali po něm například vlak, který jezdí mezi Cuzcem a Machu Picchu.
Aktuálně patří incké centrum na seznam památek UNESCO a je jedním z nejvyhledávanějších míst v Jižní Americe.
