7°C
Znal jste Marvana osobně?
„Bohužel ne. Ale s Jaroslavem Vojtou jsem se setkal, hrál jsem se Stellinkou Zázvorkovou, Pepíčkem Bekem, Jiřinou Jiráskovou a mnohými dalšími bardy brněnského divadla, jimž jsem i šéfoval.“
Pocházíte z Třebíče stejně jako Miroslav Donutil. Co ještě máte společného?
„Narodil jsem se v Třebíči, kde za mého mládí byly tři ochotnické soubory. Můj táta v jednom z nich také hrál, a tak jsem byl od dětství praštěn oponou. A také brzy začal hrát. V Třebíči vzniklo za války první oblastní divadlo Horácké a po válce bylo přesunuto do Jihlavy, což milovníci divadla nesli velmi těžce. Když jsem dělal přijímací zkoušky na JAMU, ptali se nás, odkud jsme. Zmínil jsem mé rodné město a hned zaznělo – ááá, Třebíč, betlém JAMU! Mnoho herců a hereček je od nás a jistě bychom dali dohromady i s těmi, co jsou už v divadle tam nahoře, velmi dobrý soubor.“
A ten Donutil?
„Mirek a já jsme se narodili sice ve stejném roce, avšak Donutilovi se velmi záhy odstěhovali, takže jsme se setkali až na JAMU. A mnohem později i při různých pracovních příležitostech. Vážím si ho jako kolegy a patriota našeho rodiště.“
Jsou podle vás Moravané jiní než třeba Pražáci?
„Těžko se mi soudí, zda jsou rozdílní. Žiji v Praze už více než čtyřicet let, ale jak často říkávám, nebýt Moraváků, nebyla by pražská divadla! Morava má také rozdílné povahy. U nás na Vysočině je to možná dáno krajinou, je větší zádumčivost, a na Slovácku je zase veseleji z vínečka a cimbálu. Vždycky když se vracím do Prahy po delší době nebo z ciziny, jsem uchvácen její krásou. Asi jsem už taky Pražák, ale stále mám to, že říkám, že jedu domů do Třebíče.“
Napáchal covid ve vašem životě nějaké škody?
„Pandemie narušila životy jistě nás všech. Někoho postihla víc, někoho míň a zanechala v nás jistě i silné pocity strachu. Nejen o naše blízké, ale také obavy o práci a u mnohých o holou existenci. Když se zavřela divadla, nikdo nečekal, že to bude na tak dlouho. Také jsem pochopitelně přemýšlel o tom, co a jak dál, zda budu ještě někdy vůbec pokračovat, co všechno se změní. Naštěstí se mi onemocnění vyhnulo obloukem a zdravotně jsem problémy neměl, ale zaznamenal jsem v mém blízkém okolí i úmrtí.”
Myslíte, že se herecký vytížený život vrátí tam, kde před epidemií byl?
„Dnes už hrajeme, zájem diváků je skvělý a budeme doufat, že se situace nezhorší. Během té doby jsem samozřejmě měl čas přemýšlet a uvědomil jsem si, že jsou i jiné hodnoty v životě, a že bych ve svém věku měl trochu zvolnit.“
Po právě reprízovaných Rodinných poutech, Velmi křehkých vztazích a Kriminálce Anděl jste nastoupil do Ulice. Hrajete v seriálech rád?
„V době, kdy divadla nehrála, jsem přece jen měl štěstí a nastoupil do seriálu Ulice. Jsem již takový seriálový matador, vím, co ta práce obnáší, jak je náročná a mám to rád, protože je to také i dobrodružství, kam ta má postava půjde, co se s ní bude dít, jak zasáhne do děje. V divadle víte, jak postava dopadne. Znáte konec, ale u seriálu ne. V té době jsem byl také zavřený na své chalupě, takže setkání s kolegy bylo velmi radostné. Mám také již po premiéře ve Studiu Hrdinů s mým seriálovým synem Sašou Rašilovem.“
V uplynulých měsících jste se uklidil na chalupu, ale přece jen sedmdesátiny jsou jednou za život. Chystáte pořádný mejdan v hlavním městě?
„Své narozeniny jsem chtěl oslavit samozřejmě se vší parádou a pozvat všechny své přátele. Ale po událostech na jižní Moravě, které mě velmi zasáhly, protože celý ten kraj dobře znám, jsem se rozhodl jinak. Byl jsem před mnoha lety v angažmá v Uherském Hradišti a Zlíně, v Luhačovicích šéfuji dvaadvacet let festivalu Divadelní Luhačovice, a tak tam mám mnoho přátel i v nejvíce postižených obcích. Proto jsem si řekl, že peníze neprobendím. Poslal jsem je na konto Korunkapomaha.cz, kde vím přesně, kam půjdou. Aspoň takto chci pomoci. A přeji všem hodně sil.“
Takže vůbec žádné slavení?
„Malá oslava přece jen byla. Po představení Noci na Karlštejně, kterou jsme hráli na mém milém zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou, odkud mám jen kousek chalupu, jsme si připili s kolegy z představení.“
Co jste už za těch sedm desítek let pochopil?
„Pochopitelně v tomto věku také člověk bilancuje. Zatím jen nesedím doma či na chalupě, tak spíš ještě přemýšlím o věcech příštích. A při covidové pauze byl čas. V mládí – a myslím, že to tak mají všichni mladí lidé – jsem chtěl změnit svět, aby byli lidé lepší. Dnes vím, že to není tak jednoduché, ale není dobré rezignovat. Mám rád dvě citace z her, ve kterých jsem hrál: Pokud to chápeš, věci jsou tak, jak jsou, pokud to nechápeš, věci jsou tak, jak jsou. A ještě: Ten, kdo si nepřičítá minulost, toho nečeká žádná budoucnost. Ale dost mouder. Rád na jevišti hraji lidem pro radost a jsem šťastný, když se smějí. A také vím, jak je naše povolání pomíjivé.“
Měl jste příležitost zkušenosti předávat. Těšilo vás to?
„Před časem jsem učil na DAMU a vím, že se herectví nedá naučit, pouze rozvíjet talent. Tím, že stále pracuji s mladými kolegy, doufám, že i tou spoluprací něco předávám. Kdyby nic, tak jim alespoň vyprávím o časech minulých a o hercích, se kterými jsem se setkal. Nechci, aby jejich jména zmizela v nekonečnu. Doufám, že mi ještě chvíli bude sloužit paměť a že se ještě nějakou dobu budu těšit z přítomnosti diváků.“
Setkal jste se ale nejen s našimi velikány. Hrál jste například s Antoniem Banderasem!
„Ano, počátkem devadesátých let jsem dostal roli ve filmu Mladý Mussolini, kde Antonio hrál. Bylo zajímavé sledovat, jak zpočátku přijížděl vlastním rolls-roycem a jídlo mu připravoval jeho osobní kuchař a po několika dnech už se přidal k nám a chodil s námi na tlačenku a pivo.“
Míval jste sen založit divadlo pro seniory.
„Ten mám stále. Jmenovalo by se MED, tedy Městské emeritní divadlo, a hráli by tam všichni nad pětašedesát let. I když mám k mladým blízko, rád bych umožnil těm starším, aby měli by šanci ukázat, co jako herečtí bardi ještě dokážou. A taky jsou všichni určitě už očkovaní!“
Video: Miloslav Mejzlík na pohřbu Vránové: Byla mou kmotrou
Miloslav Mejzlík na pohřbu Vránové: Byla mou kmotrou Hana Höschlová, Jan Jedlička
Myslím že Banderas ho zapoměl hned po tlačence 
