Drábová: Rozsáhlejší blackout by znamenal, že budou umírat lidé

Ekonom Radovan Vávra rozmlouvá s jadernou fyzičkou Danou Drábovou.

Její tvář je tak známá a důvěryhodná, že se u ní před pár lety střídaly partaje, které ji chtěly získat pro kandidaturu na Hrad. Dana Drábová zůstala věrná tomu, co ji niterně zajímá celý život: otázkám jádra, energetické bezpečnosti, budoucnosti energetiky jako takové. Těžko hledat někoho povolanějšího, s kým se pobavit o rozjetém plánu na výstavbu nového bloku Jaderné elektrárny Dukovany.

O tom, jestli nás spotřeba elektřiny jednou sežere. Proč je nutné hledat další zdroje a jak fatální by mohl být blackout v zemi, kde – slovy Drábové – panuje rozšířená představa, že elektřina prostě pochází ze zásuvky. Role moderátora se tradičně ujal investor Radovan Vávra, bývalý šéf Komerční banky, který je na stránkách Neovlivní.cz pravidelným autorem. Rozhovor vyšel v jednom z jarních vydání tištěného časopisu Neovlivní.cz

Rozhovor začal docela netradičně, poslouchali jsme spolu hudbu. Což bylo trochu legrační, protože jsme se s Danou Drábovou propojili přes aplikaci Zoom – ono v době uzavřených okresů a tisíců nakažených denně mnoho jiných možností nezbývá –, a po zdvořilostech na úvod se zaposlouchali do instrumentálky Telstar britské kapely The Tornados vydané v srpnu roku 1962. Klávesy, výrazné elektronické zvuky, na svou dobu naprosto futuristická záležitost. Zřejmě první song ovlivněný sci-fi, který bodoval v popové hitparádě. Pro ty z vás, kteří nejsou ani pamětníci, ani fanoušci vesmírného průzkumu, je nutné dodat, že vznik nahrávky i její název ovlivnila telekomunikační družice vynesená v červenci téhož roku na oběžnou dráhu.

Radovan Vávra: Z téhle písničky úplně na mě vyzařuje optimismus, takové to omráčení technologií, nadšení, které tehdy lidstvo zažívalo. Vždycky si u toho říkám: kde jsme to poztráceli?

Dana Drábová: Asi to bude tak, že nám technologie umožnily velmi pohodlný a kvalitní život. Už se nemusíme tak intenzivně snažit o dosažení základních životních potřeb, alespoň v naší části světa je máme všechny více než bohatě zajištěné. A to vede k lenosti a k pocitu samozřejmosti; že to tak musí být. Tím pádem se technooptimismus opravdu poněkud ne snad vytratil, ale ustoupil do pozadí.

Radovan Vávra: Není to dáno tím, že jako všechno mají i technologie nějakou S–křivku, kdy v určité fázi pádí pokrok kupředu, třeba se z roku na rok znásobí výkonnost počítačů, a pak nastane fáze, když už to nejde? Nevyčerpali jsme se v tom, co jako lidstvo můžeme reálně během jednoho lidského života objevovat?

Dana Drábová: Tohle bude hrát roli, alespoň v některých oborech. Ale vidíme, že jsou oblasti jako biomedicína, informační technologie, umělá inteligence, kde pokrok pokračuje, a dokonce znamená, že to řada lidí není schopna pobrat. I když jsme o desítky tisíc let vepředu, pořád máme mozek Kromaňonce. Mozek se prostě vyvíjí pomaleji než to, co nám umožňuje dělat. Zní to paradoxně, ale podle mě je to tak.

Radovan Vávra: Může v tom hrát roli i to, že vědci, inženýři, zkrátka lidé zvyklí myslet strukturovaně, jsou zahleděni spíše do podstaty problémů než do jejich prezentace?

Dana Drábová: To určitě také, ale navíc, když použiji termín pana prezidenta Havla, my si vytváříme jazyk ptydepe, který nám je dobře srozumitelný. Jak pořád někam pospícháme, umožňuje nám vyjadřovat se ve zkratkách. Přitom si málo uvědomujeme, že akceptovatelnost toho, co vymýšlíme a co v důsledku umožňuje ten zmíněný kvalitnější život, není samozřejmá. Musíme to umět vysvětlit. A musíme to umět vysvětlit lidskou řečí, a ne tím naším ptydepe.

Radovan Vávra: Někdy je pro získání dalšího impulsu dobrá – řekněme – střední krizička. Ne něco velkého, co by problematiku zavraždilo. Ale když se teď dívám na to, co dělá covid s naší společností, musí podle mě přibývat lidí, kteří půjdou studovat chemii či medicínu. Díky pandemii najednou vidíme, jak je to důležité. Myslíte si, že bychom potřebovali nějaký lehčí blackout, abychom se zamysleli nad tím, jak sofistikovaná výroba a distribuce elektrické energie je?

Dana Drábová: No… Na jednu stranu by to pomohlo, ale rozsáhlejší blackout by znamenal, že reálně budou umírat lidé – jako v případě covidu. A nebylo by jich málo. Proto také ti, kteří se v energetice a zejména v elektroenergetice pohybují, dělají všechno možné i nemožné pro to, aby se to nestalo.

Radovan Vávra: Schválně jsem tenhle rozhovor začal nostalgickou vzpomínkou na dobu, kdy věda a speciálně její inženýrský rozměr byly i v rámci popkultury vnímány jako něco strašně cool. Když se podíváme třeba do historie jaderné energetiky ve Spojených státech, tam se tehdy fakt věřilo, že elektrická energie bude jednou tak laciná, že bude za nula. Takový energetický komunismus. V kterém bodě lidstvo zjistilo, že kvůli investičním nákladům, které se s jadernou energií pojí, to tak strašně zadarmo nebude?

Dana Drábová: Ono to celé začalo tím, čemu se dneska říká marketingová politika. Země, které se v 50. letech zabývaly vojenským využitím jaderné energie, pro tuhle ničivou sílu nutně potřebovaly nějaký fíkový list. Vyrobily si ho z mírového využití, aniž by ti, kteří to takto prezentovali – například Dwight Eisenhower –, domysleli, že je to technologie, která se bude učit a zpětnovazebně učit mnoho desítek let. Jaderná energie ve službách člověka nikdy nebude levná. Stejně jako není levný žádný zdroj energie, který používáme, když si dopočítáme všechny důsledky.

Radovan Vávra: Nechci čtenáře úplně mučit fyzikou na úrovni toho, jak jaderná reakce probíhá, ale možná si můžeme připomenout, že celé to poznání je dědictvím 2. světové války. A pokud se nepletu, od té doby – tedy za 70 let – k žádné mega inovaci nedošlo.

Dana Drábová: Jaderná energie je nejkoncentrovanější zdroj energie v našem atomárním vesmíru, žádný jiný koncentrovanější neznáme. To znamená, že můžeme velké množství energie získat buď tím, že rozbijeme jedno těžké jádro, anebo spojíme dvě lehčí – a na tomhle principu není kdovíco rozvíjet.

Teď trošku odbočím a použiji jiný příklad, a tím je jaderná fúze neboli slučování lehkých jader. Po mnoha, mnoha letech příslibů a velkých očekáváních se pravděpodobně v následujícím desetiletí rozběhne ve francouzském Cadarache první velký fúzní reaktor. Bude sloužit jako zdroj tepla, ze kterého se pak dá získat ledacos, i ta elektrická energie. Tím to přestává být zajímavé z hlediska čisté vědy a nastupuje inženýrství. To inženýrství má velké kouzlo, ale jak nic na světě není černobílé, znamená také velkou obtíž. Je to mravenčí práce a častokrát – v energetice zejména – trvá desítky let, než to začne rozumně fungovat, než to začne být dostatečně spolehlivé pro každodenní provoz.

Může se nám jevit, že se od té doby, co byly dokončeny základní objevy na poli uvolňování tepelné energie při jaderných reakcích, už nic zvláštního nestalo. A skutečně na té základní úrovni už není, co by se mohlo stát. Ale musíme dále pokračovat v technologiích, jako je materiálové inženýrství. Výzkumy nových typů jaderného paliva, které umožní u štěpení lepší využití energie vázané v uranu, než dneska umíme, na nějakých 4–5 %. To sice nevypadá tak bombasticky, ale je to práce na léta.

Vždyť si jenom vezměme, že než jsme si dostatečně ochočili oheň a byli schopni ho používat nejenom jako zdroj tepla a k ohřevu potravy, než jsme se zkrátka posunuli do fáze využití průmyslového tepla, uplynulo alespoň tři čtvrtě milionu let. Tak co bychom po té jaderné energii chtěli za 70 let?

Radovan Vávra: Tím, že jsem ekonom, vidím vždycky za vším peníze, a ve světové energetice jsou to obrovské peníze. Vy jste prve správně řekla, že jsme si z toho vyřízli elektrickou energii, což ale není úplný obrázek. Světová energetika byla ještě před deseti lety největší byznys na zeměkouli a nejcennější firmou byl těžební gigant přes ropu a zemní plyn ExxonMobil. Nemáte pocit, že bylo jednou z brzd rozvoje, že pokud máte super vertikálně integrovaný energetický byznys postavený na palivech typu plyn a tak dále, nemá svět právě silný popud drbat si hlavu nad něčím jiným?

Dana Drábová: Určitě ano a myslím, že to ještě pořád hraje roli. Dám zase příklad z mé oblasti. Já toho hodně pamatuji, a pamatuji si také plán z 80. let, který zněl: jaderná výtopna do každého krajského města. Že vzniknou malé modulární reaktory s výkonem několik desítek až stovka megawatt, ale ten hlavní produkt by bylo opravdu teplo. No a co tomu zabránilo? Fakt, že ta „zatracená“ fosilní paliva byla tak levná, že se to prostě nevyplatilo. Vám jako ekonomovi nemusím říkat, že svět reprezentovaný průmyslem sáhne vždy po levnější variantě, jak by ne. Ostatně by to bylo špatně, kdyby ne.

Radovan Vávra: Dovedete si v této souvislosti představit, že rostoucí cena emisní povolenky dokáže v Evropě tento proces urychlit?

Dana Drábová: Pokud ten nastavený trend vydrží, pak určitě ano. Ve výsledku se může ukázat, že debaty, jestli Česká republika skončí s využíváním uhlí za 12, nebo za 15 let, jsou úplně liché. Protože průmysl se bude chovat tak, jak jsme před minutou popsali, a uhelné elektrárny mohou jít z trhu raz dva.

Radovan Vávra: Někdy v 80. letech jsem dva roky pracoval na výstavbě Temelína a z těch dob mám v hlavě uloženou informaci, že je dokončený vlastně jen z polovičky. Že původní plán byl, aby kapacita byla jednou taková. Je to jenom moje chiméra, nebo to tak skutečně je?

Dana Drábová: Vůbec ne, ta lokalita byla plánována na čtyři bloky přibližně s výkonem 1000, možná i 1500 megawatt. Proto se také někdy okolo roku 2010 začal intenzivně připravovat projekt stavby bloků Temelín 3 a 4. Dokonce bylo vypsáno výběrové řízení, které ovšem šlo kvůli různým politickým dohodám–nedohodám do zdi, a ČEZ to výběrové řízení zrušil.

Radovan Vávra: Tak proč se dneska bavíme o Dukovanech?

Dana Drábová: O Dukovanech se bavíme ne proto, že by to pro stavbu případného nového bloku byla lepší lokalita než Temelín, ale proto, že stávající bloky jsou starší. Původní plán byl, že někdy v roce 2016, 2017, 2018 bude rozestavěna temelínská trojka, na ni plynule naváže dukovanská pětka, temelínská čtyřka a tak dále. To se ale nestalo, temelínský tendr šel do zdi. Ale je tu naléhavost náhrady stávajících čtyř bloků v Dukovanech, které se pomalu blíží 40 letům. Uvidíme, co budou dál schopny za rozumné peníze při zajištění adekvátní bezpečnosti odpracovat. Ale volba byla pragmatická: prostě tady máme starší lokalitu, která potřebuje alespoň nahradit jádro za jádro.

Radovan Vávra: Jsem velký fanoušek elektromobility. Pokud by elektromobilita u nás dramatickým způsobem narostla, což si myslím, že se během deseti let stane, budeme jenom výkon dnešních Dukovan potřebovat k zajištění jejích potřeb.

Dana Drábová: Ano, zhruba tak to vychází.

Radovan Vávra: Proto za mě debata, zda budovat, nebo nebudovat další zdroje, vlastně není debata, ale úplná nutnost. Odkud se podle vašeho názoru berou hlasy, že nepotřebujeme nic stavět a elektřinu si koupíme?

Dana Drábová: Podle mě to má jeden základní, nikoli jediný důvod. A to ten, že už se nám dlouho nic nestalo. Čímž se vracíme k tomu blackoutu: nám se nestalo, že bychom přišli k vypínači a žárovka nesvítila, známe výpadky maximálně na pár hodin. Já si blackout opravdu nepřeji, ale ty představy, že elektřina pochází ze zásuvky, jsou dost rozšířené. Bohužel.

Radovan Vávra: Je podle vás součástí řešení to, čemu se říká decentralizovaná energetika? Abych to přiblížil: v místě, z něhož s vámi teď hovořím, máme na střeše zhruba 10kWh fotovoltaiku a v domě asi 60kWh akumulátor. My jsme touto cestou jít mohli, byť jsem to dělal částečně i proto, abych si to osahal, ale nevěřím, že se mi to někdy třeba vrátí.

Dana Drábová: Jistě, decentralizace je součást řešení, ale není to úplné řešení. Obnovitelné zdroje právě v těch kombinacích, které jste zmínil, mohou být už dnes přínosem i z hlediska energetické bezpečnosti. Zatím je jejich potenciál výhodné využívat v malých lokálních komunitách, pro domácnosti, pro rodinné domy. Ovšem – má to jedno ale. Dají se zavést tam, kde si stavebník může dovolit zakomponovat tuhle variantu do stavby nového domu. Ale rekonstrukce domů s tím, že budou přátelské k využití obnovitelných zdrojů, jsou extrémně drahé. Můžete namítnout: jak pro koho. A to je právě to: jak pro koho. Nemám ráda ten obrat s rozevíráním nůžek, ale takzvaná energetická chudoba je docela velké riziko. Otevře se propast mezi těmi, kteří si mohou nové technologie dovolit, a těmi, kteří to prostě neuplatí. Pro soudržnost společnosti je to velká hrozba, nikoli jediná.

No a druhá věc: decentralizaci je určitě záhodno podporovat, ale jen tam, kde dává smysl. Nenakrmíte tím velké město a nenakrmíte tím průmysl.

Radovan Vávra: Navíc u těch obnovitelných zdrojů všichni víme, že jedna věc je výroba a druhá věc je sladění křivky výroby s typickou křivkou spotřeby. Mám na mysli známý graf ve tvaru káčete, že lidé ráno zapnou konvici a večer pračku, ale fotovoltaika bohužel svítí přesně opačně. Jaké perspektivní směry uchování elektrické energie vidíte vy?

Dana Drábová: Ne všechny země k tomu mají podmínky. My bychom ještě nějaké měli, ale nejefektivnější způsob za rozumné peníze jsou přečerpávající elektrárny.

Další možností – a dělají se tam poměrně intenzivně výzkumné práce – je to takzvané power to gas, to znamená uchovávání v nějaké formě plynu. Ať už by to byla výroba vodíku, nebo na jiné způsoby.

Poměrně malé očekávání, aspoň v dohledné době, mám od baterií. Tam se zatím nepodařil opravdový průlom. Používáme sice účinnější technologie, které zvyšují kapacitu baterií, ale nejsou to řády, které bychom od baterií potřebovali.

Na druhou stranu očekávám průlom z hlediska dalšího vývoje poznání právě v oblasti materiálových věd, jako nanotechnologií a podobně. Říkám tomu někdy čtvrtá energetická revoluce. Ale energetika, potvora, má strašně velkou setrvačnost. To znamená, že nemůžeme čekat, že když to funguje v laboratoři, tak to dokážeme převést do každodenního života za rok, za dva, a dokonce ani za deset.

Radovan Vávra: Souhlasím s vámi, baterie jsou strašně drahé a technologicky náročné, fakt je vidím spíš v té elektromobilitě. Protože tam kombinujete cenu s jejich výhodou – že si to můžete připojit takzvaně na záda a jezdit s tím po Praze, což je fajn. A zelený vodík, to je podle mě asi nejsmysluplnější využití vodíku – právě jako skladiště elektrické energie. Jenže investiční náklady toho jsou ležatá osmička… Proč se vlastně energetika vyznačuje tím, že v ní milion korun, což vás bude stát ta domácí fotovoltaička, v zásadě nic neznamená?

Dana Drábová: To se dostáváme do ekonomické oblasti a ekonomických zákonů. Existuje jeden takový, který považuji za dobrý k uvažování a užitečný k dobrému rozmyšlení; vy ho budete znát lépe než já. Je to zákon klesajících mezních výnosů.Pro naše potřeby znamená, že to, co jsme energeticky mohli udělat jednoduše za malé peníze, už bylo uděláno.

Radovan Vávra: Ještě bych se vrátil k těm municipálním energetickým centrům – ať už jim budeme říkat jaderné výtopny, nebo modulární reaktory. To je další téma, které slyším dvacet let, a ještě to nikde nestojí. Je to skutečně jenom otázka nákladů? Tak, jak jste to popsala: že na jednotku vyrobené energie je to pak příliš drahé?

Dana Drábová: V podstatě je to asi ten hlavní, odpusťte mi ošklivé české slovo, driver. Proto se jaderná energetika vydala cestou velkých reaktorů: jak rostl výkon reaktoru, tak se snižovaly měrné náklady na instalovanou kWh nebo MWh.

Malé reaktory vůbec nejsou nic nového a po světě se jich pohybuje několik set, ale na vodě nebo pod vodou. Převedení do civilního použití ještě nějakou dobu potrvá a musí se tam objevit ekonomická výhodnost. Pokud emisní povolenka bude dělat to, co dělá, tak to nastane.

Radovan Vávra: Když se díváme na energetickou bilanci, tak ta má dvě stránky. Výrobní, o které jsme se doteď bavili. A stránku spotřeby, nebo poptávky. Existuje řada teorií, které tyto trendy předvídají, byť teda ne vždy se trefují. Jak vidíte spotřebu elektrické energie v České republice třeba na příštích 20, 30 let? Myslím trendově. Pojedeme po rovině, nebo díky úsporám pojedeme dolů, anebo nás čeká doba elektrická a půjdeme skokově nahoru?

Dana Drábová: Ani jedno z toho, co jste řekl. Já očekávám mírný nárůst. Třeba 1, 2, 3 % ročně. Což ale za nějakých 50 let není vůbec tak málo. Pokud máme životnost zdrojů řekněme od 25 do 60 let, tak to velmi stojí za úvahu.

A proč mírný nárůst? No právě proto, že elektřina je taková šikovná forma energie, že umí suplovat různé další formy energie. Klasicky ta vaše zmíněná elektromobilita. Což ve městech, podle mě, bude jednoznačný trend. Na druhou stranu má elektřina zase tu nevýhodu, že není primární zdroj energie. To znamená, že ji z primárních zdrojů získáváme s nějakými ztrátami. V každém případě vidím jako velmi reálné to, co se občas poměrně nadneseně říká: Že elektřina bude ropa 21. století.

Radovan Vávra: My jsme to zatím neřekli úplně naplacato, ale asi se dá předpokládat, že vy jste z titulu vaší funkce fanoušek jaderné energetiky.

Dana Drábová: No ne tak úplně. Já jsem hlavně fanoušek toho, abychom využívali zdroje, které rozumně využívat umíme, při vědomí jejich silných stránek a při vědomí jejich slabin. A abychom je využívali tak, že silné stránky dokážeme vytěžit a slabé potlačit do rozumně dosažitelné míry.

Jádro rozumně využívat umíme. Jestli je do budoucna nejvhodnější forma velkých jaderných bloků, které jsou dneska na trhu, si nejsem úplně jistá.

Z hlediska toho fanouškovství – já bych fandila čemukoliv, co by dokázalo uspokojit poptávku. Elektřina je skutečně základem toho, že společnost, jak ji máme nastavenou, bude rozumně fungovat. Takže fandím všemu, co by dokázalo zajistit stabilní dodávky za alespoň trochu rozumnou cenu a trochu rozumně z hlediska přátelskosti jak k nám, tak k našemu okolí; k těm, co přijdou po nás. Zatím mi jádro do téhle skládanky patří. Ale bude-li nahrazeno, no tak bude. Protože jsem z té generace technooptimistů, tak pořád doufám, že z ní jádro nevypadne. Právě proto, že je to nejkoncentrovanější zdroj energie, ale že to štěpení bude krok po kroku nahrazeno fúzí.

Radovan Vávra: Já jsem velký fanoušek jádra a jsem fanoušek jádra v České republice, což je důležitý úhel pohledu. Ale za mě: dostavba zdroje nemá být hladová zeď. Nemá to znamenat „dát firmám práci“. Buď jsou naše firmy schopny žít, nebo nejsou – a tohle nemá být ten účel. Má to být obrovská šance, jak můžeme velkou část vědy, techniky, technologie udělat naším národním šampionem. Jak můžeme dát mladým lidem směr studia a fajnovou práci pravděpodobně na celý život. Jak vy se díváte na tenhle aspekt?

Dana Drábová: Přesně se shodujeme. Bohužel – velký průmysl si dobře pamatuje zejména stavbu Temelína, která tou hladovou zdí byla. A rádi by to viděli zas. Ale nemá to tak být, aspoň podle mě ne. Na stavbě nového jaderného bloku se mají uplatnit špičkové firmy, a nemáme takových málo, které dokážou s vysokou kvalitou za rozumnou cenu nabídnout případnému dodavateli lokalizaci. A ten dodavatel by byl hloupý, kdyby na to neslyšel, protože ho to vždycky vyjde levněji. Lokalizace hraje velikou roli ve výsledné ceně projektu.

A ještě jste zmínil něco, co mám i já u jádra za podstatné, ne-li za nejpodstatnější. Je to obor s velmi vysokou přidanou hodnotou pro celou infrastrukturu každého státu, který se mírovým jádrem zabývá. Od školství přes výzkum, vývoj po průmysl. A ač se průmysl tváří, že když nebudou mít třeba takové Vítkovice možnost vyrobit parogenerátory, tak se zboří svět, tak v tom ta přidaná hodnota skutečně není.

Radovan Vávra: Asi se shodneme, že do budoucna nebudou severní Morava a Slezsko hlavními spotřebiteli energie, protože těch hutí a cementáren bude potřeba míň. A že ten hlavní žrout elektrické energie bude výpočetní výkon. Jistě – je fajn mít data u Amazonu nebo u Microsoftu, ale pro spoustu aplikací to fajn není a měli bychom cloudové služby udržet na našem území. Když teď vidíme, co udělal s dodavatelskými řetězci covid, ani si nechci představovat, co může udělat z jakéhokoliv důvodu nastalé omezení přístupu k našim národním datům. Jak se díváte na to, jak moc je důležité udržet v České republice IT provoz a jak moc je důležité pro něj zabezpečit přísun elektrické energie?

Dana Drábová: Už jste to vlastně zmínil. Mladí lidé půjdou za high-tech obory, které pro ně budou zajímavé. A jeden z těch oborů je IT a pokrok v oblasti umělé inteligence. Což je – a zase jste to řekl – energeticky náročné. Zrovna severní Moravu vidím jako jedno z možných center, kde by se mohlo podařit dokončit transformaci od kopání uhlí k něčemu, co bude nosné a co opravdu přinese budoucnost dalším generacím. Lokalita Blahutovice je ještě pořád v národní politice územního rozvoje rezervována jako energetická lokalita, jako možné území pro ten budoucí malý reaktor, který by umožnil další rozvoj všeho toho, o čem jsme tu povídali. A ještě by to tam přineslo onu přidanou hodnotu super zajímavého projektu.

Radovan Vávra: Říká se, že někdy je naše největší slabina naší největší výhodou. A to podle mě platí i o téhle lokalitě. Odtamtud se špatně utíká, všude je to daleko, takže mají velký důvod pro to, udělat si tam autonomní systém. Řešení zkrátka není, že se všichni odstěhujeme do Prahy nebo do středních Čech.

Dana Drábová: Navíc by to – aspoň v mém nahlížení – mohlo sloužit jako úspěšný příklad toho, jak se vyrovnat s tím, s čím jsme se po desítky let nevyrovnali. A to je vyloučení sudetských oblastí. My je prostě nedovedeme integrovat. Podle mě z toho pochází část našich problémů způsobených v důsledku třeba tím, koho tito naši spoluobčané volí.

Radovan Vávra: Obávám se, že tohle už za nás život trochu rozhodl. Pokud ti lidé žijí ve vyloučených oblastech, kde se nemůžou ráno sebrat a popojet 20 km do práce, můžete dělat jediné. Sypat tam peníze. Přičemž na příkladu Východního a Západního Německa vidíme, že ani to nijak zvlášť nefunguje.

Dana Drábová: Jistě, není to otázka na deset let, ani na dvacet. Bavíme se o budoucnosti třetí, čtvrté generace. Na druhou stranu, že se to udělat dá, vidíme třeba na tom, jak si stojí bývalé uhelné regiony Velké Británie.

Radovan Vávra: Jsem rád, že končíme takhle optimistickým vzkazem do budoucna. Budu optimistou, i pokud jde o jádro v Česku. Byť se trochu bojím, co s tím provedou politici.

Dana Drábová: Půjčím si jeden z Murphyho zákonů: lidé se začnou chovat rozumně, když už jim nezbývá nic jiného.

---

Dana Drábová (59)

• Jaderná fyzička, absolventka Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, kde studovala obor dozimetrie a aplikace ionizujícího záření, doktorát získala v oboru jaderné fyziky.

• Celý profesní život zůstala věrná oboru, od listopadu 1999 je předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.

• Tři roky předsedala asociaci západoevropských jaderných dozorů (WENRA).

• Věnuje se komunální politice. V Pyšelích na Benešovsku, kde žije, usedla coby nezávislá v zastupitelstvu už v roce 1998. V dalších letech mandát obhájila, v roce 2010 se stala místostarostkou obce a je jí dodnes. Jako nestranice kandiduje za STAN, v letech 2016 až 2017 byla za tuto formaci zastupitelkou Středočeského kraje.

• Před posledními prezidentskými volbami se o ní spekulovalo jako o možné kandidátce. Odmítla, prý to nemá zapotřebí, metody v předvolební kampani označila za nehezké.

• Je svobodná a bezdětná. Ráda chodí krajinou, zajímá ji historie, ve volném čase poslouchá dobrou hudbu: vážnou, jazz, ale také francouzský šanson.

---

Rozhovor vyšel v jednom z jarních vydání tištěného časopisu Neovlivní.cz.

Zdroj náhledové foto: Repro SeznamZprávy