Edvard Beneš II. díl

Dalo by se na prstech  rukou spočítat kolik evropských států povolilo komunistickou stranu a mělo skutečné demokratické volby a dokonce komunisty v parlamentu. K tomu si připočtěme vysoce kvalitní průmysl, který nás řadil mezi špičkové světové státy. 

Taky je nutné přiznat, že i u nás došlo k některým excesům. Vražda ministra financí Rašína. Střelba do dělníků či komunistický a fašistický pokus o převrat. Tyto věci byly v té době v Evropě skoro normou.

Bohužel doba nebyla Československu příliš nakloněna. V roce 1929 vypukla světová hospodářská krize, která se samozřejmě republice nevyhnula a postihla především Sudety, kde se nacházel  textilní, sklářský, keramický a uhelný průmysl. Obory které jsou vždy krizí nejvíce postiženy.

V roce 1932 se E. Beneš zúčastnil v Ženevě konference o ozbrojení. Po návratu upozornil ministra národní obrany B. Bradáče a náčelníka Hlavního štábu armády J. Syrového, že konference skončila neúspěchem, a že v letech 1936 nebo 1937 lze očekávat politickou a vojenskou krizi, na kterou musí být armáda připravena. Slíbil, že na posílení armády sežene finanční prostředky. Bylo to z pohledu tehdejší doby prozíravé rozhodnutí s ohledem, že teprve za rok se dostal A. Hitler k moci. Výstavba pohraničního opevnění napomohla k snížení nezaměstnanosti v Sudetech. Ironií je, že opevnění které mělo Československo ochránit před německou expanzí, se de facto stavělo v týlu nepřítele.  

E. Beneš se ve své předpovědi nemýlil. V roce 1933 se v Německu stal kancléřem Adolf Hitler a během několika měsíců začali do Československa přicházet z Německa první uprchlíci; většinou antifašisté a Židé. Někteří z nich, jako třeba bratři Mannové získali naše občanství. Taky je pravda, že se naše vláda v jejich podpoře nepřetrhla, oproti dřívější podpoře ruské a ukrajinské poválečné emigrace, a podpora zůstala především na dobrovolnících. Nejspíš k tomu vedla obava z reakce Hitlera. Do Československa odešla celá špička německých sociálních demokratů, která se zabydlela v Praze Dejvicích. V době Mnichova a II. republiky většina emigrovala dál. Problém měli Židé, protože od roku 1936 jim byla uzavřena Palestina. Ti co zůstali skončili v koncentračních  a vyhlazovacích táborech, kde se jim němečtí spoluobčané odvděčili smrtí. A ke všemu v roce 1936 vypukla ve Španělsku bratrovražedná občanská válka, která do konfliktu zatáhla Německo a Itálii na jedné straně a Sovětský svaz na druhé straně a obrázky které ze Španělska přicházely, nebyly povzbudivě, spíše barbarské..

Po roce 1935, po abdikaci T.G. Masaryka, zvolení E. Beneše presidentem a po přijetí Sovětského svazu do Společnosti národů podepsalo Československo spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem a Francií (zdůrazňuji i s Francií), protože Benešovi šlo v první řadě o obranu Československa.

Je pravda, a někteří to E. Benešovi vyčítali, že jako president se na úkor ministra zahraničí až příliš věnoval zahraniční politice. Řekněme, že se jednalo o profesní deformaci, ne nadarmo byl skoro dvacet let ministr zahraničí a patřil mezi nejdůležitější a nejznámější evropské politiky. Ke všemu se většina evropských politiků obracela přímo na něj a tím vynechávala československou vládu, která se často měnila a někteří zahraniční politici ani nevěděli kdo je kdo. A vláda sama často nechávala rozhodnutí na E. Benešovi.

Jsem hrdý co dokázala I. republika za dvacet let, kdy byla v podstatě obklopena) nepřítelem. Bohužel současný negativismus, sebemrskačství, vlastní podceňování, je to nejhorší co nás mohlo potkat.

Po prvních dvou článcích které nastínily dobu do roku 1938, se nyní budu věnovat rokům 1938 až 1948. Věřím v bohatou, ale slušnou diskuzi.