PĚŠKY SAMA DO ISTANBULU: Proč putovat sama, když můžeme být dvě

Bohužel můj sen, doslova dojít pěšky do Asie, se rozplynul už před pár týdny s informací, že žádný z mostů spojující Evropu s Asii se již nedá překonat pěšky, jako tomu bývalo kdysi, tak jsem vytvořila plán B. Mým novým cílem bude ikonický chrám Hagia Sophia. Posuňme se však od toho snění k realitě. Je totiž potřeba ještě kousek ujít.

Ve středu mě čekala trasa do posledního bulharského města před tureckou hranicí. Šlapala jsem a šlapala. Pak jsem se rozhodla dát si kafe v malém městečku Lyubimets. Popovídala jsem si tam s majitelem kavárny, který jezdil do Asie těžit zlato. Moje otázka, zda je to etické, nebyla příliš pochopena, že proč by jako nebylo. Nicméně pán byl kromě zvláštního pohledu na tuto problematiku dost fajn. 

Navíc se mi zmínil, že začnu potkávat hodně policistů kvůli hranicím a procházejícím uprchlíkům z Afghánistánu. Nyní chápu tu poznámku dvou lidí cca před týdnem - problém, policie, Tálibán, jestli vzpomínáte. Jakmile jsem pak došla na křižovatku, kdy doprava to bylo 3 km na řeckou hranici a směrem rovně na tu tureckou, tak jsem zahlédla dvě policejní auta. Kontrolu od pohraniční policie jsem už zažila. Konkrétně, když jsem se pohybovala na rumunské straně Dunaje. A jak to tak bývá jako pěší chodec vypadám podezřele, a to i když jdu na druhou stranu, což asi v kontextu uprchlíků nedává moc smysl, takže si mě hned vzali stranou, kontrolovali doklady a kladli hromady otázek. Samo sebou zbytečný divadlo, a tak mě pustili dál.

Byla jsem hodně zvědavá, jak to tedy dle vyprávění bude vypadat na hranicích.

Určitě jste si v předešlých článcích povšimli, že jsem nebyla nadšená z chůze po silnici a že mi hodně chyběla možnost putovat v horách. Dokonce jsem se i nudila! Znáte to, byla jsem vyslyšena a od čtvrtka mám zábavy ještě na několik let dopředu (smích). Ráno jsem vyrazila ze Svilengradu nic netušící, co si na mě život připravil. Mým cílem ten den bylo turecké Edirne.

Po cestě jsem potkala volně puštěného osla a v hlavě si srandovala, že by bylo fajn mít nějakého part’áka na cestě. No a uprostřed ničeho se z křáků vynořilo štěně. Říkala jsem si, že jej pohladím a půjdeme si každý po svém. Jenomže ať jsem se snažila sebevíc, tak šlo neustále za mnou. Bohužel jsme se pak i s psíkem napojili na silnici, to šel pořád za mnou vyděšený z každého projíždějícího auta. Šel se mnou 15 km a já začínala mít fakt obavy, že se po té silnici dokáže vrátit skrz mnoho odboček zpět, kde se ke mně připojilo.

Zastavovala jsem auta a dokonce i policajty, zda by štěně odvezli zpět a ujeli, aby je nenásledovalo. Marně. Koukla jsem se na něj a slíbila mu, že pokud se mi jej podaří dostat přes hranice do Turecka, tak že jej vezmu v Edirne k veterináři a nechám si ho. Provizorně jsem mu na cestě dala jméno Potrhlina, protože je to prostě trhlý tříměsíční štěně.

Po chvíli jsem zjistila, že veterinář bude hodně třeba, protože se mu srst hemžila nějakými parazity, asi tedy blechami. Než jsme došli na hranice, tak jsem mu ještě dala najíst, napít a opláchla jsem ho (to je super tip pro low cost cestovatele - často je na hřbitovech tekoucí voda). No a pak nás bez jakékoliv kontroly pustili přes hranice.

Opravdu nechápu, že nechtěli vidět nějaký psí pas s očkováním či jen nějaký důkaz, že je moje. Mimochodem přes hranice se nedá jít pěšky, mě nakonec pustili přes tři brány a až u předposlední se zhrozili, že to jdu pěšky, že je to zakázané a že se mám někomu vecpat do auta a dojet k té poslední (asi 150 m). Po příchodu do Edirne jsem štěněti pořídila vodítko, granule a vzala ho na veterinu. Kde se, podotýkám, dalo platit jen hotově. Veterinář řekl, že to bude tak na 1 až 2 hodiny, tak jsem šla na typický turecký čaj s hromadou cukru, Salep a projít si město s tím, že chvíli předtím, než jej půjdu vyzvednout, tak si vyberu penízky.

Bohužel to osud chtěl jinak. Přijdu k bankomatu, strčím dovnitř kartu a nic. Přesně tak. Nic, prostě mi to kartu sežralo ještě dřív, než jsem stihla cokoliv udělat (nebyla po splatnosti, byla do roku 2025). Klepu teda na dveře banky, která k tomu bankomatu patřila. Zaměstnanec odemyká. Vysvětluji situaci. Prý mám smůlu a mám si zažádat od banky o novou.

„Jako vážně? Ta karta půjde 2 týdny z UK, na to nemám čas. A proč se to stalo?” Odpovědi se mi nedostalo. Prostě mi řekli, že mají zakázáno mi ji vydat. Jo, mou jedinou kartu. Ano jsem asi hloupá, že jsem měla na cestě jen jednu, ale už se stalo. Hledám tedy nějakou jinou banku, kde by se daly vybrat peníze bezkontaktně přes mobil. Zjišťuji od pána v jiné bance, že v Turecku to neexistuje. Paráda. Jde se mnou do té předešlé banky, ale marná snaha. Jsem bez hotovosti a psa mám na veterině, kde se dá platit jen hotově. Naštěstí veterinář uměl skvěle anglicky a byl opravdu chápavý. Peníze jsem mu poslala přes IBAN, kdy je prodleva v jejich doručení. Důvěřoval mi. 

Dokonce si kvůli tomu musela v internetovém bankovnictví založit euro účet, protože liry to poslat nešlo. Prostě wow. Fakt měl extrémní trpělivost i v to, že jsem si musela přehazovat různě simky, kvůli sms kódu, abych se dostala do banky apod. Fenečka je odblešená, odčervená, oholená, načipovaná a bůh ví co všechno! Jediné, co je potřeba vyřešit, než opustíme Turecko, je očkování proti vzteklině (na to máme jít 16.9.), protože zrovna bez něj bych s ní naopak (myšleno tedy do Bulharska) prý už rozhodně neprojela. A ani to nechci pokoušet.

Penízky za pejska se vyřešily. Jenomže já žádné neměla, takže kde se nebude dát platit bezkontaktně, tak jsem v háji - myslela jsem si. Nakonec jsme s blízkými vytvořili asi 5 možností, ale ve všech případech bych se k hotovosti dostala tak za týden. Naštěstí tátu osvítilo a druhý den jsme využili možnosti Western Union, kdy poplatek za tuto službu bylo 130,-, což se dá, na to, že nebudeme muset hladovět.

Poslední a velmi zásadní bod tohoto náročného dne byla volba jména. Kromě Potrhliny, což bylo dost dlouhé, byl ještě návrh, že se má jmenovat podle nejbližšího města, kde se ke mně připojila, což byl Svilengrad. A tak se mé bulharské tříměsíční stěně jmenuje Svili!

Následující den jsme absolvovali chůzi po čtyřproudové cestě, která nás má doprovázet až do Istanbulu. Protože je Svili ještě štěně a nemá chodit velké množství kilometrů, tak ji dost tahám na rukou, abych ji pomohla, takže budu mít asi po své pouti i dost namakaný ruce. Zároveň jsem se z tohoto důvodu rozhodla snížit množství ušlých kilometrů za den, a tak se mi cíl opět trochu vzdálil, ale stojí to za to!

Dalším rozhodnutím bylo, že pokud bude možné najít spaní pod střechou, tak to zvolíme namísto spaní venku. Stresu máme obě dvě dost, jsme utahané a každý mě děsí, že vůbec jít sama holka je kvůli uprchlíkům extrémně nebezpečné (žádné jsem zatím neviděla, tak nevím), a že za žádných okolností nemám vycházet ven, natož spát venku. Sice se to prodraží, protože ubytování moc není, takže musím vlastně docela brát co je, ale asi je mi takhle lépe.

A právě díky tomuto poslednímu kroku a panu manažerovi ubytování jsme se dostaly na tureckou svatbu, respektive hostinu, na kterou nás pozval. Přišlo mi to hodně nevhodné, ještě když jsem tam dorazila v roztrhlém tričku, ale všichni byli vážně skvělí a milí. Většina svateb je stále domlouvaná rodinou a lidé se berou po krátké známosti. Tento pár se chtěl brát už loni (znali se 2-3 měsíce), ale překazila jim to pandemie, takže ji měli až nyní. Tuto hostinu pořádala nevěsta - jsou na ní jen lidé z její strany, tedy abych byla přesnější z její vesnice, takže cca 500 lidí. 

Zváni jsou zkrátka všichni. Zítra organizuje hostinu ženich, lidí však bude více, připojí se celá jeho rodina/vesnice plus všichni ze strany nevěsty. Většinou se počítá cca s 2500 lidmi. Nevěsta v tento den dostane dary. Jaké? No hromadu zlatých šperků! Postupně se na ní navlečou. Většinou se to pohybuje okolo 400-500g zlata. No a to je vše. Více jsem toho nezjistila. Ale myslím si, že různých kulturních rozdílů je v tomto směru velké množství! Na úplný závěr dne jsem dostala ochutnávku vína. Součástí ubytování totiž byly i vinné sady. Víno bylo z jediného dubového sudu, který zde měli, protože s tímto způsobem zrání se teprve rozhodují začít.

Další absolvovaný den na kraji čtyřproudové silnice, tady naštěstí jen půlka dne. Zvládly jsme ujít skoro 30 km. Ruce mám vytahané až na zem a bolí tak, že jsem se nemohla téměř nasnídat. Druhou půlku jsme šly skrz pole, s čímž jsme na začátku dne nepočítaly, že se povede, takže úspěch. Míjely jsme i zajímavé místo - budovu, u které byla i hromada stanů a šlo vidět, že lidé tam jsou z chudších poměrů. Nicméně děti hned zaujal pejsek, tak měly radost. Bohužel musím říct, že čím víc jdu na jihovýchod, tím milejší lidi jsou, ale taky tím víc odpadků je všude okolo.

V tento den jsme došly do města Babaeski, kde jsem se rozhodla dát si něco k jídlu, přeplánovat trasu tak, abychom nechodily tolik kilometrů a hlavně koupit nějaký šátek, abych Svili už netahala v rukou, ale přivázala jsem si ji k hrudi. Protože moc lidí anglicky neumí, tak mi s komunikací se servírkou pomohl jiný zákazník - Sali. Protože jsem viděla, že je hodně ochotný, tak jsem se ho při mém odchodu zeptala, zda ví o nějakém obchodu s látkami či šátky. On se normálně zvedl od jídla a šel ho se mnou hledat.

Povedlo se nám to vcelku rychle. Všechno v obchodě komunikoval za mě a já jen stála a koukala. No, látku jsem tedy měla a mohly jsem se přesunout na ubytování. Protože to bylo ještě 12 km od onoho města a bylo už dost hodin, jak jdeme pomaleji, tak jsem se musela rozhodnout pro variantu, že se tam dopravíme, s tím, že druhý den se přesuneme zase zpět do města a normálně budeme pokračovat. To bych to ale nebyla já, aby k tomu nepatřila vtipná historka.

Našly jsme bus a poprosily jsme pana řidiče, zda by nám u ubytka zastavil (oficiální zastávka tam není). Podařilo se. To vždy nechápu, jak zvládnu vykomunikovat, když já neumím turecky a oni zase anglicky, takže prostě ruce nohy a jde to. No dostaly jsme pokoj a zanedlouho na nás klepe recepční a ukazuje mi fotku tašky, ve které máme onu koupenou látku. Nojo, to je tak, když začnete tahat něco, co jste doposud nenesli, to je fakt lehké zapomenout. Prvně jsem myslela, že jsem ji nechala dole na recepci. On mi ale skrz překladač vysvětlil, že ne, že jsem ji nechala v buse a že řidič za chvíli zase pojede, on pro to dojde a přinese mi ji. Wow. Fakt skvělý! Myslím, že kdybych cokoliv zapomněla v autobuse u nás v ČR, tak to autobusák na konečné vyhodí. Tento ale věděl, že jsem seděla za ním a kde jsem vystupovala, takže zkontaktoval ubytko a vše se vyřešilo. Já zůstávám z těch lidí vážně v úžasu!

Ráno jsme se autobusem dopravily zpět a pokračovaly společně v pouti. Absolvovaly jsme 22 km, což je taková ideální vzdálenost pro nás. Bohužel celá trasa vedla po oné stále omílané čtyřproudovce. Naštěstí jsme měly již šátek, který mi hodně pomáhal, takže chvilkami Svili šla, pak se nesla v rukou a pak zas v šátku, a tak se to střídalo. V cíli jsem si pak dala čočkovou çorbu a povídala si s otcem (majitelem), jeho ženou, synem a strýcem o životu v Turecku. Zajímavý náhled. Samo sebou se mě snažili ze srandy se synem dát dokupy. Největším překvapením ale bylo, když mi řekl, že mě cca 2 týdny zpět viděl v televizi. Nevím, zda tomu věřit, ale Turecko je fakt jiný, tady je možné vše.

Pondělí bylo skvělé! To i přesto, že je to pondělí! Uraženo 24 km s tím, že Svili ťapkala tak 4. Šly jsme krásnou cestou, kde téměř nejezdila auta, měly jsme výhled jen na pole a prošly dvěma vesnicemi. Jsme obě z toho dost utahané, ale hlavně proto, že se toho dělo hrozně moc! Ve vesnici Evrensekiz jsem si zašla opět na klasický turecký čaj. Je jedno, kolik je hodin a co je za den, muži vždy vysedávají na čaji a nikdy to neskončí u jednoho. A taky zcela klasicky jsem tam byla jediná žena. Netuším, jestli to není nevhodné, ale zatím mě nikdo nikdy nevyhodil.

Naopak se vždy chovají velmi zdvořile (ne však oplzle!) a na čaj, respektive čaje, jsem často pozvána. Vždy se zajímají o to, odkud jsem a co tu dělám. Dneska jsem k čaji dostala i dobrotu, pro kterou došel vedle sedící muž do pekárny přes ulici. Upřímně jsem měla velký respekt cestovat sama v Turecku. Ale cítím se tu z hlediska místních velmi bezpečně.

Vůbec jsem ale netušila, kde budeme trávit noc. Google ukazoval, že by v cílové vesnici mělo být nějaké ubytování, ale když jsem psala sms už pár dní zpět, tak nikdo nereagoval. Řekla jsem si, že se tam pak zajdu zeptat osobně. Když jsme dorazily do vesnice, tak jsem si šla dát jídlo. Majitele podniku jsem se zeptala (přes překladač, samo sebou), zda je ono ubytování v provozu.

Ochotně se snažil sehnat číslo, až se nakonec dovolal. Oznámil mi, že pejsci bohužel mají vstup zakázán. Zeptala jsem se, zda je ve vesnici ještě nějaké jiné ubytování. No a jak myslíte, že to dopadlo? No u někoho doma! Kromě majitele tam byl i jeho bratr (takový milý postarší pán), s ním jsem ale skrz překladač komunikovat nemohla, protože chudák na ta malá písmenka neviděl, takže jakmile mě dovedl k němu na barák (on bydlí jinde), tak na mě mluvil v turečtině a já něj česky.

Nějak jsme to zvládli, všechno mi ukázal, dal věci na spaní, dal mi klíče, ať se na noc zamknu a vzal si na mě číslo, že ještě přijde s večeří. Nechápu tu tureckou pohostinnost! Máme se od nich co učit.

Ráno jsem se s nimi rozloučila nad miskou další čočkové çorby a vyrazily jsme. A co k tomuto dni říct? Shrneme si to v bodech:

• 28 km za námi

• velká únava

• šílený vítr

• obří provoz a hromada kamionů

• chůze po oné čtyřproudovce skrz průmyslové oblasti, takže nic k vidění

• zatím nejhorší den, který jsem se Svili absolvovala

To je celé, vážení. Nemám víc co nabídnout. Sami ale vidíte, že se toho děje spoustu. Do Istanbulu to už máme opravdu kousek, takže to vypadá, že příští článek bude náš úplně poslední.