Další rozvoj elektromobility v Česku se neobejde bez významného rozšiřování nabíjecí infrastruktury po celém území republiky. A to i navzdory dvěma trendům, které působí zdánlivě opačně. Zaprvé, statistika jasně ukazuje, že většina majitelů elektromobilů nabíjí primárně doma, kde to má za nejvýhodnější cenu. Za druhé, dojezdová vzdálenost elektromobilů na jedno nabití se rok od roku zvyšuje a dnes se běžně pohybuje mezi 300 km a 400 km.

Zároveň ale platí, že čím více je k dispozici veřejných nabíječek, tím snazší je zákazníky přesvědčit, že elektromobil může být dobrá volba i pro ně. Podle nejnovějších informací ministerstva průmyslu a obchodu bylo ke konci prvního pololetí 2021 v Česku evidováno 744 veřejných nabíjecích stanic. Většina z nich je vybavena více stojany, celkem je tedy na nich k dispozici 1417 jednotlivých nabíjecích bodů.

Fronty zatím stát nebudete

Při aktuálním počtu asi 8500 elektromobilů u nás tak poměr nabíječek a elektromobilů vychází zatím velmi dobře, asi jeden bod na šest aut. Navíc se do tohoto počtu nezapočítávají soukromé nabíjecí stanice, jejichž počet není v Česku přesně evidován. V následujících letech nás čeká extrémně rychlý rozvoj nabíjecích stanic po celém tuzemsku, ať už soukromých, nebo především těch veřejných.

„Potvrzuje se, že trend elektromobility i v poměrně opatrném Česku zrychluje,“ komentuje vývoj nabíjecí infrastruktury Vladimír Janypka, ředitel jednotky ABB Elektrotechnika. ABB patří mezi nejčastější dodavatele nabíjecích stanic u nás. Aktuálně instalovala již svou 400. nabíječku a během jediného roku tak dokázala jejich počet zdvojnásobit.

Podle Jana Bezděkovského, pověřence ministra dopravy pro čistou mobilitu, by u nás mělo do konce příštího roku vzniknout téměř 2000 nových nabíjecích stanic. Stát se chystá s pomocí evropských peněz podpořit výstavbu nabíjecích stanic pro elektromobily a vodíkových plnicích stanic až šesti miliardami korun. Peníze budou vyčleněny pro roky 2022–2027.

Problém ovšem je, že správa dotací na výstavbu nabíjecí infrastruktury je v Česku roztříštěna mezi tři ministerstva, což činí situaci poněkud nepřehlednou. Jde o ministerstva obchodu a průmyslu, dopravy a životního prostředí. Ministerstvo dopravy v rámci Operačního programu Doprava (OPD) poskytovalo dotace na nabíjecí stanice již několikrát v minulosti. Celkem do nich šlo asi 550 mi­lionů korun, za které se vybudovalo asi 1500 stanic (500 rychlonabíjecích, 1000 pomalejších). Většina financí nepochází z národních, nýbrž evropských zdrojů.

Podle Bezděkovského bude nový dotační program spuštěn patrně začátkem příštího roku. V mezidobí budou probíhat další jednání s Evropskou komisí ohledně nastavení nového dotačního programu, zejména v oblasti rychlonabíjecích a ultrarychlých stanic – ty mají být od těch dnešních výrazně odlišné. Dotací na domácí nástěnné nabíjecí stanice, tzv. wallboxy, se konečně letos ze strany ministerstva životního prostředí, resp. Státního fondu životního prostředí, dočkají také běžné domácnosti. Půjdou na ně peníze, maximálně 30 000 Kč na jednotku, v rámci aktualizace dotačního programu Nová zelená úsporám 2030. Přesné nastavení podpory pro instalace nabíjecích stanic v sektorech rodinných a bytových domů v rámci tohoto programu ale podle informací z MŽP ještě není dokončeno.

Nabíječky

Umět se domluvit

Více než polovinu veřejných nabíjecích stanic (67 procent) v Česku provozují tři energetické skupiny. Téměř čtyři z 10 (38 procent) stanic provozuje ČEZ, 19 procent PRE a 10 procent E.ON. Celkem ale veřejné nabíječky provozuje v Česku přes 60 subjektů. Navzdory tomu, že už je jich relativní dostatek, je tu i jedno další úskalí: takzvaná interoperabilita neboli roaming. Jde o možnost s jedním identifikačním klíčem (čipem nebo aplikací) spustit nabíjení u dobíječky různých provozovatelů.

Toto je dnes velká bolest nejen české, ale obecně všech sítí nabíjecích stanic. Jednotliví zákazníci se totiž musí složitě registrovat u každého provozovatele zvlášť, vozit s sebou několik karet nebo čipů, případně mít nainstalováno vícero aplikací, a zvlášť si nechat účtovat a zaplatit spotřebovanou elektřinu. To je v konečném důsledku nevýhodné jak pro samotné uživatele, tak i pro subjekty poskytující tyto služby. Velkým pokrokem se proto v Česku nedávno stalo vzájemné propojení sítí PRE a E.ON. Zákazníci těchto nabíječek mohou operovat pouze s jedním identifikátorem.

Největší provozovatel veřejných nabíječek v zemi, společnost ČEZ, která má přes 300 stanic a rychle buduje další, zatím takto s nikým propojen není. Podle Tomáš Chmelíka, šéfa oddělení elektromobility ČEZ, není problém technického rázu. „Potřebovali jsme si primárně vyjasnit interně strategii, kterou chceme jít,“ vysvětluje. Přesto je podle něj zároveň celý problém technicky a právně složitější, než se na první pohled zdá, zejména z daňového hlediska.

Těsně před dokončením je u ČEZ napojení na mezinárodní projekty Hubject a Gireve, které propojují největší světové provozovatele nabíjecí infrastruktury pro elektroauta. To bude výhodné především pro zahraniční elektromobilisty projíždějící Českem. Umožnit zákazníkům ČEZ nabíjet na konkurenčních nabíječkách v Česku (a naopak) je podle Chmelíka dalším krokem. Také podle zástupců společnosti PRE se na společné technické adaptabilitě s ČEZ už intenzivně pracuje.

Domácí zákazníci PRE se nicméně již brzy dočkají také zahraničního roamingu, tedy možnosti využít svou identifikaci k nabíjení v zahraničí. V září se spustí Rakousko, později přibude Německo. Výrazně tomu pomáhá fakt, že společnost PRE patří pod německou matku EnBW.

Všichni tři velcí operátoři nabíjecích stanic se dnes soustřeďují na další rozvoj svých sítí. A to jak pokrýváním nového území, tak i navyšováním jejich výkonu a rozvojem doplňkových služeb, jako jsou mobilní aplikace. Například ČEZ je ale dlouhodobě kritizován za to, že jako „rychlonabíječky“ dnes prezentuje budované stanice s maximálním výkonem 50 kW, zatímco nejnovější elektromobily se už dnes běžně umí nabíjet výkonem minimálně dvojnásobným.

Čím dál tím častější jsou proto v Česku ultrarychlé nabíječky schopné dodat výkon 250–350 kW, budované až na pár výjimek nezávisle na velké trojce energetických firem pod hlavičkou značek, jako je Tesla nebo Ionity. Síť těchto ultrarychlých nabíječek by postupně měla pokrýt především hlavní dopravní tahy, zejména dálnice. Zatímco moderní elektromobil s 80kWh baterií se u 50kW stanice bude nabíjet déle než hodinu, u ultrarychlé nabíječky proti tomu strávíte jen asi třetinu času.

Rozdíl je samozřejmě i v nákladech na pořízení a stavbu takových stanic. Zatímco vybudování běžné „pomalé“ nabíjecí stanice s výkonem do 22 kW stojí maximálně 300 000 Kč, 50kW rychlonabíječka vyjde na milion korun a ultrarychlá nabíječka na trojnásobek.

Český software v Göteborgu

Nabíjení elektromobilů ale není jen otázkou správného hardwaru. Stejně potřebný je software, který bude řídit jednotlivé stanice i celé jejich sítě. I v Česku jsou firmy, které nabízejí moderní platformy pro řízení nabíjení elektromobilů. Skvělým příkladem je Unicorn, který zvítězil ve výběrovém řízení se svým cloudovým řešením ChargeUp, jež začíná ve švédském Göteborgu sloužit od tohoto měsíce. Jde o komplexní softwarovou službu, která tamní energetické společnosti umožní připojení asi 1500 veřejných i soukromých nabíjecích stanic pro elektromobily. Operátoři díky němu budou mít dokonalý přehled o všech připojených stanicích a jejich aktuální situaci.

Majitelé a uživatelé elektromobilů pak budou svá auta nabíjet (a platit za nabíjení) s využitím české mobilní aplikace ChargeUp „oblečené“ do barev a motivů města Göteborg. „Chytré a efektivní nabíjení elektrických aut přispívá k úsporám elektřiny, které se tak vyrábí méně,“ komentuje věc Jan Konrád, chief commercial officer ve společnosti Unicorn Systems.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Elektromobilita.

Nabíječky