Hlavní obsah

Irena Máchová: Nejdůležitější je nebát se a do všeho jít

Právo, Veronika Rodriguez

Prvních pár let po narození strávila v exotických zemích, jako je Indonésie nebo Írán. Její tatínek byl totiž obchodním radou na ministerstvu zahraničních věcí. Ona se ale v jeho stopách nevydala. Irena Máchová (40) vystudovala DAMU a stala se hvězdou televizních seriálů.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Rodiče mě učili, že nejdůležitější je z ničeho se nezbláznit,“ říká Irena Máchová.

Článek

Jak se řekne persky „seriál Ulice“?

سریال های خیابانی

Dokážete v tomto jazyce ještě konverzovat?

To tedy rozhodně ne. Když jsme tam s rodiči byli, bylo mi teprve devět let. Navíc jsem po celou dobu žila v české bublině - většinu času jsem trávila za zdmi velvyslanectví a chodila jsem i do české školy. Pokud tedy ještě vůbec něco umím z perštiny, tak maximálně napočítat do deseti a zeptat se, jak se máte.

Jak by vypadal seriál Ulice v íránském provedení? Co by se tam řešilo?

Bylo by to asi podobné jako tady. Řešily by se tam hlavně rodinné problémy a vztahy. Jenom by přitom byli všichni zafačovaní, měli by na sobě čádory (tmavý islámský oděv pro ženy) a jedli by rukama. Ženy by se nesměly moc vyjadřovat, takže by hovořili pouze muži. Všichni by taky měli na krku a na rukou mohutné zlaté šperky.

Chodili jste v Íránu často do kina?

Často ne, ale chodili. Pamatuju si dokonce na několik filmů, které jsem viděla. Budete se divit, ale točí se tam i kvalitní filmy. V poslední době už ale íránskou produkci moc nesleduju.

A vyrážela jste i jinam než do kina? Nakolik jste měla možnost Írán poznat?

Chodili jsme i jinam, třeba na trhy. Ono to sice nebylo považováno pro Evropany za dvakrát bezpečné, ale mí rodiče byli velcí dobrodruzi a nechtěli celou dobu sedět zavření doma. Takže jsme občas neohroženě vyráželi i do ulic.

Jezdili jsme i na výlety. Vzpomínám si třeba na cestu do Šírázu, Persepole a Isfahánu. To bylo nádherné. Bylo úžasné vidět na vlastní oči Údolí králů a celou tu kamennou historii, která se skutečně stala. Tam na člověka opravdu dýchlo něco nevšedního.

Když se člověk jede podívat do Egypta na pyramidy, tak je to super. Ale tohle bylo ještě o třídu výš. V Šírázu mě zase ohromily mozaikové stavby, ty byly nádherné. Dodneška si taky pamatuju ten zvláštní místní pach, co nás na každém kroku obklopoval...

Foto: Profimedia.cz

„Jeden profesor na DAMU mi řekl, že jsem rozená kominda.“

Pach?

No taková zvláštní vůně, ve které se mísilo všechno místní. Byla to taková směsice jejich špíny, parfémů a jídla. Spoustě Evropanů to vadí, ale pro mě to má určité čarokouzlo.

Před pár lety jsme byli s hercem a muzikantem Robertem Nebřenským v Sýrii, a když jsme vystoupili z letadla, tak mě ten pach znovu omráčil. Znovu se mi připomenulo dětství v Íránu. Bylo to nesmírně opojné.

Říkáte, že vycházet na ulici nebylo dvakrát bezpečné. Stala se vám někdy nějaká nepříjemnost?

Stala. Třeba jednou se komusi na ulici zdálo, že má maminka příliš velký rozparek na kabátu, protože my jsme čádor nenosily, a tak na nás zavolal policii. Ta nás pak odvedla někam do izolace a mámě rozparek zašili. Museli jsme zkrátka dodržovat jejich striktní pravidla, jinak bychom z toho mohli mít problém.

Z Iránu si vzpomínám na odsouzence, kterého popravili tak, že ho pověsili na jeřáb

Oni totiž trestají za nedodržování pravidel hodně přísně. Je tam opravdu tvrdý režim. Vzpomínám si třeba na to, jak jednoho odsouzence popravili tak, že ho pověsili na jeřáb. Visel tam potom asi týden - na výstrahu všem ostatním. Sundali ho asi až tehdy, když začal zahnívat.

Proboha, za co to bylo?

To nevím, ale velmi krutě se tam trestají i „obyčejné“ prohřešky, jako jsou třeba krádeže. Za ty lidem sekají ruce.

Pojďme k něčemu veselejšímu. Co třeba recepty? Dovezli jste si nějaké?

Ano. Moje maminka se tam naučila vařit jejich rýži, a to výborně. Umí dělat takovou tu sypkou, co se nelepí. Dává do ní hřebíček, cibuli a trochu šafránu. Od té doby jsme doma nevařili žádnou jinou. Umí toho ale víc. Vaří třeba kuře s takovou zvláštní „zdrcnutou“ omáčkou. Je to strašně moc dobré. To ale bohužel nevím, jak se dělá.

Z Indonésie, kde jste byli ještě před Íránem, jste si taky něco takového přivezli?

Ne. Na Indonésii si navíc skoro vůbec nevzpomínám. Byla jsem tehdy úplně malinkatá, ještě jsem ani nechodila do školy. Byla jsem tam od svých tří měsíců do čtyř a půl let. Je ale pravda, že jsem ji tehdy vnímala jako svůj domov. Máma mi to dodnes připomíná.

Pokaždé když jsme přijeli do Čech na prázdniny, jsem jí prý plakala v náručí, že chci zpátky domů. Jakože tam. Tady se mi prý nelíbilo.

Jaký byl tedy váš definitivní návrat do vlasti? Bylo těžké se přizpůsobit českému prostředí a místnímu dětskému kolektivu?

Bylo. Zpočátku se mi hrozně stýskalo. Ale potom mi maminka vysvětlila, že doma jsme tady, a tak jsem si zvykla. Začala jsem chodit do školy, měla první kamarády a poznávala Prahu, kterou jsem do té doby vůbec neznala. Máma mě brala na výlety po městě, abych věděla, co je tramvaj, metro nebo Pražský hrad...

Metro mě hrozně bavilo a fascinovalo. Pamatuju si, že vždycky když mě hlídali děda s babičkou, chtěla jsem s nimi hlavně jezdit metrem. Jezdili jsme jím sem a tam třeba celý den. (směje se)

Pak jste šla na výtvarné gymnázium, nikoli na konzervatoř. Proč právě tam?

No já jsem původně chtěla jít na konzervatoř a studovat herectví, ale pak jsem si to rozmyslela. Měla jsem pocit, že vyhranit se hned takto po základce není moc dobré. Chtěla jsem mít v budoucnu víc na výběr. A tak jsem šla na výtvarné gymnázium. Přemluvila mě k tomu vlastně jedna kamarádka, která mi namluvila, že dobře kreslím a maluju.

No dopadlo to tak, že ona je dneska výtvarnice a ilustrátorka a já si doma kreslím a čmárám do bloku. (směje se)

Foto: Bioscop

V listopadu Irenu Máchovou uvidíme v romantické komedii, ve které se proplétají příběhy několika postav. Na fotografii s Jiřím Burianem.

Takže nic netvoříte?

Tvořila jsem. Ale teď už jsem na to dlouho neměla čas. Zahltily mě pracovní a mateřské povinnosti. Ale možná teď znovu začnu. Děti přece jen dorůstají do věku, kdy už máma nemusí fungovat na dvě stě procent. A tak je možná čas výtvarné umění znovu oprášit... I když pořád u mě převažuje touha prosadit se hlavně ve filmové a herecké branži.

Jasně. Je to těžké prorazit v herecké branži?

Je to těžké. Alespoň tedy pro mne. Když jsem studovala na DAMU, malovala jsem si svou hereckou budoucnost tak, že budu točit jeden film za druhým. Že to budu mít stejné, jako to měla Dana Medřická, Jiřinka Jirásková nebo Libuška Šafránková. Ale ono prd. Herci se totiž mezitím přemnožili a čekatelů je tudíž více.

Několik filmů ale za sebou máte. Navíc jste účinkovala a stále ještě účinkujete v obrovském množství seriálů...

To je pravda, seriály točím. A když přišel ten první, což byla Redakce, chvíli to vypadalo na opravdu dobře nastartovanou kariéru. Alespoň mi to tehdy všichni říkali. Jenomže Redakce skončila a nic. Přišlo vystřízlivění.

Kromě hraní jsem roznášela kafe, rovnala mouku, seděla za pokladnou a v LDN se starala o stařenky a stařečky

Ale abych si nestěžovala, já jsem za to nakonec docela ráda. Naučila jsem se totiž díky tomu spoustě nových věcí a vyzkoušela si řadu jiných profesí. A to člověka obohatí. Jeho mozek se zapojí i jinak, což se pak může hodit třeba při nějaké roli.

Navíc ono je asi dobře, když se člověk ze sebe „nepoprdí“. To je totiž začátek konce, když se ze sebe mladej herec už na začátku svojí kariéry „poprdí“. Tedy když si začne připadat hrozně důležitě.

Jaké jiné profese jste si vyzkoušela?

Když začnu těmi filmovými, tak jsem kromě herečky dělala i produkční, kostýmní výpomoc, klapku a videooperátorku. Mimo filmařinu jsem roznášela kafe, v supermarketu jsem rovnala mouku, seděla jsem za pokladnou a rozvážela jsem zboží velkým autem. Taky jsem jednou vypomáhala v LDN, starala jsem se tam o stařenky a stařečky.

Zjevně si poradíte v každé situaci...

Snažím se. Rodiče mě totiž vždycky učili, že nejdůležitější je z ničeho se nezbláznit. Člověk si nesmí hned hystericky rvát vlasy a šílet, že něco nejde, jak chce. Nebo že něco nezvládne. Když člověk má trochu fištróna, tak je schopen zvládnout hodně věcí. Nejdůležitější je nebát se a do všeho jít.

Jak jste se dostala k prvnímu seriálu?

Přes hodně dlouhý casting. Tenkrát byly seriály něco úplně nového a tvůrci Redakce chtěli udělat opravdu kvalitní věc. Dávali si proto obrovskou práci i s výběrem obsazení. Všichni jsme tak prošli několikakolovým konkurzem.

Dodnes si pamatuju, jak mi volali, ať na ten casting přijdu. Já jsem to sice v první chvíli odmítla, ale táta mě nakonec přesvědčil, ať to zkusím. No zaplať pánbůh za to, protože jsem díky tomu získala skvělé zkušenosti a kontakty. Záhy se na to nabalily další role - třeba v Ordinaci v růžové zahradě nebo v Ulici.

Která z těch rolí vám seděla nejvíc? Kde jste se cítila nejpřirozeněji?

Těžko říct. Ale pokud mám porovnat roli Renaty z Ordinace a roli Marty v Ulici, tak se cítím přirozeněji jako Marta v Ulici. Já jsem totiž v civilním životě spíš samaritán a skautík. Ráda pomáhám lidem. Věřím tomu, že karma je zdarma a že díky tomu jednou někdo pomůže i mně.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Když jsem studovala na DAMU, malovala jsem si svou hereckou budoucnost tak, že budu točit jeden film za druhým. Že to budu mít stejné, jako to měla Dana Medřická, Jiřinka Jirásková nebo Libuška Šafránková. Ale ono prd. Herci se totiž mezitím přemnožili.“

Je něco, za co postavu Marty obdivujete?

Za ten její nadhled. Já jako Irena bych některé situace neustála tak dobře jako ona. Obdivovala jsem třeba to, s jakým ledovým klidem přijala nemanželské dítě svého muže. Vzala ho do rodiny a snažila se ho poznat. To by pro mne bylo hrozně těžký.

Představa, že žiju s někým, kdo najednou po dvaceti letech zjistí, že má někde nějakou dceru, je pro mne šílená. To musí být pro každou ženskou šok. Ona ale byla velkorysá.

Jakou roli byste si přála příště? Co by vás bavilo?

Mně jeden profesor na DAMU řekl, že jsem rozená kominda. Měla bych se prý zaměřit hlavně na komedie. Jasně, to je hrozně fajn, ale já bych si ráda někdy zahrála i nějakou vážnou roli. Chtěla bych ukázat i svou tragickou rovinu. Zkrátka ukázat, že umím otevřít i „jiný herecký šuplíček“.

A rýsuje se něco takového?

Prozatím o tom nevím. Ale možná budu příjemně překvapená.

Co v divadle? Pokud vím, působíte v Divadélku Beze Jména...

Už ne. Po téměř dvaceti letech jsem dala výpověď. Kvůli koroně a dalším událostem totiž došlo k narušení vztahů mezi vedením a Hankou Gregorovou, která výborně vytvářela atmosféru „domova“ a která tam působila jako herečka a režisérka.

Hanka proto dala výpověď a po ní i další kolegové, například David Gránský, Evička Burešová, Vojta Efler. No a protože už tam nejsou lidi, kvůli kterým jsem tam byla a kteří pro mě byli jako rodina, dala jsem výpověď taky. Už se tam necítím jako doma.

Takže co teď plánujete?

Teď se budu starat o svého prvňáčka a druháčka, budu se věnovat dabingu a věřím tomu, že když už nebudu vázaná zkouškami, zájezdy a dalšími povinnostmi vůči divadlu, budu lukrativnější pro filmaře a budu se konečně moci vrhnout na film. Už mám připravený diář, abych si ho mohla zaplnit novými rolemi. (směje se)

Taky plánuju dál se věnovat Nadačnímu fondu Sudička.

Co tam děláte?

Jsem jedna ze „sudiček“. Pomáhám fondu s organizačními věcmi, propagací, focením. Nadační fond se totiž snaží získat peníze na nový přístroj flare meter pro Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze na Karlově náměstí. Ten přístroj má pomoci včas odhalit oční nemoc zvanou uveitida, která postihuje převážně děti.

Jde o nitrooční zánět, který - pokud se nezačne včas léčit - vede až ke ztrátě zraku. Fond proto vyhlásil veřejnou sbírku a snaží se na tento přístroj vybrat peníze.

Jak jste se k tomu dostala?

Nadační fond založila moje letitá kamarádka Hanka Ulmanová, která sama tou oční chorobou trpí. Je to ale bojovnice statečná, kterou nic neskolí, takže místo toho, aby seděla doma v koutě a litovala se, začala pomáhat. Hodně mě tím inspiruje.

Navíc já sama jsem si zkusila, jaké to je, když má někdo nemocné dítě - můj syn má astma a jednou kvůli tomu skončil v nemocnici na ARO. Dusil se mi a já jsem nevěděla, jak mu mám pomoct.

A tak si umím docela dobře představit, jaký pocit bezmoci zažívají rodiče, jejichž dětem postupně odchází zrak. Přitom by stačilo málo - aby každý přispěl, byť drobnou mincí, právě na tento přístroj.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám