Reakce byla obrovská. Svět si díky jednomu konkrétnímu případu najednou uvědomil, jaké utrpení válka ve Vietnamu přináší obyčejným obyvatelům, včetně nevinných dětí. Dokud jste jen četli statistiky o počtu bezejmenných obětí, zvláštní emoce jste nepocítili. Avšak holčička z fotografie měla tvář, jméno i vlastní životní příběh. Ten onoho červnového dne roku 1972 málem skončil.

Lékaři ji chtěli nechat zemřít

Kim Phuc strávila v malé vísce Trang Bang poklidné a spokojené dětství. Její rodina patřila k lépe zaopatřeným, bydlela v pěkném domě a nikdy netrpěla nouzí. Pak ale přišla válka. Když se k vesnici přiblížily americké letouny, lidé se běželi schovat do místního chrámu. Právě sem ale spadla bomba naplněná napalmem, který malé Kim popálil polovinu těla.

Popálení látkou o teplotě 1200°C způsobilo dívce ukrutnou bolest. Jako šílená vyběhla na cestu a právě v ten moment fotograf Nick Ut zmáčkl spoušť. Hned poté mu došlo, jaká tragédie se před jeho očima odehrává, a malou Kim odvezl společně s dalšími zraněnými dětmi do nemocnice. Prosil lékaře, aby se dívce věnovali přednostně a zachránili jí život. V první žádosti mu vyhověli, v té druhé nic slíbit nemohli.

Když Kim po třech dnech navštívili rodiče, ležela v takzvané místnosti smrti. Lékaři sem ukládali beznadějné případy, které už jen čekaly na svůj konec a nikdo se jim nevěnoval. Rodiče nechali dceru převézt do větší nemocnice v Saigonu (dnes Ho Či Minovo město), kde zůstala 14 měsíců a podstoupila 17 operací.

Poté se konečně vrátila domů. Jenže nic nebylo jako dřív. Rodinný dům ležel v troskách a její tělo pokrývaly hrůzné jizvy. Kim se užírala myšlenkou, že nikdy nenajde muže, který by si ji chtěl vzít. Ošklivou, zjizvenou. K tomu se jí na paty přilepili komunističtí úředníci, kteří z ní chtěli vytvořit válečný symbol. Nutili ji, aby o svém utrpení vyprávěla ve školách a poskytovala rozhovory médiím. Zároveň ji 24 hodin denně sledovali.

Nový život přinesl smíření

V roce 1986 se Kim podařilo obdržet povolení ke studiu v Havaně. Tím se jí otevřela zcela nová a mnohem šťastnější životní kapitola. Na univerzitě potkala mladého vietnamského studenta, který se do ní zamiloval. "Pokaždé, když se dotknu tvých jizev, miluju tě ještě víc, protože vím, jak moc jsi trpěla," řekl jí a požádal ji o ruku.

Vzali se roku 1992 a vietnamské vedení bylo tak milostivé, že jim dovolilo strávit líbánky v Moskvě. Na zpáteční cestě letadlo zastavilo v Kanadě, aby doplnilo palivo. A v ten moment novopečený manželský pár nečekaně změnil plány. Vystoupil z letadla a požádal kanadskou vládu o azyl.

"O Kanadě jsem věděla jenom tři věci: bylo tam chladno, lidé mluvili anglicky a francouzsky a měli hezkou vlajku," vyprávěla po letech se smíchem Kim, která v novém domově s manželem vychovala dva syny. Ve svobodné zemi se jí podařilo vyrovnat se s minulostí i s jizvami. Navíc začala ve svém přežití vidět vyšší smysl. UNESCO ji jmenovalo svou velvyslankyní dobré vůle a vyslalo ji do světa, aby propagovala mír a odpuštění. "Dnes už nepláču pro sebe, pláču pro jiné děti," vysvětlila Kim.

Po letech se rovněž setkala se svým zachráncem, fotografem Nickem Utem. Zůstalo mezi nimi zvláštní pouto. Kim fotografovi dodnes říká "strýček Ut" a vděčí mu nejen za život.

Zdroje: www.phoenix-society.org, www.irozhlas.cz, magazin.aktualne.cz