V těchto volbách jde o hodně, ale ne o osud demokracie u nás
Komentář Jiřího Pehe: V části české společnosti i politiky panuje už třicet let cosi jako politická neuróza, která se týká osudu demokracie. Je to po čtyřech dekádách komunistické diktatury pochopitelné už proto, že k pádu demokracie v roce 1948 přispěli vlastními chybami demokratičtí politici.
Téměř před každými volbami po roce 1989 se tak u nás rozehrává drama antických rozměrů, v němž slyšíme varování, že právě po těchto volbách může nastat konec demokracie. Dlouho byli hlavním strašákem komunisté, jejichž případný vstup do vlády měli podle české pravice umožnit sociální demokraté, pokud vyhrají volby.
Když ale ČSSD po volbách v roce 1996 skončila těsně druhá za ODS a měla většinu s KSČM a Republikány Miroslava Sládka, umožnila raději s přispěním prezidenta Havla vznik menšinové vlády ODS, lidovců a ODA. Když v roce 1998 vyhrála, uzavřela opoziční smlouvu s Občanskou demokratickou stranou.
Právě ta, nikoliv případná účast komunistů ve vládě, se ukázala být zatím nejvážnějším pokusem o přiškrcení české demokracie, když si dvě největší strany v rámci jakéhosi politického kartelu rozdělily moc ve státě a smluvně eliminovaly základní mechanismus demokratické kontroly vlády, jímž je hlasování o nedůvěře.
Čeští voliči začali být k pravidelnému strašení návratem komunistů k moci apatičtí, a umožnili tak, aby se do hlavního proudu polistopadové politiky vplížily
