Výstup z metra na pražském Kačerově připomíná svým charakterem spíše některé z východoevropských měst než prostředí české metropole. Na neudržovaných autobusových zastávkách se mačkají lidé a čekají na autobusy, které je rozvezou do okolních čtvrtí. Míří do těch částí Prahy, kam ani více než třicet let od roku 1989 nebyla zavedena plánovaná linka metra D. Jeden z autobusů má konečnou stanici na sídlišti Písnice, situovaném mezi Modřanskou roklí a proslulou vietnamskou tržnicí Sapa. Toto menší sídliště, jehož počátky sahají do sedmdesátých let, svým pohnutým osudem dokonale ilustruje, jaký charakter může nabývat proměna vztahu k tak zásadní otázce, jakou je bydlení. Na tomto sídlišti se ukazuje, co to znamená, když se ze základní podmínky kvalitního života důsledkem politických a ekonomických změn stává nejen obchodní, ale také investiční artikl, který sociální funkci domova potlačuje. Během několika let se charakter sídliště dramaticky změnil. Co všechno zůstalo ve stínu této radikální proměny? Především osudy těch, kteří tu po léta tvořili sousedské komunity a vnímali Písnici jako svůj vlastní domov.
Rozpad prostoru, rozpad komunity
Příběh Písnice se začal psát v druhé polovině sedmdesátých let 20. století. Jeho architekty byli Alois Šulc a Jan Hančl, kteří v projektu menšího sídliště, zasazeného do přírody hledali novou formu sídlištního urbanismu. „My jsme pojali panelové domy jako určitou stavebnici, kterou se dá tvořit prostor. Chtěli jsme to udělat trošku jinak, než se to dělalo. Nahrávala tomu menší velikost. Chyba Jižního Města je v jeho nekonečnosti, v nedefinovaných prostorech. Nevíte, jestli jste na začátku, nebo na konci,“ vysvětluje Hančl v jednom z rozhovorů, jak se k plánování Písnice stavěli. Kromě Šulce spolupracoval Hančl například i s Kurtem Gebauerem, který na sídliště rozmístil řadu soch, mimo jiné i své legendární trpaslíky. Důležitým prvkem byla i písmena před jednotlivými bloky, která navrhl architekt Marek Houska. Písmena v typické žluté barvě, ve které byla vyvedená velká část vizuálních prvků sídliště, se však nedochovala.
Obyvatelstvo sídliště, složené převážně z lidí v důchodovém věku, je dnes prakticky závislé na dávkách na bydlení, protože zvyšující se nájmy nezvládají starousedlíci platit. Stát tak obřímu pronajímateli subvencuje zisky.
Architekti také měli k dispozici sociologa a psychologa, se kterým promýšleli prostor tak, aby se v něm každý mohl cítit dobře a aby fungoval jako místo pro setkávání různých vrstev i věkových skupin. „Nic zde není náhoda,“ upozorňuje důrazně Hančl a přiznává, že se při tvorbě sídliště inspirovali i nastupující vlnou postmoderny. Dobře je to vidět třeba na náměstíčku, které však po revoluci zůstalo nedokončené a dnes už vypadá poměrně zchátrale.
„Kampak jdete,“ pokřikují na mě místní, kteří popíjejí na náměstí pivo. Nejde si nevšimnout toho, že se kromě veřejného prostoru, který současný majitel zjevně moc neudržuje, změnila i skladba obyvatel. Komunita, která tvořila původní osazenstvo sídliště, se rozpadla a novou se už vytvořit nepodařilo.
Do rukou ČEZu
Výstavba sídliště začala v roce 1977 a trvala až do sametové revoluce. Domov zde nacházeli převážně zaměstnanci a zaměstnankyně různých energetických závodů, kteří se na Písnici stěhovali koncem osmdesátých let. Nejčastěji se jednalo o celé rodiny, jak popisuje paní Jarka, kadeřnice, která na Písnici přišla se svým tehdejším manželem a zůstala tam až do dnes. „Dostali jsme klíče, tady to bylo ještě úplně nehotový, všechno rozestavěný, ale nám to nevadilo. My byli rádi, že máme byt,“ směje se v útulném obýváku nájemního bytu. I ji ale příběh, kterým si na sídlišti prošla, frustruje a deprimuje.
Někteří z obyvatel se na výstavbě Písnice sami podíleli formou popracovních brigád. V roce 1992, během privatizace, získal celé sídliště polostátní podnik ČEZ. Velká část bytového fondu pražských sídlišť byla totiž po roce 1989 převedena na Magistrát hl. m. Prahy a byla privatizována v samostatných vlnách městem řízené privatizace, která v některých lokalitách pokračuje dodnes. Část sídlišť postavených v osmdesátých letech byla stavěna již jako družstevní bydlení, tudíž klasickou privatizací v devadesátých letech neprošla a svůj družstevní status si zachovala nebo byla převedena do formy společenství vlastníků bytových jednotek. Sídliště Písnice představuje specifický případ, neboť prošlo privatizací v rámci privatizačního procesu velkých státních podniků v první polovině devadesátých let. Od té doby počítala více než tisícovka obyvatel s tím, že podobně jako u většiny dalších nemovitostí vlastněných touto energetickou společností dojde i v případě Písnice k privatizaci bytů do rukou nájemníků. K tomu však navzdory letitému vyjednávání nikdy nedošlo.
Závazná nabídka, která se nesplnila
Prodat byty místním se ČEZ zavázal v roce 2003, poslal jim dokonce závaznou nabídku. Podmínkou, kterou si vytyčil, aby místní obyvatelé (stejně jako stovky tisíc jiných lidí po republice) mohli privatizovat, bylo založení družstev a příprava kupní ceny. Nájemníci družstva založili a peníze sehnali, ale ČEZ pak svou závaznou nabídku stáhl. Obyvatelé tak byli vystaveni nejistotě, která pro řadu z nich znamenala i devalvaci jejich dalšího majetku nebo zadlužení. „Na koupi bytu jsme se všichni připravovali, koneckonců Písnice je náš domov, tak nám přišla představa, že byty získáme do osobního vlastnictví, lákavá. Nikdy tu ale nebydleli bohatí lidé, takže řada z nás se kvůli plánované koupi zadlužila, lidé narychlo prodávali chaty, chalupy, auta, půjčovali si v bankách, aby měli dostatek peněz,“ popisuje historii privatizace dlouholetá obyvatelka sídliště Marie. „Nabídku ČEZ stáhl den před plánovaným prodejem, bylo to frustrující,“ vzpomíná.
Do Písnice se přestěhovala ve chvíli, kdy jí a jejímu manželovi byl v práci nabídnut byt, respektive umístěnka. Mohli si vybrat, jestli půjdou na sídliště Lhotka, nebo na sídliště Písnice. „Nám se Písnice líbila, bývalo to hezké, malé sídliště, kde bylo možné žít v klidném sousedství a fungovat komunitně.“ Její rodina s roky slibovanou privatizací počítala i během dalších let a stejně jako ostatní obyvatelé sídliště na ni šetřila peníze. „Pořád jsme v sobě chovali tu naději, že si byty tak, jak ČEZ slíbil, jednou koupíme. Trvalo to roky. Tři dny před letními prázdninami v roce 2016 jsme ale do schránek dostali oznámení o tom, že se naše domovy prodávají a že o kupci rozhodne nejvyšší nabídka. A té nikdo z nás nemohl konkurovat.“
Paní Jarka, která si v jednom z nebytových prostorů před lety zřídila kadeřnictví, prožívá podobnou deziluzi. Na vlastní náklady si byt opravila, investovala do něj skoro milion korun. To vše s vidinou budoucího, lety slibovaného odkupu. S nástupem nového majitele její naděje na koupi ztroskotaly, a vlastně tak rekonstrukcí zhodnotila majetek korporátního majitele. Investované peníze už samozřejmě nikdy zpátky nedostane a sama přiznává, že i ona se plánuje z Písnice brzy odstěhovat.
Nikdo to s nikým nekonzultoval
Oznámení, které k obyvatelům doputovalo, bylo strohé a svůj záměr ani postupy ČEZ už nijak dále nediskutoval – a to ani s vedením městské části Praha-Libuš, pod kterou Písnice spadá. „Tři dny před plánovaným prodejem nám řekli, že slibovaná privatizace do našich rukou neproběhne, že se Písnice prodá tomu, kdo dá nejvíc peněz, a že se s námi nemají o čem bavit,“ shrnují tehdejší jednání společnosti ČEZ starousedlíci a v jejich hlasech ještě několik let po osudných událostech zaznívá zklamání. Hlavním argumentem přitom bylo, že ČEZ jako polostátní firma s řadou drobných akcionářů se musí chovat jako „řádný hospodář“. Do nákupní smlouvy se sice podařilo propašovat i bodová ohodnocení, navázaná na garanci nezvyšování nájmu a obecně sociálního přístupu ke starousedlíkům (z nichž je nyní většina v důchodovém věku), jenže společnost CIB dokázala ostatní tak moc přeplatit, že žádné body navíc nepotřebovala.
Proti plánovanému prodeji se zvedla vlna nevole: místní se báli, že o své bydlení přijdou nebo že jim nový majitel razantně zvýší nájmy. Začali se proto organizovat, scházet a společně fungovat ve sdružení Moje Písnice. „Musíme se chovat jako řádný hospodář a nemůžeme upřednostňovat jednoho zájemce před druhým, musíme vysoutěžit tu nejvyšší nabídku,“ bránil se výtkám obyvatel opakovaně ČEZ prostřednictvím svého tehdejšího tiskového mluvčího. Přitom v minulosti došlo k odprodeji jiného majetku ČEZu (v Kadani, Klášterci nad Ohří nebo v Jirkově) do rukou obyvatel, a to po úpravě podmínek. Obyvatelé Písnice využili tuto skutečnost jako důkaz, že je možné nabízet byty i na základě jiných kritérií, než jsou ta vyloženě tržní, a že vypsat výběrové řízení, ve kterém by mohli uspět starousedlíci, je legislativně možné. „Naše iniciativa fungovala ukázkově, zdola. Lepili jsme podomácku vyráběné plakáty, pracovali na kontaktní kampani, mobilizovali lidi, kteří tu žijí, aby se zapojili. Na jednu z prvních schůzí v místní tělocvičně dorazilo více než šest set lidí a venku se utvořila fronta těch, kteří se dovnitř už nevešli. Náš plán byl, že se k tomu postavíme pozitivně a zkusíme si sídliště koupit sami. Jenže řada lidí se už v té době cítila chováním ČEZu poškozená a navíc nedisponovali kapitálem, který by v tržně vedené soutěži mohl jakkoliv konkurovat soukromým developerům,“ vysvětluje Ondřej Václavík Táně Zabloudilové v několik let starém dílu pořadu District Radia Wave.
Občanská iniciativa se rozhodla změnit strategii od uzavřených schůzí k veřejným nátlakovým akcím. Na demonstraci uspořádané v srpnu roku 2016 se nakonec sešlo více než šest set lidí, což byla významná část sídliště Písnice. Jejich protesty ani žaloby však nakonec nebyly nic platné. K prodeji došlo v červnu 2017, po několika letech, kdy ČEZ sliboval odkup do rukou starousedlíků. Z CIB Rental Písnice se stal jeden z největších soukromých majitelů bytů v České republice a vůbec ten největší v Praze. Nákup Písnice představoval na české poměry nevídané množství bytů, konkrétně 739 s celkovou cenou 1,3 miliardy korun. Dnes už tu řada původních obyvatel nebydlí a ti zbývající (především starousedlíci v důchodovém věku) ztratili naději, že na místě, které pro ně po desetiletí znamenalo domov, dožijí.
Nová éra, noví obyvatelé
Většina obyvatel Písnice měla smlouvy na dobu neurčitou. Původně relativně nízké nájmy však lze zákonnou regulací každé tři roky navyšovat o dvacet procent. „Během devíti let tu tak člověk začne platit tak vysoké nájemné, že je rozumnější se odstěhovat,“ vysvětlují ti obyvatelé, kteří na Písnici ještě zůstali. Většina z nich se už ale začíná smiřovat s tím, že dřív nebo později své byty opustí. U změny, která přišla s novým majitelem, se navíc dalo využít klauzule o výši nájmu „v lokalitě obvyklé“, k čemuž také při sjednávání smluv s CIB v případě starousedlíků docházelo. Tato úprava umožňuje zvednout nájemné skokově, nad hladinu stanovených dvaceti procent. Nové, krátkodobé smlouvy si potom majitel samozřejmě sjednává podle vlastního uvážení.
„Byty po našich bývalých sousedech se tu dnes pronajímají klidně i za 20 tisíc na měsíc a smlouvy jsou pokaždé jen na rok. Pravidelně zažíváme frustraci z toho, že se někdo nový přistěhuje a kvůli navýšení nájmu do roka zase odejde,“ popisují místní dnešní realitu komunity. Složení obyvatel se za posledních pět let radikálně proměnilo, krátkodobé ubytování tu například nacházejí zahraniční dělníci, kteří byty využívají jako ubytovny. „Mně je jedno, odkud naši sousedé pochází, co dělají za práci. Já bych si jen přála, aby tu zůstali déle a mohli jsme spolu navázat nějaké vztahy,“ říká s povzdechem paní Marie, která se opakovaně snaží své nové sousedy na sídlišti vítat s otevřenou náručí.
Pro řadu starousedlíků znamenal celý proces privatizace zásadní životní znejistění. Ti, kteří měli smlouvy na kratší dobu, se často dostali do situace, kdy jim nájem byl skokově navýšen. Ačkoliv se může zdát, že se příběh Písnice privatizací do rukou CIB RENT Písnice už uzavřel, není to úplně tak pravda. Nenápadné sídliště stojí dnes na prahu své nové éry, která bude v důsledku znamenat i zásadní vykročení z původního modernistického pojetí sídlištního urbanismu směrem k definitivní komodifikaci celého prostoru. Do pár let tu totiž má vyrůst nová linka metra a majitelé a developeři z firmy, která sídliště za dramatických okolností před lety skoupila, se celou Písnici chystají zásadně proměnit. Tato proměna má za cíl zvýšit nájmy, hodnotu nemovitostí i pozemků a ve výsledku možná povede k další fázi financializace zdejšího bydlení.
Podle architekta Jakuba Nakládala projde sídliště Písnice a jeho okolí významnou urbanistickou proměnou. „Územní studie obecně kritizuje urbanismus sídlišť – tedy koncept monofunkčních solitérních domů volně usazených v zeleni. Sídliště chce přiblížit tradičnímu polyfunkčnímu městu s bloky, ulicemi a náměstími. Veřejné plochy se tak mají zmenšit a hierarchizovat, přibydou nové budovy s obchody,“ říká architekt. „Původní koncept sídliště, na kterém mnozí místní oceňují jeho vzdušnost a otevřenost, se především ve východní části promění. Například současné centrum sídliště, náměstí v postmoderním duchu, se celé zastaví blokem kancelářské budovy a ke štítům některých panelových domů budou přistaveny další domy. Zatímco v oblasti nové stanice metra, vedle sídliště Písnice, je vyšší hustota zástavby se službami logická, je otázka, zda se má měnit i urbanistický koncept sídliště zahušťováním,“ říká Nakládal. Tento záměr, za kterým stojí architektonická kancelář Pavla Hniličky, plánuje sídliště kompletně urbanisticky přebudovat a zahustit. To ale jeho původní architekt Jan Hančl odmítá a poukazuje na to, že tak brutálním zásahem ztratí Písnice své architektonické klady a změní se v blokové sídliště.
Další eskalace sociálního vymísťování
Když v roce 2016 starousedlíci proti prodeji sídliště do rukou CIB Rental protestovali, zaznívaly různé obavy. Mluvilo se o tom, že se nový vlastník bude snažit místo maximálně vytěžit, že dojde k zastavení veřejných prostranství, že se sídliště za účelem maximalizace zisku zahustí. Pokud přitom něco jasně vyplývá z participativního setkání s místními obyvateli, pak to, že si místní přejí stávající vzdušnost prostoru zachovat. To se ale s největší pravděpodobností nestane.
„Sídliště Písnice prochází zásadní sociální proměnou, protože bylo z veřejných rukou privatizováno soukromé realitní firmě, která od té doby trvale zvyšuje nájmy, aby maximalizovala své zisky. V důsledku toho musí nízkopříjmoví nájemníci odcházet a rozpadají se původní komunity,“ vysvětluje architekt Jakub Nakládal. „Tuto sociální proměnu bude nová výstavba ještě dále eskalovat. Zavedení metra D, nová výstavba kancelářských budov u metra, zahuštění a revitalizace sídliště budou znamenat razantní zvýšení lukrativity území a spolu s tím i zvýšení cen nemovitostí a nájmů. Pro sídliště plné nájemníků to znamená další tlak na zvyšování nájmů, na jehož konci bude odchod nízko- až středněpříjmových nájemníků z lokality.“
Podle architekta jsme tento proces zvyklí sledovat hlavně v pražských čtvrtích širšího centra, jako je Karlín nebo Žižkov. „Zdá se, že obdobný proces tedy nově čeká i Písnici. V komodifikovaném městě, kde chybí politika dostupného bydlení, například ve formě regulace nájmů či výstavby obecního bydlení, má pak nejen nová komerční výstavba, ale i pozitivní změna typu zavedení metra často nezamýšlené negativní důsledky ve formě zhoršení finanční dostupnosti bydlení,“ upřesňuje Nakládal.
Žaloby a šikana
Jednou ze strategií CIB Rental Písnice při maximalizaci výnosu z investice do bydlení je kromě plánu na přestavbu, respektive dostavbu, sídliště také dlouhodobý tlak na nejaktivnější členy spolku Moje Písnice. Žaloby a zastrašování měly vést k tomu, aby se starousedlíky podařilo vyvázat z nájmu na dobu neurčitou a byty se mohly pronajímat krátkodobě – na rok a za vysoké nájemné. Tlak, který firma na obyvatele vyvíjela, se do situace na sídlišti nakonec promítl a řada lidí raději odešla dobrovolně. Někteří z nich, jako bývalý mluvčí spolku Ondřej Václavík, měli jen smlouvu na dobu určitou, a ta už v důsledku sporů podle očekávání nebyla prodloužena. „Prostě mi tu možnost už ani nenabídli,“ krčí rameny Václavík.
Václavík a další starousedlice, paní Magdalena Vlková, byli také ze strany majitele žalováni – jak popisuje jiný člen spolku Moje Písnice Petr Kuriščák v podcastu Bulvár. CIB jim připisovala některé výroky na adresu majetkového pozadí firmy. Vlková a Václavík měli údajně říct, že CIB je „propletenec firem“, za což si majitel sídliště nárokoval 400 tisíc korun od každého žalovaného. Soud však v roce 2019 rozhodl, že developerovo dobré jméno nikdo nepoškodil a že se nedá prokázat, kdo je autorem uvedeného výroku v jednom z tiskových prohlášení iniciativy Moje Písnice. V rozhovoru pro Alarm Petr Kuriščák také dodává, že obyvatelstvo sídliště, složené převážně z lidí v důchodovém věku, je dnes prakticky závislé na dávkách na bydlení, protože zvyšující se nájmy nezvládají starousedlíci platit. Stát tak obřímu pronajímateli subvencuje zisky, což je vzhledem k tomu, jak celý příběh kdysi rámoval ČEZ – mantrou o dobrém hospodáři – hořce paradoxní.
Domov, to je bezpečí
Někteří aktivní nájemníci, například rodiče Petra Kuriščáka, dostali navíc za své angažmá ve spolku Moje Písnice výpověď i z dlouhodobého nájmu a museli se s firmou CIB soudit. Tyto spory sice vždy vyhráli, protože soud praktiky majitele označil za nelegální, obecně však soudní tahanice a nátlak iniciativu oslabovaly, až nakonec v roce 2020 zanikla. Poslední pokus, kterým se iniciativa snažila zvrátit celý proces prodeje bytů do rukou CIB Rental a de facto i celou privatizaci jako takovou, ztroskotal právě v roce 2020. Strategie tlaku na starousedlíky je v přímém kontrastu s tím, že právě oni sídliště během brigád pomohli vybudovat, a přestože právně nebyli jeho vlastníky, vlastnili je v rovině symbolické. Důsledky financializace bydlení, v podobě symbolického i reálného vymístění, budou na sídlišti patrné ještě mnoho let.
„Na několik let jsem přestala spát, budím se v noci beznadějí, přemítám, co jsme mohli udělat jinak a líp,“ konstatuje o svém současném životě na sídlišti paní Marie. „Krabice, do kterých jsme s manželem zabalili knihy z důvodu rekonstrukce bytu, jsme už nikdy nevybalili. Mně nevadí noví lidé v domě, vadí mi, že fluktuují. V našem vchodu žilo dříve dvanáct rodin. Dnes je tu jen polovina z původních obyvatel a většina z nás počítá s tím, že se odstěhujeme. Někam daleko za Prahu, kde na bydlení s našimi dvěma důchody dosáhneme – jako mnozí naši kamarádi a známí, kteří to s Písnicí už dávno vzdali. Víte, domov, to je hlavně pocit bezpečí. A o ten my jsme přišli,“ popisuje své – zatím „jen“ symbolické – vymístění místní starousedlice Marie, když se z oken svého bytu dívá do míst, kde do pár let bude stát úplně jiné sídliště, než na které se kdysi stěhovala. Minimálně v jejím případě je víc než jasné, že se nastupující proměny Písnice v luxusnější development už nedočká. Proces, který svým vývojem dokonale ilustruje změnu funkce bydlení v postsocialistické společnosti, se tak – poměrně symbolicky – uzavře už bez ní a bez jejích sousedů. Ti se přitom na výstavbě sídliště částečně sami podíleli a po desítky let zde tvořili fungující sousedskou komunitu, protože věřili, že na sídlišti společně zestárnou „ve svém“.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text je upravenou a rozšířenou verzí článku zveřejněného v publikaci Sociologického ústavu Akademie věd Pražská panelová sídliště jako místa protikladů.