V roce 1943 si Hitler začínal uvědomovat, že mu teče do bot. Prohraná bitva o Stalingrad a citelné ztráty ve Středomoří signalizovaly, že spojencům narostl hřebínek a poženou se na Německo z obou stran. Vůdce se proto rozhodl k zoufalému kroku - rozmetat alespoň jednu nepřátelskou stranu na padrť a teprve potom se soustředit na obranu před tou druhou.

Polní maršál Erich von Manstein u Stalingradu ztratil syna. Možná i proto horečnatě pracoval na tom, aby prořídlé jednotky postavil znovu na nohy a doplnil je o nové vojáky přesunuté ze západu. Hitlerův plán mu připadal obtížný, ale nikoli nemožný. Němci ale podle něj potřebovali mnohem více pěšáků, než zatím měli k dispozici. Vůdce s tím nesouhlasil a raději vsadil na těžkou techniku.

Únik informací a chyba ve strategii

Zatímco se čekalo, až z výrobny vyjedou nové tanky Tiger a Panther, sovětským špionům se podařilo německý plán odhalit a předat o něm informace svým nadřízeným. Rudá armáda se proto mohla na ofenzívu dobře připravit.

V Kurském výběžku se tehdy koncentrovala asi pětina sovětských sil. Hitlerova strategie kázala zaútočit na oblast ze dvou stran a sevřít ji jako v kleštích, aby z ní nebylo úniku. Nápad to nebyl tak úplně hloupý; Němci sice do akce vyslali nepoměrně méně tanků, ale zato byli lépe organizovaní, takže měli skutečně šanci na vítězství, které nakonec zhatil základní nedostatek: chybějící zálohy pěšáků.

Otevření bojů na četných místech Evropy se ukázalo být příliš velkým soustem a Hitler už neměl zálohy odkud brát. U Kurska kvůli špatnému rozhodnutí přišel o 200 tisíc vojáků, 720 tanků a samohybných děl a 681 letounů. Do toho se na Sicílii vylodila
angloamerická vojska. Hitler proto přes protesty maršála Mansteina nařídil operaci v Kurském oblouku ukončit a pozornost zaměřit na Středomoří.

Souboj obrněných titánů

Sověti přitom utrpěli ztráty mnohem vyšší: podle oficiálních údajů si odpočítali přes 860 tisíc vojáků, 6064 tanků a děl a 1626 letounů. Ačkoli se o přesných číslech dodnes vedou spory, historikové se shodují, že sovětské ztráty výrazně převyšovaly ty německé.

Vysoká čísla napovídají, že se v Kurském oblouku musela odehrát strašlivá řež. A také se odehrála. Nejčernějším dnem se stal 12. červenec, kdy se tankové armády střetly u obce Prochorovka. Po prvních náletech a palbách se vzňala místní pole vysušená letním horkem a vojáci zanedlouho dýchali kouř z požárů. Během dopoledne se navíc strhla bouřka, která v kombinaci s kouřem zcela znemožnila viditelnost. Tankisté netušili, kam jedou, dělostřelci nevěděli, kam zamířit, a piloti bombardérů nedokázali rozlišit vlastní vozidla od nepřátelských. Tanky proti sobě pálily z bezprostřední blízkosti a stávalo se, že jeden do druhého přímo najel. Velitelé ztratili nad svými muži kontrolu. Krvavé peklo za sebou zanechalo jen vraky zničených tanků a hromadu mrtvých těl, aniž z něho vzešel vítěz. Drsné střety proto pokračovaly i v dalších dnech.

Zdroje: www.idnes.cz, cs.wikipedia.org, www.militarytimes.com