Vypadá jako soutěska vyrvaná ze skal, sedimenty nebo kus geologického podloží, které člověk vynesl na světlo světa. Když ale přijdete blíž, dotknout se vrásčité struktury, kterou snad vytvoří jen působení času, zarazíte se. Opravdu za tohle může čas a působení přírodních vlivů? Něco tady nesedí. Sochu Na Horu totiž vytvořil robot. A s ním desetičlenný tým Studia Federico Díaz vedený česko‑argentinským multimediálním výtvarníkem, který oživí piazzettu mezi novými budovami dejvického centra Bořislavka.
Má připomínat obchodní cesty. Nejen Evropskou třídu vedoucí k letišti, se kterou sousedí, ale i tu, která místem kdysi vedla. „Byla to jedna z nejstarších cest u nás, dopravoval se po ní dokonce materiál na stavbu Pražského hradu. Většina starých cest vznikla v místě vyschlých koryt řek, údolích vymletých ledovci nebo právě v soutěskách. Chtěl jsem, aby plastika působila jako kus skály, který omyla řeka a on tu zůstal. Je to věc, jež ztělesňuje historii, která tu byla dávno před námi,“ vysvětluje Díaz.
Komplexu budov Bořislavka Centrum, které stojí na stejnojmenné stanici pražského metra, se přezdívá Krystaly a stojí za nimi společnost KKCG Real Estate podnikatele a filantropa Karla Komárka. Jeden z nejbohatších Čechů nechal vybudovat novou centrálu KKCG a obchodní centrum podle návrhu architektů Jana Aulíka a Leoše Horáka. Kanceláře své firmy naplnil uměním a betonovou plastiku od Díaze si nadělil k padesátým narozeninám, zčásti to byl dárek od jeho nejbližších spolupracovníků, zaměstnanců a přátel, kteří na ni přispěli. Socha propojuje technologie s uměleckou vizí, po dokončení bude vážit 57 tun a dosáhne výšky sedmi a půl metru. Díaz ji s týmem architektů, stavařů, programátorů a expertů na materiály vytvořil pomocí robotické fabrikace, která se občas mylně zaměňuje za 3D tisk. Tady se ovšem tiskne v šesti osách. A použitý vysokopevnostní beton Díaz vyvíjel s Kloknerovým ústavem při ČVUT.
Součástí sochy jsou vodní prvky a další vrstvu uměleckému dílu přidá rozšířená realita – na povrchu se při pohledu skrz obrazovku mobilu objeví další efekty. „Představte si, že jdete kolem skal, na kterých se mihotá a blyští slída,“ doplňuje umělec, který svá díla vystavoval už na třech kontinentech, od Tokia až po Miami. Česko reprezentoval i na světové výstavě Expo v roce 2010 a zaujal obří kapkou z ryzího zlata, kterou zasadil do instalace, v níž automatizovaná pipetovací stanice míchala vůně podle emocí návštěvníků, na základě snímaných EEG signálů. Byl čtyřikrát finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého, udělované českým umělcům do 35 let, působil jako vedoucí Ateliéru supermédií na UMPRUM a přednášel i na prestižní Kolumbijské univerzitě.
„Počátkem mého procesu tvorby je často rituál chůze a není úplně důležité kde. Nejlépe se mi ale tvoří v rozhovoru,“ tvrdí. A tak jsme se za ním vydali do jeho ateliéru v Holešovicích, kde jednu stěnu zdobí malba z období Habsburků, nikdo se tu neštítí špinavé práce a ruka robota neúnavně pracuje.
Křížem krážem
Díazovy kořeny jsou spletité a bohaté ve své rozmanitosti. Babička z otcovy strany byla indiánka, dědeček sefardský Španěl židovsko‑arabského původu. Federicův otec Edgardo Díaz se narodil v Argentině a už v mládí se našel ve filmu. Na počátku šedesátých let chodil na českou ambasádu v Buenos Aires na promítání Formana či Menzela a jeho oblíbeným filmem byl Černý Petr. V zemi tehdy vládl vojenský režim a on se mu ve své tvorbě veřejně stavěl na odpor, až nakonec uprchl na lodi do Španělska. Lákal ho slavný filmový festival v San Sebastianu, ale vysnil si studium na pražské FAMU. Na další etapu své dobrodružné cesty se proto vydal do Česka, se zastávkou v německém Stuttgartu, kde si v továrně s latinskoamerickou komunitou vydělal peníze do začátku.
Do Prahy dorazil, když se psal rok 1968, a konečně nastoupil na vysněný obor, kde se seznámil s Federicovou matkou, Slovenkou Magdalénou Magdovou. Na rok tehdy utekli do New Yorku, kde ale nezakořenili, a tak se malý Federico narodil v červenci 1971 v Praze. „Vrátili se, protože romanticky věřili, že se ještě podaří znovu navázat na pražské jaro. Pak už měli utrum. Táta ale díky argentinskému pasu necítil ten tlak jako ostatní,“ vypráví mi umělec. Edgardo Díaz nakonec FAMU dostudoval, jeho spolužákem byl například Emir Kusturica, a jako režisér dokumentárních filmů jezdil zaznamenávat revoluce do Salvadoru nebo Nikaraguy. „Já jsem ho ale vnímal spíše jako tuláka. Odmalička mě vozil na celé léto pryč, jezdili jsme stopem, vždycky jsme jeli k nějakému kamarádovi a někdy to byly úplné extrémy. Jednou jsme spali v domě španělského básníka Garcíi Lorcy, jindy v příkopě,“ vzpomíná na otce.
Jeho vlastní příběh nebyl od začátku o nic méně intenzivní. Vyrůstal obklopený španělštinou, bydleli totiž nějakou dobu v Karlíně, v hotelovém domě mimo jiné pro emigranty. „Byli tam Chilani, Kubánci, Libanonci, Mongolové, všichni, kteří z nějakého důvodu museli opustit svou zemi,“ popisuje. V hotelu žili i Jana Brejchová a Vlastimil Brodský s dcerou Terezou a mnoho jiných herců. Byla to budova plná energie, kde se hrála pokojová divadla a probíhala veřejná čtení. Do Argentiny se Federico kvůli tamnímu režimu podíval poprvé až ve třinácti letech.
Za uměleckým vzděláním chtěl zamířit už jako teenager, kvůli kádrovému posudku ale na tři roky skončil na odborném učilišti, kde mu nad hlavou funěly dieselové lokomotivy. „Pamatuji si první den. Vstal jsem v pět a jel ranním autobusem do depa Vršovice. Tam nás mistr nahnal pod lokomotivu, dal mi obrovský klíč, ukázal na obří matici, ať ji odšroubuji. Všude tekl mazut. A hned další den jsme čistili transformátory. Tehdy mě zachránil sport,“ popisuje umělec. Vrcholově se věnoval atletice a každý den hned z továrny běžel na trénink. Otec viděl, jak se Federico trápí, a snažil se mu pomoci. Obcházel školy, ukazoval jim synovy kresby, až zaujaly ředitele Hollarky – Střední umělecké školy Václava Hollara. A tak svolil, aby Federico udělal zkoušky, a nakonec mu odpustil i jeden rok studia.
Monstrózní hora
„Umění je pro mě nejlepší nástroj, jak poznávat svět. A když jsem viděl, že lidé okolo reagují, že asi umím něco vyjádřit jinak než slovy, řekl jsem si, že to může být i dobrý nástroj k radostnému a plnému životu,“ popisuje Díaz. Nejvíce tíhl k prostorovým objektům, po střední škole proto nastoupil na AVU do ateliéru Karla Malicha. „Z českých umělců mě nejvíc ovlivnil on. Moc nemluvil, přesto mi uměl mnohé předat. Tehdy jsem se mu třeba svěřil se strachem, že se neuživím. Malich byl vždycky jeden z nejbohatších umělců, miliony na účtě a přitom byl extrémně skromný. Řekl mi: Moje nejsložitější období, ale zároveň i to, kdy jsem udělal nejlepší plastiku, bylo, když jsem neměl na složenky. Bylo důležité, že jsem nezačal dělat něco jiného jen proto, abych měl peníze. A tohle v té době udělalo devadesát procent mých spolužáků. Nevydrželi tlak společnosti. A Malich říkal: Buď v klidu a dělej pořád to, co cítíš,“ vzpomíná.
Prvním velkým úspěchem byl moment, kdy se stal nejmladším umělcem zastoupeným ve sbírce Národní galerie. Ta od něj v roce 1992 koupila dílo Nostalgie, obří sochu lastury, ze které vychází hluboký nízkofrekvenční zvuk – zpomalený záznam praskání ledových ker. Objekt nejenže předznamenal jeho zájem o přírodu a smyslovou zkušenost, ale právě tou chvílí také začaly jeho experimenty s propojováním umění a technologií. O Díazovi se občas píše jako o technooptimistovi. „Jako umělec máte omezený počet materiálů, abyste se odlišil od ostatních. Díky rodině Geislerových jsem se v 90. letech dostal k počítačům, které sem společnost Silicon Graphics dovážela kvůli testování. Na nich jsem se začal učit modelovat.“
Vedoucí ateliéru Karel Malich mi řekl: buď v klidu a dělej pořád jen to, co cítíš.
Zájem o technologii se prohloubil v roce 2008, kdy vytvořil první objekty pomocí robotů pro Muzeum současného umění v Massachusetts. Čtyři sta dvacet tisíc kuliček zaplavilo nádvoří – a to vše díky tomu, že měl jednou při nočním letu žízeň. „Šel jsem na konec letadla a potkal tam milého staršího pána, taky nemohl spát a ptal se, čemu se v životě věnuji. Když jsem mu to popsal, dal mi vizitku a řekl, že pokud budu v New Yorku ztracený, ať se ozvu. Bylo tam jen jméno a číslo. Po dvou týdnech, den před odletem zpátky domů, jsem si řekl, že byl sympatický a že mu zavolám, ať mi poradí, kam poslední den ještě zajít. A on mi do toho telefonu začal nadávat, proč jsem nezavolal dřív! Že se na mě hned díval a mluvil už s kurátorkou Charlottou Kotíkovou a kdy že přiletím znovu. Doslova řekl: Amerika tě potřebuje,“ směje se Díaz. Ten muž byl Robert Buck, bývalý ředitel The Brooklyn Museum a Albright‑Knox Art Gallery, a tak Díaz přiletěl za měsíc znovu. Buck ho seznámil s Alannou Heissovou, zakladatelkou instituce PS1, která je součástí Muzea moderního umění v New Yorku a věnuje se experimentálnímu umění. Začali spolu pracovat na projektu pro veletrh s uměním Art Basel v Miami Beach a přes další kontakty se pak Díaz dostal do Massachusetts. Heissová se poté stala také kurátorkou jeho instalace na Benátském bienále v roce 2011.
Toulavý pes v poušti
Spojené státy obecně přinesly Díazovi spoustu šťastných náhod. Třeba když ho vybrali v mezinárodní soutěži o umístění sochy do přírodní rezervace v Sacramentu v Kalifornii. „Nejprve jsem přihlášku odmítl, na rovinu jsem jim řekl, že si myslím, že nemám šanci a že by ten půlmilion dolarů měli dát nějakému americkému umělci. Postoupil jsem ale do finále a vyšlo to. Dali mi k dispozici prostor pěti kilometrů, ať si sám vyberu, kde chci stavět. Vybral jsem místo, které chránil toulavý pes a nechtěl mě tam pustit. Říkal jsem si, že bude chránit i mou sochu,“ přemítá. Vytvořil sochu Subtile a pokryl ji tisíci reflexních plíšků z nerezové oceli, které kopírují pohyb větru a člověk je díky tomu tomu schopen vítr vidět. „Kromě toulavého psa tam třikrát za sebou přijel jeden indián na Harleyi. Nakonec se mě ptal: Co tady vlastně děláte? Já vás pozoruji támhle ze dvou kilometrů zaměřovačem pušky a přijde mi to moc zajímavé! Víte, co? Když sem někdo přijde a bude to chtít poničit, tak ho zastřelím! To je historka, která se mi neomrzí,“ usmívá se Díaz.
Do New Yorku jednu dobu jezdil pravidelně a měl pocit, že jeho umění tam lidé rozumí víc. V Praze má ale ateliér o rozloze dva tisíce metrů čtverečních a to jsou podmínky a možnosti pro tvorbu, kterých se mu dostane málokde. „Doma se teď – a to myslím čistě pocitově, podle vůní nebo jídla – cítím nejvíc v Itálii. Proč by to tak vlastně nemohlo být? Že si člověk hledá domov z hlediska momentálních pocitů? Jezdím tam docela často a cítím tam neuvěřitelný klid. Kdybych byl ale hodně racionální a přemýšlel, kde bych nejvíc prosperoval, tak to ještě donedávna byly Spojené státy. V poslední době se to ale hodně změnilo, ta demokracie a otevřenost je tam teď hodně svázaná,“ zamýšlí se Díaz.
Dlouho si také myslel, že nebude mít rodinu, protože hodně cestuje, a že asi tahle neukotvenost bude jeho způsob žití. „Druhým místem hned po Itálii, kde se cítím nejlépe, je Šumava. Po návratu z Kalifornie, když jsem dokončil sochu Subtile, jsem právě na Šumavě potkal svoji ženu Marušku. A teď máme dvouapůlletého syna Rubena. I to mi hodně pomáhá. Občas se vyjadřuji příliš složitě a je krásné dívat se s ním na svět dětskýma očima.“
Jeho posledním dílem před sochou pro Bořislavku byl výdech tunelu Blanka na Letné a byl také první projektem, kde použil robota švédské firmy ABB a vysokopevnostní beton. „Celé to byl projekt občanského sdružení sousedů, kteří se nechtěli dívat na ošklivý výdech. Chápali, že tam musí být, ale chtěli, aby měl alespoň nějakou uměleckou hodnotu. To se mi líbilo,“ říká.
V roce 2009 zjistili obyvatelé Prahy 7, že komín, který má regulovat případný požár v tunelu Blanka, bude činžákům blíž, než se původně počítalo. Sdružení v čele s dokumentaristkou Olgou Sommerovou a historikem architektury Zdeňkem Lukešem tak začalo řešit, jak z něj nějakým způsobem udělat něco vzhlednějšího. Jako tomu bylo třeba u výdechu u Letenského tunelu, který v 60. letech pokryl mozaikou výtvarník Zdeněk Sýkora.
Uspořádali proto soutěž, vyhrál Díazův návrh a projekt se nakonec po deseti letech uskutečnil. „Tématem je gravitace, protože právě s tou my lidé nejvíc bojujeme. Zároveň veškerý lidský pohyb je boj s gravitací. Vedle výdechu je tak i venkovní tělocvična,“ doplňuje s tím, že komín je pokrytý 176 umělecky opracovanými díly s motivem řetězovek a každý je unikátní.
Beton pevný jako ocel
U výdechu vůbec poprvé použil „high performance“ beton, od kterého se dostal k „ultra high performance“ (UHPC) betonu, který vyvinula švýcarská firma Lafarge a je z něj postavený třeba 115 metrů dlouhý most bez podpěr ve Marseille. Tuhle recepturu pak s Kloknerovým ústavem modifikovali pro Díazovy potřeby tak, aby při fabrikaci s robotem netekl, nebylo potřeba bednění či formy a daly se z něj tvořit složité tvary. „UHPC je extrémně subtilní a pevný, ale zatím se moc nepoužívá, protože je drahý – metr krychlový klasického betonu stojí kolem 3–6 tisíc korun, oproti tomuhle za 35 tisíc. Jeho vlastnosti jsou ale fantastické. Jeho pevnostní charakter je blízký litině či oceli. A když neteče, zbavíte se bednění, které je při běžné technologii potřeba. Na složité tvary z klasického betonu si navíc firmy zvou tesaře a jsou omezeny tvary na skladě,“ vysvětluje.
I proto dnes může stát na Bořislavce socha jako Na Horu, zvláštní spleť krápníkových útvarů, které připomínají mytické zvíře. „Jsou různá období, kdy se pracovalo s umělou přírodou. Třeba v období manýrismu se tvořily grotty, my máme jednu ve Valdštejnské zahradě,“ připomíná Díaz. Dalším jeho krokem je nabídnout vlastní technologii ostatním, primárně architektům, developerům a stavařům. Společně s podnikatelem Sergem Borensteinem, který se zasadil třeba o kultivaci Karlína, proto založili společnost So Concrete. „Nakoupili jsme nové robotické systémy od ABB, abychom mohli tvořit i větší plochy. Po digitální fabrikaci ve stavebnictví je už ve světě, třeba ve Švýcarsku, Spojených státech nebo Německu, velká poptávka,“ tvrdí.
Jeho ambicí je ukázat, že se dá tato technologie používat v mnohem širším měřítku a může být celospolečensky užitečná. „Snem je prolomit vlny odporu starých struktur, které říkají: Ne, to není možné, to nemá normy. Člověk přece odjakživa touží překonávat gravitaci, třeba právě nemožnými tvary. Proto chci dělat složité, krásné věci, které pomohou povzbuzovat společnost. A jestli to bude ve výsledku socha, dům, most, galerie nebo muzeum, to asi už není tak důležité,“ dodává a robot (vždy připravenou) mechanickou rukou dychtivě přikyvuje.
Monstrózní hora
