Foto Harry Kidd, Flickr, Creative Commons (CC BY-NC-SA 2.0)
V zákopech první světové války strávili 191 dní, tedy víc než většina ostatních amerických vojáků. Do zákopů nastoupili měsíc předtím, než se americké expediční síly vůbec zúčastnily své první bitvy. Jako jediná americká jednotka získali Válečný kříž Francouzské republiky a jeden z jejích členů, Henry Johnson, se stal historicky prvním Američanem vyznamenaným Válečným křížem, když vlastními silami zabil čtyři německé vojáky a dalších dvaadvacet vzal do zajetí. O kom je řeč? O takzvaných harlemských bojovnících z pekla (Harlem Hellfighters), segregované afroamerické pěchotní jednotce americké armády, kterým po 103 letech americký Kongres konečně udělí zlatou medaili za odvahu v první světové válce.
Spojené státy americké vyslaly po vyhlášení války do Evropy na dvě stě tisíc černošských vojáků, z nichž ale většina sloužila v pracovních a pomocných jednotkách, kde vykládali lodě nebo uklízeli latríny. Ostatně už samotný segregovaný výcvik na americké půdě provázely problémy. V texaském Houstonu došlo mezi černošskými vojáky a místní policií k násilným střetům, na jejichž konci bylo devatenáct vojáků odsouzeno k smrti oběšením a desítky dalších skončily ve federálním vězení s doživotním trestem. Ani jeden běloch přitom nebyl obviněn.
Harlemští vojáci podobně jako později jejich kolegové v druhé světové, Koreji či Vietnamu bojovali dvojí válku v uniformě země, která je segregovala a diskriminovala v životě i na bojišti.
Rasistické incidenty byly na denním pořádku také v segregovaném výcvikovém táboře v Jižní Karolíně, kde pobýval 369. pěchotní pluk, tvořený hlavně z černošských Newyorčanů, především z Harlemu. Mezi jeho členy patřili Bill Bojangles Robinson, pozdější černošská ikona Hollywoodu, Noble Sissle, slavný skladatel a autor muzikálů, nebo sociolog Charles S. Johnson. I oni byli v jeden moment blízko ozbrojené potyčce s místními rasisty.
Nechválit v přítomnosti bělošských jednotek
Harlemský pluk se nakonec zařadil mezi asi třicet tisíc afroamerických vojáků, kteří se dostali na frontu – avšak jako součást oslabené francouzské armády, nikoli americké. Generál Pershing se totiž obával, že by přítomnost černochů v uniformách, natož důstojníků, mohla vyprovokovat násilnou reakci ze strany ostatních amerických vojáků.
Po třech týdnech výcviku pod francouzským velením se dostal harlemský pluk do zákopů. Jejich obětavost – na sedm set padlých a zraněných – a vytrvalost si získaly francouzské novináře do takové míry, že americké velení zaslalo Francii tajné komuniké, v němž doporučovalo, aby Francouzi černošské vojáky nechválili v přítomnosti bělošských jednotek. Úspěchy harlemských vojáků se však nakonec dostaly i do amerických deníků.
Dalším důvodem, proč se harlemský pluk stal ve Francii naprostou senzací, byl jazz. Součástí pluku byla totiž vojenská kapela vedená Jamesem Reesem Europem, která při vylodění v Brestu zahrála uhranutým místním jazzovou verzi francouzské hymny Marseillasy a později několik týdnů nepřetržitě vyprodávala pařížské kluby a koncertní sály. Dle některých historiků Reesova kapela de facto přivezla jazz do Evropy.
I proto nebylo překvapením, že v únoru 1919 vítaly návrat harlemského pluku v ulicích New Yorku tisíce nadšených Američanů, včetně guvernéra státu New York Alfreda Smithe či mediálního magnáta Williama Randolpha Hursta. Třináct set afroamerických vojáků tehdy pochodovalo po Páté avenue do Harlemu ve francouzské vojenské formaci. Tu jim však nedovolilo americké velení zopakovat v létě 1919 při slavnostním pochodu po pařížské Champs-Élysées. Všem Afroameričanům byla totiž kvůli segregaci účast na přehlídce v Paříži oficiálně zakázána. Dokonce nesměli být vyobrazeni ani na slavnostní fresce ve francouzském válečném Panteonu. Francouzští a britští černošští vojáci přitom mohli svoje národy v Paříži hrdě reprezentovat.
Opožděné gesto
Nakonec i pocit hrdosti a zadostiučinění z únorového pochodu v New Yorku vzal rychle zasvé. Na americkém Jihu došlo k několika lynčům vracejících se černošských veteránů – jev se opakoval i po druhé světové válce – a léto roku 1919 získalo kvůli brutálním pogromům přezdívku „rudé“.
Harlemští vojáci tedy podobně jako později jejich kolegové v druhé světové, Koreji či Vietnamu bojovali dvojí válku v uniformě země, která je segregovala a diskriminovala v životě i na bojišti: bojovali za svobodu a demokracii v cizí zemi a za to, aby ukázali, že jsou plnohodnotnými členy americké společnosti. Obdobný boj vedli i vojáci z řad původních obyvatel kontinentu, kteří v době první světové války mnohdy neměli ani americké občanství.
Vyznamenání harlemské jednotky po zhruba sto letech – Henryho Johnsona vyznamenal prezident Obama už v roce 2015 – je tak prostým, ale důležitým gestem vůči černošským veteránům, o nichž americká veřejnost prakticky nic neví, protože jejich hrdinské činy tváří v tvář tvrdé segregaci byly dlouhé roky ignorovány a zamlčovány.
Autor je amerikanista.