Navíc, když jsem si u silnice fotila pány, co melouny přehazovali z jednoho náklaďáku do druhého, tak mi z dobroty srdce těch mužů jeden nakonec skončil i v mých rukou. Mňam! Den jsme zakončily na autobusové zastávce a dopravily se do nejbližšího města s tím, že zítra tu musím se Svili k veterináři na očkování.
  |
Pravděpodobně ji potom nechám odpočívat na AirBnb a sama dojedu zpět, kde jsme dnes skončily, a dojdu zbylých 23 km. Je to hodně o kompromisech, protože je to ještě štěně, tudíž nemůže tolik ťapat a mé ruce zase nezvládnou nést 5kg živé váhy moc dlouhou dobu.
Nicolette HavlováNicolette Havlová je 21letá studentka marketingu na University of Liverpool v Anglii. V létě 2019 si s pomocí rodiny a přátel přestavěla dodávku na obytnou, žila v ní půl roku během studií v Anglii a nyní ji pronajímá. Ve volném čase doučuje angličtinu, píše články a nahrává podcasty pro studentský magazín. Své PR srdce má ve start-upovém projektu Adventurer. Dále příležitostně pracuje jako průvodce pro CK Alpina, ale především neohroženě cestuje po celém světě. Navštívila bezmála 40 zemí. Většinu výprav podniká jako sólo cestovatelka stopem. O svých zážitcích, zkušenostech a motivech přednáší nejen na cestovatelských festivalech, ale také na středních školách. |
Svili zvládla ranní očkování na jedničku, nechala jsem ji na AirBnb, aby odpočívala a já došla zbylé kilometry ze včerejška. V hrozném vichru a sem tam i dešti jsem tedy došla až k moři. Wow! Dojít k moři, po svých, no mazec. Do Istanbulu nám zbývá posledních cca 70 km. Nemůžu tomu uvěřit a pocity, které z toho mám, jsou naprosto smíšené a jsem z toho trochu rozhozená. Nevím, jak s tím pracovat, protože to je pro mě úplná novinka. A mám taky neskutečně silný zážitek právě z onoho AirBnb.
Asi taky i nejzajímavější příběh člověka, kterého jsem během cesty měla možnost poznat. Bohužel je to příběh, který nemůžu sdílet na internetu, protože bych mohla mít já, ale i ten člověk problém. Je to totiž politicky nekorektní (tedy spíše by se to některým třeba mohlo zdát). Zeptala jsem se na svolení jeho příběh šířit alespoň na přednáškách či případně v knize, to mi dovolil. Takže pokud ho někdo bude chtít znát, musí si ho přijít poslechnout či možná si ho někdy i přečíst.
Následující den jsme se kompletně zvládly vyhnout oné několikrát již omílané čtyřproudovce. Úspěch! Kolem ní totiž vede hezky druhá cesta, takže to nebyla zas taková věda (smích). Celý den jsme navíc šly okolo moře, kde jsme mimo jiné zahlédly upozornění na nebezpečí tsunami. Zároveň jsme si v průběhu dne daly hned několik pauz na turecký čaj, takže značka ideál. Další super zpráva je, že předpověď, kdy měly být celý den bouřky, se nevyplnila. Nejspíš to vítr rozfoukal, takže 30 km za námi s tím, že posledních cca 500 m jsme se svezly minibusem. Celý den jsem totiž vídala, jak lidi prostě jen mávnou rukou a kdekoliv nastoupí a vystoupí, tak jsem chtěla vědět, zda to fakt tak je. Řidič se na mě teda divně koukal, že už chci vystupovat, ale nakonec mi tedy zastavil.
Nádherné místo
Věděla jsem, že Istanbul je velký, ale jít skrz něj, je fakt na dlouho! Mísí se tu staré budovy s těmi moderními. Všichni někam spěchají, pořád se tu troubí a pokřikuje. Šílený mumraj! Ani já, ani Svili to moc nezvládáme a měla jsem na začátku dne takový povzdech, že mi chybí kopce. Tak do kopců jsme nakonec šly hned několikrát, ale já si to teda představovala trochu jinak, než jako chůzi do kopce v betonové džungli. Tímto dnem, tedy sobotou 11. 9. 20201 jsem překonala hranici 2000 kilometrů ujitých pěšky. Navíc zítra mám dorazit do cíle své poutě. Nemůžu tomu uvěřit. V hlavě mám guláš a žaludek jak na vodě. Jsem nervózní jako před maturitou.
V neděli jsem šla skrz toto nádherné velkoměsto plné života až do samotného centra všeho dění. Potkávala jsem nádherné mešity a posedávala na čaji, protože jsem zkrátka nechtěla, aby tohle všechno už skončilo. Ale zkrátka muselo. V pravé poledne jsem došla k byzantskému chrámu Boží Moudrosti – Hagia Sophia. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo sesunout se k zemi a plakat. Bylo to vším, štěstím, úlevou, klidem, hrdostí, ale také smutkem, že to končí.
V Istanbulu jsem pobyla 4 dny, jenže z veškeré únavy z cesty jsem neměla energii chodit po památkách, upřímně se mi ani nechtělo. A tak se k této bráně Orientu budu muset podívat ještě někdy v budoucnu. Cestu zpět jsem samozřejmě tematicky absolvovala mým oblíbeným autostopem. Avšak ne sama, ale se spolužačkou ze střední a Svili. Musím říct, že stopovat takto ve třech není žádný med, ale není to nemožné. Mně a Svili se podařilo z Istanbulu do Havířova dojet na 17 stopů za 71h 45min, takže za méně jak 3 dny, přestože jsme si každou noc dopřály kvalitní několikahodinový spánek.
Co k tomu říct. Jedna cesta skončila, ale ta životní stále pokračuje dál. Mám mnoho zážitků a prožitků ke vstřebání, takže nyní jsem zkrátka beze slov jen s úsměvem na rtech. Jediné, co bych chtěla vzkázat čtenářům je toto: „Nezůstávejte jen u slov a plňte si své sny, ať už jsou jakkoliv bláznivé.“
