Židovští občané, kteří často jako jediní z rodiny přežili holokaust, se s tímto vědomím ve svém dalším životě obtížně vyrovnávali. Válečné události tabuizovali sami před sebou, před svými partnery i dětmi, jimž se v některých případech dokonce snažili zatajovat, jakého jsou původu.
Což ovšem nutně vedlo k tomu, že se tato nezpracovaná traumata přenášela na další generace. Jak vysvětluje třeba psychiatr Tomáš Rektor, jejich děti, a dokonce i vnoučata pak často jakoby podvědomě reagovaly na nějaké velké, i když neurčité nebezpečí.