Rozhovorem s profesorem Gerardem Oterem na Alarmu zahajujeme sérii textů „Zničující import – česká stopa“, která vzniká ve spolupráci s Nadací Rosy Luxemburgové. V rozhovorech a článcích vám v následujících týdnech přiblížíme socioekonomickou a environmentální problematiku výroby, dovozu a spotřeby ovoce, masa, sóji nebo květin, které jsou do České republiky importovány ze zemí Latinské Ameriky.
V úvodním rozhovoru se na příkladu Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) zaměříme na mechanismy a dopady globalizace světové ekonomiky na zemědělství a stravování i na původ globalizace trhu s potravinami, která zasáhla celý svět, včetně České republiky.
Gerardo Otero je prezidentem Asociace latinskoamerických studií (LASA) na kanadské Univerzitě Simona Frasera. Působí jako profesor na Katedře mezinárodních studií a také na Katedře pracovních studií. Mimo to je Otero zakládajícím členem organizace British Columbia Employment Standards Coalition, zasazující se ve Vancouveru za pracovní práva, a výzkumným spolupracovníkem Kanadského centra politických alternativ.
Ve svých výzkumech a vědecké činnosti se zabýváte proměnou politik a praxe související s globalizací zemědělství, změnami stravovacích návyků různých společenských tříd a aspekty liberalizace obchodu s potravinami. Zavedl jste termín „neoliberální strava“, vycházející z teorie neoliberálního potravinového režimu. Co tímto pojmem označujete a jak souvisí s globalizací?
Globalizací světového hospodářství a jejím vlivem na národní státy se zabývám už přes čtvrt století, nejméně od roku 1986, kdy vyšla má první kniha Neoliberalism Revisited. Alespoň v oblasti zemědělství dříve platilo, že se národní státy orientovaly se spíše na domácí trh než na ten globální. Až do poloviny devadesátých let bylo mezinárodního zemědělského obchodu výrazně méně, teprve potom se ekonomická globalizace rozproudila naplno.
Ani lidé s vyšším vzděláním si „zdravé“ stravování často nevyberou, pokud nemají dostatečný příjem. Ve skutečnosti totiž o svobodný výběr nejde – zkrátka si kvalitnější jídlo nemohou dovolit.
Neoliberální stravou nazývám to, co se dříve označovalo jako průmyslové nebo západní stravování. Tento způsob stravování pochází především z USA a Kanady. Je spojený jednak s potravinami, které jsou do značné míry průmyslově zpracované, jednak je podstatnou složku takového stravování maso. Oproti tomu strava v rozvojových zemích obsahovala mnohem více ovoce a zeleniny. Maso je průmyslově zpracované v tom smyslu, že je nejprve potřeba vyprodukovat zvířata, tedy vykrmit dobytek, a z něj teprve získat maso. A protože základ tohoto stravování představuje maso a další potraviny vyžadující zpracování potravinářským průmyslem, mluví se o průmyslovém stravování. Takové jídlo prochází řadou výrobních a zpracovatelských kroků. Brazilští odborníci hovoří o „ultraprůmyslových“ potravinách.
A proč jsem použil výraz neoliberální? Chtěl jsem, aby název odrážel globalizaci světové ekonomiky a zejména její neoliberální povahu. Samotná globalizace totiž taková být nemusela, od osmdesátých let je však neoliberální. Podle mě globalizace jako taková nemusí nutně představovat problém – problémem je její neoliberální charakter. S některými kolegy a kolegyněmi, zejména s Gabrielou Pechlaner, jsme nejprve navrhli pojem „neoliberální potravinový režim“. V první řadě jsem chtěl popsat, že se zemědělská výroba a spotřeba odehrávají v éře globalizace. Potom jsem přišel na to, že se s tím pojí specifické stravování, specifická množina zdrojů potravin. Koncept neoliberálního potravinového režimu se ovšem týkal celého spektra, od výroby surovin přes distribuci až po spotřebu.
Zmiňujete, že neoregulace (regulace nového typu – pozn. red.) zapříčinily, že se agrobyznys a nadnárodní potravinové korporace staly dominantními globálními aktéry.
Napřed vysvětlím, proč používám výraz neoregulace. Mainstreamová levicová kritika fenoménu, který Philip McMichael nazval „korporátní potravinový režim“, se zaměřovala právě na skutečnost, že korporace z tohoto režimu nejvíce profitují. Mně ale připadalo, že je potřeba současně vnímat, proč se korporace mohly stát dominantními ekonomickými hráči. A zde vchází na scénu stát. Další významný prvek levicové kritiky globalizace přitom spočíval v představě, že stát prakticky zmizel ze hry. Je sice pravda, že stát byl postupně oslabován a sociální stát byl téměř odbourán. Ale stát nadále hrál v neoliberálním potravinovém režimu ústřední, i když pozměněnou roli.
Když si budeme všímat role státu, lépe pochopíme, jak ho může sociální hnutí postrčit k tomu, aby realizoval lepší politiku a zásahy, které promění potravinový systém i systém ovlivňující příjmovou nerovnost. Kdyby se analýza soustředila jen na korporace, co budeme dělat? Cílit na každou nadnárodní společnost individuálně? Koncept neoregulace nám tak umožňuje zaměřit se na to, kam nasměrujeme aktivity, jež mají vést ke změně. Jen stát umožní proměnu potravinového systému a zmírnění nerovnosti na celospolečenské úrovni. Levice by proto měla věnovat značnou část svého úsilí tomu, jak demokratickými prostředky získat státní moc a přizpůsobit politiku potřebám a kapacitám domácího potravinářství.
Tvrdíte, že probíhá globalizace stravování. Jak se to projevuje a jaký to má vliv na spotřebitele?
Po druhé světové válce bylo založeno několik institucí, které umožnily globalizaci – například Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT), na jejímž základě vznikla Světová obchodní organizace. Tyto instituce obecně usilovaly o liberalizaci obchodu, ale na zemědělství se to obvykle nevztahovalo. Teprve během Uruguayského kola GATT (1986–1994) se do globalizace začalo významněji zapojovat i zemědělství. Výsledkem tohoto vyjednávacího kola byl vznik Světové obchodní organizace roku 1995. Až do té doby měla většina států zemědělství orientované převážně na domácí produkci, a proto v nich převažovaly tradiční stravovací zvyklosti. Otevření zemědělství znamenalo, že jakékoliv zemědělské produkty začaly být obchodovatelné. Ve svém úvodním výzkumu jsem představil a otestoval hypotézu, že od té doby se začalo stravování různých zemí navzájem víc podobat. Tato hypotéza ale byla vyvrácena. Globalizace naopak v průměru vedla ke zvýšení rozmanitosti dostupných potravin. Tato pestrost je však dostupná především lidem z bohatších tříd, přinejmenším v severoamerických zemích, tedy v Kanadě, Mexiku a USA. Zkoumal jsem i další země, ale výzkum takzvaného indexu uniformity potravin jsem zaměřil na tyto tři státy. Jeho existence se nepotvrdila – ukázalo se, že vyšší příjmové třídy si mohou kupovat rozmanitější potraviny z dovozu, například různé ovoce a zeleninu, které v severních zemích nebyly běžně k mání. Ze tří severoamerických zemí je právě v Kanadě nejvíce patrná lepší dostupnost potravin, zejména ovoce a zeleniny. Kanada má menší míru nerovnosti než USA, což znamená větší poměr střední třídy. Díky globalizaci si může tato třída dovolit ovoce a zeleninu snadněji než v USA. Naproti tomu v Mexiku jsou ovoce a zelenina pro řadu lidí hůře dostupné, protože se zdražily. A to se zřetelně odráží ve statistických trendech: přestože se celková spotřeba potravin v Mexiku od osmdesátých let téměř nepohnula, významně se změnila jejich skladba. A právě tady se projevuje neoliberální strava. Přestože příjem kalorií zůstává v průběhu času podobný, liší se v mnoha případech jejich zdroj – některé potraviny obsahují hodně výživných látek, u jiných jde o prázdné kalorie bez kvalitních živin.
Mnoho času a úsilí jste věnoval zkoumání vlivu Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA), která spojuje USA, Kanadu a Mexiko. Můžete přiblížit, jaká byla motivace k jejímu vzniku, kdo ji navrhl a vyjednával o ní? A co vás vedlo k tomu, že jste tuto dohodu tak podrobně zkoumal?
Není příliš známou skutečností, že prvním zastáncem dohody NAFTA byl bývalý mexický prezident Carlos Salinas de Gortari. Náznaky zájmu o podobnou dohodu se sice objevily dříve, už za Reaganovy éry, ale až roku 1991 ji Salinas de Gortari navrhl svým protějškům v Kanadě a USA. Nejprve však podnítil jednostranné otevření mexického hospodářství. V tomto ohledu by se dalo říct, že vyjednávání v podstatě vzdal dřív, než začalo. Zejména zemědělství se do velké míry otevřelo zahraničnímu obchodu už v roce 1989. A když byla vyjednávání skutečně zahájena, musel Salinas značně ustupovat, například co se týče útlumu mexického zpracování cukrové třtiny. Vzhledem k omezením pro dovoz mexického cukru, která v USA prosadila cukerná lobby, byla pro Mexiko dohoda mnohem méně výhodná, přestože má ve výrobě cukru oproti USA i Kanadě značnou výhodu.
Představa mexického prezidenta byla, že stoupne životní úroveň Mexika a přiblíží se zbytku Severní Ameriky. Jeho nabídka přitom byla založená na tom, že Mexiko disponuje levnou pracovní silou. Tím by doplnilo zbylé země, v nichž je pracovní síla dražší, ale daří se jim ve výrobě plodin jako kukuřice a pšenice. Strategický problém spočíval v tom, že Mexiko svou počáteční výhodu neproměnilo: jinými slovy má nadále velmi levnou pracovní sílu, ale životní úroveň se nezlepšila. Porovnáme-li příjem na hlavu u těchto tří zemí, vidíme, že v tandemu Kanady a USA došlo po roce 1994 ke zlepšení: k nárůstu a dlouhodobému sbližování mezi zeměmi. Naproti tomu v Mexiku příjem na hlavu od té doby téměř nerostl. Při pohledu na data od sedmdesátých let je patrné, že ke všem významnějším nárůstům došlo ještě před rokem 1994. Po roce 1994, kdy NAFTA vstoupila v platnost, je výše příjmu na hlavu v Mexiku prakticky neměnná. K určitému sbližování úrovně Mexika se standardem partnerů částečně došlo v některých mexických státech, především na severu, kde se nacházejí hlavní automobilové podniky. Střední a jižní části Mexika se ale zlepšování hospodářské situace netýkalo a celkově se v Mexiku výrazně prohloubila nerovnost.
Mexiko tedy podle vás na smlouvě NAFTA tratilo, protože mocenské vztahy byly asymetrické. A negativní vliv se projevil zejména na venkově – na jeho potravinové soběstačnosti, nezávislosti pracujících a také v podobě zvýšené migrace. Můžete vysvětlit mechanismy, které vedly k vysoké migraci z Mexika?
Ano, popsal jsem, že Mexiko přišlo o potravinovou soběstačnost i nezávislost pracovní síly. Ztrátu potravinové soběstačnosti jsem měřil pomocí indikátoru sledujícího, zda země dokáže vyprodukovat dost potravin pro své obyvatelstvo, aniž musí dovážet více než dvacet procent zásob určité plodiny. Podle tohoto kritéria bylo Mexiko na konci osmdesátých let prakticky soběstačné. Tu a tam bylo třeba některé produkty importovat, ale všechny základní potraviny byly z převážné části produkovány v Mexiku a žádné plodiny nebylo třeba dovážet ve větším množství než 20 procent domácí nabídky. Později, zejména pak po roce 2000, už Mexiko dováželo přes 60 procent základních potravin. Současně vyváželo obrovské množství ovoce a zeleniny, což kanadským a americkým spotřebitelům výrazně zpestřilo jídelníček, zatímco dostupnost na mexickém trhu značně poklesla.
Mexické zemědělství má dualistickou povahu. Na jednu stranu tam existuje vysoce kapitalizovaný (či kapitalistický) sektor zemědělství, který se hodně zaměřuje na export ovoce a zeleniny a má nejvyšší přidanou hodnotu. Naproti tomu drobný rolnický sektor produkuje převážně základní potraviny, a to z velké části pro vlastní spotřebu. Pro mnohé drobné zemědělce ale přestává být ziskový nebo ho dokonce nemohou vůbec provozovat. Pokud zkrachují, dojde na zmíněnou ztrátu nezávislosti pracujících. Mexičtí rolníci jsou nuceni přímo soupeřit s významně dotovanými zemědělci z USA – a v tomto klání nemají šanci. Ze strany mexických technokratů šlo o úmyslnou, vykalkulovanou strategii: chtěli pracovní sílu „osvobodit“ od nepříliš produktivní zemědělské výroby, a vytvořit tak masy potenciálních dělníků pro zamýšlenou industrializaci. Potíž ale spočívala v tom, že výrobní sektor se v Mexiku nerozvíjel ani zdaleka tak rychle, aby tuto nově dostupnou pracující sílu mohl pojmout. Mnoho lidí proto muselo hledat práci v USA a případně i Kanadě. Do Kanady migranti přicházeli obvykle legálně s pracovním povolením. V současnosti v Kanadě pobývá přibližně 40 tisíc mexických pracujících, asi 25 tisíc jich působí v zemědělství, ostatní v dalších sektorech jako stavebnictví nebo potravinářství, hlavně na jatkách. Mexiko tedy ztratilo potravinovou soběstačnost i nezávislost pracovní síly, protože země nedokáže zajistit svému obyvatelstvu dostatek přijatelných pracovních míst a těm potom nezbývá než emigrovat. Současná vláda se pokouší tuto situaci obrátit a oba problémy vyřešit tím, že podporuje obnovu zemědělství postaveného na malých zemědělcích, což je model, který přináší pracovní místa i potraviny.
Společně s kolegy si všímáte epidemie obezity, kterou od konce devadesátých let pozorují instituce v USA i Světová zdravotnická organizace. Jde o jednu z hlavních příčin úmrtí nejen v USA, ale i v Česku. Sám se stavíte proti používání výrazu „epidemie“, protože obezita není nakažlivé onemocnění. Vyvstává však důležitá otázka: je vysoký výskyt obezity dán individuálními stravovacími rozhodnutími, nebo na něj má vliv sociální struktura vyznačující se nerovností a spolu s ní povaha výroby a distribuce potravin?
Tato otázka je velmi důležitá. Hodně se zaměřuji na kritiku mainstreamového chápání nadváhy a obezity jakožto individuálního problému způsobeného daným jednotlivcem. Jsem přesvědčen, že jde v první řadě o strukturální problém, který nelze klást za vinu jednotlivcům, protože si často ve skutečnosti nemohou zdravé stravování dovolit. Vysvětloval jsem také, že i bohatší lidí, kteří na výběr mají, leckdy propadnou neoliberální stravě. Většina lidí se ale takto stravuje, protože zdravější jídlo nemají k dispozici. Když se po potravinářských firmách chce, aby například na etiketách označovaly potraviny obsahující více soli nebo cukru, ze všech sil se tomu brání. Nechtějí regulace a tvrdí, že lidé by si měli sami vybrat, co chtějí nebo nechtějí jíst. Ovšem kdyby k tomu přistupovaly konzistentně, pak by podrobnější značení umožnily, protože právě to by přece posílilo promyšlenější rozhodování spotřebitelů. Domnívám se však, že ani detailnější etikety by nestačily, protože studie naznačují, že ani lidé s vyšším vzděláním si „zdravé“ stravování často nevyberou, pokud nemají dostatečný příjem. Ve skutečnosti totiž o svobodný výběr nejde – zkrátka si kvalitnější jídlo nemohou dovolit. Na základě toho jsem stanovil takzvané „riziko neoliberální stravy“ (NDRI), které ukazuje, že k obezitě přispívají socioekonomické faktory. Všechny složky tohoto indexu jsou socioekonomické, nikoliv výživové. Nesouvisí s biomedicínskou nebo fyzickou stránkou jídla. Z lékařského pohledu je obezita komplexní problém ovlivňovaný řadou faktorů. Jsem ale přesvědčený, že pět socioekonomických indikátorů, které tvoří index NDRI, zvyšuje pravděpodobnost nadváhy či obezity. Existuje ekonometrický model, který ukazuje kauzální vztah mezi neoliberální stravou a obezitou. Navíc lékařské studie z období pandemie velmi jasně poukázaly na silnou komorbiditu obezity (a dokonce i nadváhy) s covidem -19. U obézních lidí se značně zvýšila pravděpodobnost těžkého, potenciálně smrtelného průběhu covidu.
Některé země zavedly vyšší zdanění cukru a takzvaného junk foodu, tedy ultrazpracovaných potravin. Například v Mexiku v roce 2013 zdanili sladké nealkoholické nápoje. Cukrovou daň zavedli v Británii a prostřednictvím referend i v některých oblastech USA. Jaký máte názor na zdanění cukru a nezdravého jídla? Funguje to? A jak na to reagují korporace?
Potravinářské korporace k tomu samozřejmě mají odpor, protože jim to do určité míry snižuje odbyt zboží. Řekl bych, že v Mexiku to trochu přispělo k nižší spotřebě sladkých limonád. Ale i tak jsem proti tomu. Alespoň tedy v Mexiku, kde je oficiálně asi padesát procent obyvatel pod hranicí chudoby, představuje zdanění slazených nápojů v první řadě zdanění chudých. Chudým lidem je tím odpírán přístup nejen k prázdným kaloriím, ale také k hygienicky nezávadným tekutinám. Můžete namítnout, že si místo toho mají kupovat balenou vodu – jenže tihle lidé možná kromě tekutin potřebují také více energie. Rozhodně tedy jde o kontroverzní opatření. Předpokládám, že někteří odborníci na potraviny a výživu by vyšší zdanění slazených nápojů přivítali, ale to je dáno tím, jak pevně se drží individualistického přístupu k řešení obezity. Já se kloním k systémovému přístupu, tedy k narovnání systému potravinářství a zmírnění nerovností, aby lidé měli k dispozici zdravější stravu.
Z vašich zjištění vyplývá, že neoliberální systém a s ním spojená neoliberální strava dennodenně vytvářejí strukturální nerovnosti, což je jednoduše neudržitelné. Domníváte se, že systém, který vytváří nerovnosti, může sám sebe regulovat a vést k větší odpovědnosti firem? Nebo už tuto perspektivu překonala vize založená na výraznější transformaci mocenské dynamiky s využitím participativních mechanismů?
Seberegulace korporací rozhodně fungovat nebude. Jejich hlavním cílem ostatně je maximalizace zisku. Možná uplatňují některé strategie takzvané korporátní společenské odpovědnosti, ale jen pokud to neohrozí jejich hospodářské výsledky. Pokud by to mohlo výsledky negativně ovlivnit, rychle na tyto strategie zapomenou a opět se pragmaticky zaměří na zisk. V některých firmách se objevují zajímavé trendy, například generální ředitel Walmartu v jednom článku zmiňoval trojí výsledky: nejde prý jen o výsledky finanční, ale také sociální a environmentální. Kdyby to brali opravdu vážně, nebylo by to špatné. Ale nedůvěřoval bych korporacím, že právě ony budou určovat tyto trendy a zmírňovat to nejhorší z kapitalismu. K tomu jsou potřeba participativnější iniciativy a sociální hnutí musí zezdola stát dostrkat k větším regulacím. Jestli máme nějakou naději, pak věřím, že se role ujmou sociální hnutí, naberou sílu a budou stát tlačit udržitelnějším směrem.
Napadají vás nějaké dobré příklady progresivní praxe nebo politických zásahů, regulací či systémových opatření státu?
Ano, svou knihu jsem uvedl příklady z Brazílie, kde vzniklo spojenectví s jedním z hlavních sociálních hnutí Movimento dos Trabalhadores Sem Terra (MST, v překladu Hnutí pracujících bezzemků). Jeho členové byli aktivní od roku 1979, kdy se pustili do prvních záborů půdy. Později stát přijal legislativu, která umožnila pozemkovou reformu, a začal zemědělskou půdu přerozdělovat. Už od začátku používá MST k produkci potravin agroekologické metody. Nedaleko São Paula provozují univerzitu, na níž vzdělávají v rozvoji venkova. Ale vizi mají dalekosáhlejší: ve spolupráci s brazilskou Stranou pracujících, která byla součástí Lulovy vlády v letech 2002 až 2010, měli jako jednu z priorit strategii „fomme zero“, tedy nulový hlad. Jedním z opatření bylo zajištění stravování ve školách – alespoň jednoho jídla denně. Ještě důležitější je, že dodavateli potravin byli právě místní agroekologičtí rolníci z hnutí typu MST. Díky propojení mezi občanskou společností a státem se tak povedlo poskytnout dětem ve školách zdravější stravu. To považuji za skvělý příklad.
Z angličtiny přeložila Petra Jelínková. Text vznikl za podpory nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.
