Olaf Scholz. Foto OSCE Parliamentary Assembly, Flickr, Creative Commons, CC BY-SA 2.0
Německo odvolilo. Předvolební průzkumy se tentokrát nemýlily, předběžné výsledky nejsou žádným překvapením. S necelými 26 procenty zvítězili sociální demokraté (SPD), kteří o méně než dvě procenta předběhli druhou CDU/CSU. Zelení se musí spokojit s výsledkem těsně pod patnácti procenty, následováni (neo)liberály z FDP (11,5 procenta) a krajně pravicovou Alternativou pro Německo (AfD, 10,3 procenta). Pouhá 4,9 procenta si připsali socialisté z Die Linke, kteří však nakonec do parlamentu díky zákrutům volebního systému přesto proniknou.
Zelení dosáhli na nejlepší čísla v historii a zřejmě bez ní nepůjde složit vládu. Přáli si ale mnohem víc.
Levicový blok, pokud do něj tedy počítáme i Zelené, si tak polepšil zhruba o sedm procent, zatímco parlamentní pravice naopak přes devět procent ztratila. Takzvaná rudo-rudo-zelená koalice SPD, Zelených a Die Linke ale nakonec není možná ani matematicky. To znamená, že povolební vyjednávání budou extrémně složitá.
Více malých stran, větší moc sekretariátů
První lekcí je, že letošní volby prohloubily trend fragmentace německé politické scény. Hegemonie CDU/CSU na pravici a SPD na levici je minulostí stejně jako pevný vztah mezi voliči a stranami. Německá politika je tak stále podobnější té nizozemské či skandinávské, existuje zde totiž více stran, mezi nimiž se hlasy poměrně snadno přelévají.
To znamená pestrou nabídku, kdy si téměř každý volič může vybírat z více variant. Většina Němců pak volbu více než jedné možnosti skutečně zvažovala. Také to ale vede k rozdrobení parlamentu na větší množství slabších stran, které komplikuje sestavování koalic. Stoupá tak moc stranických sekretariátů, protože nakonec to budou právě zákulisní jednání, která rozhodnou, kdo nakonec Německu bude vládnout.
U vítězných sociálních demokratů tak byla znát nervozita. Členové strany již během volebního večera mluvili o tom, že očekávají brutální vyjednávání. Nepřehlédnutelné je naopak sebevědomí FDP (a v menší míře i Zelených), bez kterých se žádná představitelná vláda neobejde.
Recept na úspěch: jednota a jasný lídr
Druhým poučením je, že klíčovou roli hraje stranická jednota a dobře vybraný lídr. To nejlépe ukazují právě sociální demokraté, kteří se dokázali poučit z minulých neúspěchů. Silné levicové křídlo se tentokrát jednomyslně postavilo za svého široce populárního kandidáta, centristického technokrata Olafa Scholze, ačkoliv mu donedávna nemohlo přijít na jméno. Scholz naopak důsledně hájil levicové programové požadavky.
Tato strategie vzdáleně připomíná přístup amerických demokratů a naopak se zcela diametrálně odlišuje třeba od věčně rozhádané ČSSD. Výsledkem je nejlepší výsledek od roku 2005. SPD navíc tento recept zopakovala i na zemské úrovni, kdy její kandidátky Franziska Giffey a Manuela Schwesig zvítězily v současně probíhajících volbách v Berlíně a Meklenbursku-Předních Pomořanech. Úspěch sociálních demokratů by tedy pro mnohé mohl být inspirací, a to nejen na levici.
Odstrašujícím příkladem je naopak Die Linke, která si na předvolební období přichystala další kolo přestřelek mezi stranickým vedením a solitérní, ale stále velmi známou Sahrou Wagenknecht. Wagenknecht na jaře vydala knihu, v níž na své spolustraníky zaútočila z pozic podobných českému „konzervativnímu socialismu“. Strana jí to vrátila pokusem o vyloučení, ale nakonec Wagenknecht přesto zvolila na prominentní místo kandidátky. Těžko říct, jak se v tom má volič vyznat.
Podobně rozhádání byli ale i křesťanští demokraté, kteří jsou obvykle spíše dobře organizovanou volební mašinérií, kde se osobní i politické spory podřizují snaze o získání či udržení moci. Zejména u šéfa bavorské CSU Markuse Södera nebylo jasné, jestli opravdu kandiduje v koalici s CDU pod vedením Armina Lascheta, nebo spíše proti němu. Laschetovy četné přešlapy pak vedly až k tomu, že řada jeho spolustraníků raději vůbec nevylepovala plakáty s portrétem svého lídra a kandidáta.
Právě CDU/CSU a Die Linke také poztrácely nejvíce hlasů. Pro CDU/CSU jde pak o suverénně nejhorší výsledek v historii. Rekordně neoblíbený Armin Laschet má ale paradoxně stále reálnou šanci stát se kancléřem, pokud tedy dokáže dát Zeleným a FDP lepší nabídku než Olaf Scholz.
Zelená vlna se zase nekoná
Třetí lekcí je právě výsledek Zelených, který vyvolává velmi smíšené pocity. Strana dosáhla na nejlepší čísla v historii a zřejmě bez ní nepůjde složit vládu. Zelení si ale přáli mnohem víc.
Již několik let se v průzkumech pohybovali okolo dvaceti procent, v dubnu a květnu pak jejich preference vystřelily až ke třicetiprocentní hranici. Ambicí bylo vítězství, premiérkou se měla stát jejich spolupředsedkyně Annalena Baerbock. Desetiprocentní ztráta byť i na druhé místo je tedy hořkou pilulkou. Zelení navíc nezvítězili ani v zemských volbách v Berlíně, kde jim dobré šance prorokovaly ještě večerní odhady.
Na „zelenou vlnu“ se tak v Německu marně čekalo již potřetí. Strana se vysoko v preferencích pohybovala i před volbami 2013 a 2017, ale nakonec v obou případech spadla až na jednociferný výsledek. To se tentokrát neopakovalo, takže na tvářích stranických veteránů byla nakonec znát spíše úleva.
Přesto ale Zelení promarnili doposud nejlepší výchozí pozici. Potřeba řešit klimatickou změnu totiž německou společností opravdu rezonuje. Odchod Angely Merkel pak přinesl nebývale otevřené volby. Kapitalizovat z toho ale nakonec dokázala SPD a Olaf Scholz.
Bude proto velmi zajímavé sledovat, jaká poučení si Zelení odnesou. Řada pozorovatelů i členů již před volbami mluvila o tom, že za nepříliš zdařilou kampaní nejsou jen medializované osobní chyby Annaleny Baerbock, ale i selhání stranického aparátu.
Stranu také čeká řada velkých výzev. Nejprve se musí rozhodnout, jestli společně s FDP zvolí kancléřem spíše Armina Lascheta, nebo Olafa Scholze. V obou případech je pak v budoucí vládě čeká tvrdý boj o prosazení vlastních témat, ale i udržení křehké rovnováhy mezi centristickým a levicovým křídlem. Namísto snu o zelené kancléřce se tak Zelení po šestnácti letech v opozici budou muset hledat v pozici juniorní strany v horko těžko poskládané vládě.
Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů.