  |
I to však bylo důkladně ošetřeno. Pokud mobil zůstal delší dobu na jednom místě, operátor vás okamžitě požádal, abyste s ním hnuli a aktualizovali jeho polohu. Zpátky však k zeleným kopcům okolo. Těšila jsem se do nich a sytost zelené mě fascinovala, a to nejsem žádný zavilý fanda téhle barvy, ba právě naopak. Červenec a srpen v Koreji jsou ve znamení vydatných dešťů, a tak na rozdíl od vyšisované barvy stromů a trávy koncem našeho léta vás tady bije do očí začátkem září bujná, svěží zelená.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince v programu Česká studia na FF UK v Praze a na Beijing International Studies University, odkud psala pro Lidovky.cz příspěvky pod názvem Čínský šok. Krátkodobě působila i na jiných univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., spoluzakládala program Czech Studies_online, kde působila jako akademická koordinátorka. Od září pracuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu. Baví ji cestování, design a architektura.  |
První „svobodný“ víkend jsem tedy vyrazila do terénu a uvěřila aplikaci Kakao map, že blízko mě se vine do kopců (vysokých kolem 500 metrů) stezka. Aplikace se slovem Kakao v názvu jsou tu velmi populární – Kakao talk je korejskou variantou whatsappu či chcete-li viberu, existuje i aplikace Kakao taxi. Zprvu se pěšinka opravdu vinula, ale záhy končila v neproniknutelném porostu. Vydedukovala jsem si (samozřejmě mylně), že je jen zarostlá a je třeba pokračovat dál směrem, kde má navazovat na turistickou stezku. Vegetace vůbec nepřipomínala úpravný český les a díkybohu jsem tou dobou nevěděla nic o výskytu hadů ve zdejší přírodě. Blahoslavení chudí duchem.
Probojovala jsem se na hlavní stezku spíš intuicí, modrá tečka indikace mé polohy prostě v jeden okamžik odešla kamsi do časoprostoru. Na turistické stezce jsem začínala žasnout. Všude pečlivé značení, z kterého jsem byla sice schopná vyčíst pouze vzdálenost, ne však už cíl, ale protože se jednalo o jednotky kilometrů a bylo slunečno a teplo, nechala jsem se unášet různými odbočkami. Některé pěšinky jsou vystlané hrubým jutovým kobercem, je to nejen příjemné na chození, ale řekla bych, že to bude i chránit samotnou přírodu.
Kolik jsem potkala po cestě upravených a čistých míst na piknik se stoly, lavicemi a stříškou proti nepřízni počasí, jsem brzo přestala počítat. No a samozřejmě taky spoustu piknikujících, až jsem nabyla dojmu, že tohle bude pravý důvod korejských pěších výletů. Les hustý a listnatý, sem tam pro aroma a malebnost pohledu borovice. A taky vyznačená místa, odkud budete mít ten nejlepší záběr. V kopcích je možné natrefit na hroby či jednotlivé hrobky, hřbitovy jsou vybudované výhradně na svazích.
Následující týden byl ve znamení rodinného svátku Chuseok, trvá tři dny a co do důležitosti si nezadá s našimi Vánocemi. Když se k němu připočte i předchozí víkend, je to krásných pět dnů, z kterých nemalý počet hodin ukrojí popojíždění v šílených zácpách na dálnicích, jelikož celá Korea je v pohybu, všichni se touží dostat do svých domovů. V první den volna (má sobota v kopcích) prý bylo na silnicích skoro 4,5 miliónu aut.
Někdy je svátek zkratkovitě definován jako korejský ekvivalent amerického Dne díkuvzdání. Je definitivní tečkou za létem a otvírá podzim. Název prý doslova znamená „noc s nejlepším měsíčním svitem“. Je spojený s celou řadou rituálů, kdy se vzpomíná na předky, a samozřejmě s hromadami dobrého jídla, jedním z nich je rýžový koláč ve tvaru půlměsíce. Nemajíc korejskou rodinu jsem zůstala jen pozorovatelem vnějších projevů svátku, kterými pro mě byla přeplněná parkoviště u supermarketů před ním a pak hodně dívek a žen procházejících a fotících se v hanboku (tradiční šaty -kroj) během něho v palácích či u hanoků (tradiční korejský typ obydlí).
Hanbok je možné si půjčit na pár hodin či celý den ve specializovaných půjčovnách, kterých vyrostlo ve fotograficky atraktivních lokalitách opravdu nepřeberně. Ne, zatím v hanboku fotku nevlastním, ale všeho do času, pokud seženu patřičnou délku, nic při nejbližším dalším svátku nevylučuju. Zatím mám jen fotku s korejskými dámami v něm, které neodmítly mou žádost o snímek a zvesela si to užily. Já jsem většinu svátku strávila v centru Soulu, kde jsem si zamluvila hotel, abych se nemusela zdlouhavě vracet k nám na „ves“, tedy do univerzitního kampusu. Oblast hotelů a penziónů na úbočích Namsanu (kopec s ikonickou N-tower, tedy Namsan věží) byla nezvykle tichá a řada podniků zavřená, zjevně zdecimovaná covidovou neturistikou. Krom obligátního měření teploty a nepodávání snídaně mě jiná omezení v hotelu nepotkala.
Koncem svátečního týdne jsem si ještě zapracovala a pak už mě čekal víkend, během kterého jsem byla pozvaná na túru do těch „opravdových“ hor. Zasvěcení do krásy korejských hor bylo tak emočně silné, že jsem v nedění večer nemohla oko zamhouřit z přetlaku vizuálních dojmů. Tak zase příště!
