Další pokus o vzkříšení kultury pomalu začíná nabírat na obrátkách. Zatím. S malířem Danielem Pitínem jsme se sešli v jeho ateliéru, který ještě tradičně voní terpentýnem. Pitín má za sebou úspěšnou mezinárodní kariéru, kterou mu – tak jako všem ostatním – narušil covid.
V našem rozhovoru dost často došlo na slovo „uvidíme“. Třeba když Daniel Pitín hovořil o tom, jak mu chybí diváci a ohlasy na jeho práci: „Výstava pro mě znamená, že svoji práci zhodnotím a odříznu od sebe. Potřebuji obrazy vidět v konkrétním prostředí, abych vnímal chyby a poučil se do budoucna. A to neproběhlo, proces se neuzavřel a já se cítím trochu jako ve skleníku. Ale uvidíme, teď mě čeká první veřejná výstava po dvou letech v Galerii Vyšehrad. Pro práci byl čas ,klidu‘ dobrý, ale chtělo by to něco mezi a to asi nejde.“
Už rok a půl zažíváme situaci, která zabrzdila také běžný umělecký provoz. Galerie byly zavřené a někteří umělci uvítali větší prostor na tvůrčí koncentraci. Jak to bylo u vás?
Zpočátku jsem uvolnění také uvítal, ale situace byla vypjatá jiným způsobem, takže rozhodně nešlo o nějaké prázdniny. Mám doma dvě malé děti, zas tolik volného času na práci nebylo. Sice mě nerušily starosti s provozními věcmi týkajícími se výstav, ale na druhou stranu mi chyběl kontakt s diváky. V průběhu pandemie, na přelomu roku 2020 a 2021, jsem vystavoval v Los Angeles a nemohl jsem tam pochopitelně jet. Výstava se uskutečnila tak napůl v době nejhoršího kolapsu, kdy se dala návštěva objednat přes telefon. Takže nějací diváci snad výstavu viděli, nicméně já ji znám jen z fotek. I když jsem svým způsobem byl aktivní, stejně jsem po určité době začal postrádat umělecký kontext a ohlasy zvnějšku.
Jako jeden z mála českých umělců jste zastoupen v zahraničních galeriích. Jaká byla komunikace s galeristy?
Všichni jsme byli pouze on‑line, což není úplně optimální. Když jsem ale chtěl nějakou zpětnou vazbu, říkali mi, že lidem se výstava strašně líbila. Pokud ovšem člověk fyzicky v galerii není, nic mu živý kontakt s lidmi nenahradí. Když se autor dívá na vlastní výstavu společně s cizími lidmi, tak tuší, kam by se to dalo posouvat. To se nedá získat on‑line.
I když jste zkušený a úspěšný autor, stále potřebujete komunikovat s divákem tváří v tvář?
Myslím si, že to je důvod, proč to člověk dělá. Vzpomněl jsem si na lidi, kteří během totality museli pracovat zcela stranou oficiální scény, a říkal jsem si, jak to muselo být těžké. I když malířství je hodně individuální činnost, tak ne zase tak úplně. Překvapilo mě, jak velké procento v tvůrčím procesu hrají společnost, kultura a nálada kolem vás, jak vás celý kontext ovlivňuje. Ať si někdo říká, že tvoří ze sebe – ale co je opravdu ze sebe, co jsem já? Asi nevíme, do jaké míry nás formuje prostředí, paměť nebo například výchova. To je přece strašně komplikovaná otázka. Do určité míry tedy kontext potřebuji, to ale říkám po dvou letech plné absence. Předtím bych asi odpovídal jinak, třeba že mám vystavování plné zuby.
Jako jeden z mála českých malířů je součástí mezinárodní scény – zastupují ho galerie ve Vídni a Los Angeles. Jeho obrazy iluzivních scén, v nichž se prolínají figurativní motivy s architekturou a jejichž předobrazem jsou často konkrétní filmové záběry, bývají kritiky srovnávány s tzv. lipskou a klužskou malířskou školou. Manželkou Daniela Pitína je videoumělkyně Adéla Babanová, mají spolu dvě děti. Žijí a pracují v Praze. V současné době vystavuje autor své obrazy v Galerii Vyšehrad.
Dnes je ale zřejmé, že se všechno změní – společnost, kultura, ekonomika. Dopad těchto událostí si ještě ani neumíme představit. Co očekáváte?
Snažím se smířit se změnou a brát to tak, že změna bude v pořádku, protože určité věci už nebyly v pořádku předtím. Kulturní prostor byl do určité míry zahlcený vším možným, stal se velmi komerčním. Já jsem nikdy nebyl proti komerčnosti, ale komerce přinesla rychlou produkci věcí a zvýšil se tlak na jednotlivé umělce a na mladou generaci, aby se rychle profilovala. Nebude mi vadit, když tyto věci poleví. Samozřejmě musíme počítat s odlivem financí, asi se zavřou některé galerie. Myslím si však, že umění není dáno podmínkami, které zrovna panují ve společnosti, ale vždycky se dokázalo v každé době osvobodit a přenést přes nesnáze. To mu dávalo určitou sílu. Takže doufám, že se to některým jedincům podaří i tentokrát. Nevím, jestli to budu já a do jaké míry to bude bolet.
Takže se domníváte, že z jedné strany může pandemie být i pozitivním impulzem?
Ano, pokud se neobjeví špatné sociální problémy, tak pro umění samotné může být. Každá změna je součástí života a myslím si, že umění se už od života trochu odlepovalo, bylo dost uzavřené do sebe. Uvidíme. Snažím se výsledek situace chápat pozitivně.
Daniel Pitín
Jak vás aktuální téma zasáhlo coby malíře? Začal jste třeba uvažovat o jiném obsahu?
Musím říct, že mě to zasáhlo nějak moc. Přemýšlel jsem o určitých tématech, a dokonce jsem namaloval i jeden aktuální obraz ke covidu, ale pak jsem zjistil, že mě nezajímá glosovat současnou situaci a popisovat svět přímo. V mé malbě něco pomalu roste, něco se vyvíjí, tíhne víc k zabstraktnění, ale pořád se držím na hranici mezi realitou a abstrakcí, to napětí mezi polaritami je pole, na kterém se rád pohybuji, a to zůstává. Akorát se odvažuji jít dál. Odtržení mě vedlo k tomu, zmenšit formáty, protože jsou intimnější, ale člověk v nich má větší prostor k hledání něčeho nového. Toho jsem využíval, nemusel jsem plnit termíny a mohl se daleko více věnovat hledání forem.
Jak se podepsal covid na uměleckém trhu? Slyšela jsem, že zájem sběratelů nepolevil. Pocítil jste to?
Ano, zájem zůstal trvalý. Já jsem navíc měl před zavřením galerií velkou výstavu v Rudolfinu, která zvedla vlnu zájmu o mé práce. Moc výstav jsem tady nedělal a tahle mi otevřela dveře k českému publiku a sběratelům. Ekonomický dopad se na uměleckém trhu zřejmě ještě projeví později.
Sledujete, do kterých sbírek se vaše obrazy dostanou, nebo to necháváte na svých galeristech?
Máme s galerií dohodu: já mluvím o svých preferencích, ale pak už to nechám na nich. Když obrazy opustí můj ateliér, už se tím nezabývám, nekontroluji prodej. Důvěřuji ovšem svým galeriím, že s tím nemanipulují a snaží se je dostat prioritně do dobrých galerií. Nechci ale posuzovat, kdo má lepší nebo horší sbírku. Když projeví zájem instituce, má samozřejmě – pokud to jde – přednost. A mám rád sběratele, kteří svou soukromou sbírku vystavují a poskytují díla k zápůjčkám.
Jsou vaše díla zastoupena ve velkých institucích?
Ano, v Galerii hlavního města Prahy mám dva obrazy, Národní galerie ještě za ředitele Jiřího Fajta nakoupila pět mých věcí, jsem v Galerii moderního umění v Hradci Králové. Něco mám i v Los Angeles County Museum of Art, dále v Hudson Valley Center for Contemporary Art v Peekskillu a také v Knoxville Museum of Art. Tam ovšem funguje donátorský systém, instituce někdy získávají díla od sběratelů.
Dostat se do zahraničních prestižních galerií touží každý. Jak se to stane? Měl jste štěstí?
Je to strašně těžké. Ano, zpětně to považuji za obrovské štěstí. Když jsem se po škole, asi kolem roku 2005, dostal na veřejnost, pořád ze strany Západu trval ten devadesátkový zájem o autory z Východu. Stále jsme ještě byli atraktivní lokalitou, neprobádanou, novou. A tuto vlnu jsem ještě zachytil. Náhodou jsem se díky soutěži Henkel Art Award dostal do galerie ve Vídni. Člověk tomu musí jít naproti: podat si žádosti o stipendia, jít do soutěží. Pak už to šlo řetězově. Vídeňská galerie začala brzy vozit moje obrazy na veletrhy, tam si jich zase všimli jiní a už to navazovalo. Účastnil jsem se Prague Biennale, poté jsem na veletrhu Art Cologne potkal galeristu z Los Angeles. Měl umělce z klužské školy včetně Adriana Ghenieho a Serbana Sava. Myslím, že bylo důležité, že Adrian nastartoval raketově svoji kariéru, odjel do Berlína, pak žil v Londýně a byl v kontaktu s dalšími galeriemi a postupoval dál v top žebříčku. Držel jsem se v tomto kontextu, byl jsem však spíš solitér, pracoval jsem tady.
Srovnávání vaší tvorby s klužskou nebo lipskou školou vám vadilo, nebo to byla výhoda?
Obojí. Ne že by mě to neovlivnilo, v malířství se vždycky umělci nějak vzájemně ovlivňují, do určité míry jde o kolektivní práci. Každá výstava ovlivňuje ostatní, ať už si řeknou tudy ne, to je strašné, nebo se jim to líbí. Snažil jsem se ale hledat vlastní řeč. Rumunská škola je moje generace, s nimi jsem rostl, tam vliv není možný. S Adrianem jsme jednou měli výstavu vedle sebe v Antverpách a vím, že určitá podobnost tam byla. Tím, jak se stal superhvězdou, začali mě s ním všichni srovnávat. Do té doby to nikoho nezajímalo a to mě štvalo. Chtěl jsem, aby lidé viděli rozdíl, ne jen nějaký trend. S tím jsem osobně bojoval, ale říkal jsem si, že se kvůli tomu měnit nebudu. Galeristovi z Los Angeles jsem si na to stěžoval a on říkal: na to kašli, jeho také srovnávali s jinými malíři, taky si tím prošel.
Napadlo vás, že byste v kariéře pokračoval někde v zahraničí?
Napadlo, ale teď už to není technicky možné. Dříve ano, ale nikdy jsem ten krok neudělal. Také jsem si načas něco pronajal v Berlíně, jezdil jsem na stipendia do USA. Snažil jsem se. Ovšem něco jiného je si tam zajet – i to byla dobrá zkušenost – a něco jiného je tam trvale žít, to už je větší boj. Pak už jsem měl rodinu a přesuny nepřipadaly v úvahu. Hodně o tom přemýšlím, vždycky jsem toužil být v západním kontextu. Viděl jsem, jak moje obrazy fungují tady a jak venku. Ten pohled je zkrátka jiný. Neříkám, že tam je dobrý a tady špatný, je obohacující se setkávat s jinou perspektivou.
Domníváte se, že tady jste zkrátka jednou provždy zařazený do nějaké škatulky?
Myslím si, že ano. Ale to jsou škatulky těch, kteří je vymýšlejí. Já se tomu snažím vyhnout, ale je těžké překročit nějaké hranice. Teď si podobné otázky kladu: dostávám se za hranice střední generace a říkal jsem si, že můžu být celý život inovátor. Ovšem pro koho a v jakém prostředí? Tady se všichni navzájem známe a já si pak říkám, že diváci očekávají překvapení, bojím se, že je budu nudit. Umělci pracující v širším kontextu se snaží vyprofilovat a nezkouší pořád něco nového.
Ve kterých uměleckých institucích byste toužil být svou tvorbou zastoupený?
MoMA v New Yorku, Centre George Pompidou v Paříži a podobně.
To jsou mety? Sny?
Trochu legrace. Ale zpět ke covidu. Prošel jsem takovou transformací. Přiznám se, že malbě jsem vždycky chtěl dát všechno, podřizoval jsem jí celý život a stále to trvá. Na druhou stranu už mi to párkrát nakopalo zadek. Celý ten umělecký provoz a sny, které jsem měl, se někdy obrátily proti mně. Například Američané umí hodně nadsazovat a mluví velkoryse, přesvědčují vás, že jste „star“. Pak se změní trend a všichni, kteří vás sledovali, se otočí o 180 stupňů. Některé moje kolegy to shodilo a odešli z galerie. Jsem rád, že jsem tohle období ustál a situace se stabilizovala. Trendy často pracují s pozitivní diskriminací, ale je fakt, že tak dostanou šanci ti, kteří by ji jinak neměli.
Polsko je nacionalistická země, s Českem se to nedá srovnávat, říká ředitelka Národní galerie Praha Alicja Knast
Ať sním o čemkoli, nelze se na nic spoléhat. Jsme svědky toho, jak stejně zaútočí něco ze zálohy, něco, co vůbec nikdo nečeká, a celá společnost je ráda, že je ráda. Rád bych prohloubil vztah ke své práci. Tím nechci říct dělat jenom pro sebe, ale musím být spokojený s tím, co se děje tady v ateliéru. A když nejsem, tak mě z toho žádná MoMA nevytrhne.
Stáhněte si přílohu v PDF
Ve svých obrazech údajně nekomentujete aktuální společenskou situaci, ale tady na obraze vidím tvář známé americké herečky…
Zabývám se představami, které přebíráme ze světa médií, hranicí mezi skutečností a iluzí. Rád o tomto světě pochybuji. Předobrazy pro malby jsou inspirované nějakým konkrétním filmem nebo událostí. Roli hraje míra zabstraktnění, znejistění původního obrazu a zároveň jeho zachování. Vždycky něco nese původní znak a tady jím je konkrétní obličej. Není to kvůli tomu, že by Nicole Kidmanová něco řekla, způsobila skandál a já ji šel malovat, ale je určitým obrazem nějaké kultury, předobrazem toho, jak by svět mohl vypadat.
Vraťme se k investicím do umění. Jak vznikají ceny vašich obrazů?
Ve spolupráci s galeristy jsme ustanovili koeficient, výpočet vycházející z velikosti obrazu. Svět je globální a ceny se nesmí lišit na různých místech. Jako začínající mladý umělec jsem se s cenami musel pohybovat v odpovídajícím rozpětí vzhledem k cenám ostatních umělců v té které galerii. Nejdřív se autor musí dostat do povědomí, pak se mohou ceny zvedat. Jejich výši také potvrzují důležité výstavy autora a trh, v němž se pohybuje.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.
Daniel Pitín
