NOMÁDI: Bezstarostná jízda Balkánem. Složitější hranice nás patrně čekají

Jsme na cestě už šest měsíců, přesto to byla premiéra. 2. října jsme poprvé za celou výpravu opustili území Evropské unie. Stalo se tak na maďarsko-srbské hranici na přechodu Röszke. A vrátili jsme se v čase. Trochu do devadesátek, neboť kolona kamionů v délce několika kilometrů na výjezdu z Maďarska připomínala, co po revoluci zažívali se šňůrami náklaďáků třeba obyvatelé Náchoda. Trochu do časů před Schengenem, neboť do našich pasů přistála se zvučným bouchnutím razítka. Ale popořadě.

Na cestu na jih jsme se poctivě vybavili. Oba dospělí členové posádky si během servisní zastávky v Česku stáhli covid pas – a to jak v elektronické podobě do mobilu, tak oldskůlově vytiskli na papír. Covid pas při našem odjezdu na jaře ještě neexistoval, to pro vysvětlenou. A vyrazili jsme po tradiční balkánské trase: tedy Rakousko, Maďarsko, Srbsko, Makedonie s cílem v severním Řecku někde u Soluně.

Česko-rakouskou hranici u Mikulova nikdo nepovažoval za nutné hlídat, stejný scénář se opakoval i na rakousko-maďarském hraničním přechodu Dunántúl. O 340 kilometrů dál jsme opustili Evropskou unii. Dáma na srbské pasové kontrole se zeptala na jedinou věc: „Transit?“. Celníci, když viděli náš dovolenkářský obytňák, jen blahosklonně pokynuli rukou, ať jedem. Celkem jsme ztratili pár minut času, vlastně vše šlo hladce. Ovšem to, co jsme viděli v protisměru, nás nepříjemně překvapilo. Před vjezdem na maďarské území byla skrumáž čekajících osobních aut. Řidiči postávali u krajnice, což je neklamné znamení, že fronta stojí už hodně dlouho. Odhadujeme, že tam lidé čekali hodiny. Na zpáteční cestě se máme na co těšit.

Podobné zdržení – v řádu minut – jsme zaznamenali i na srbsko-makedonské hranici. Tady se objevily tradiční balkánské hrátky: předbíhající motocyklisté, předbíhající chodci, pokuřující šoféři, které prozrazoval dým stoupající nad střechy aut. Poprvé jsme museli vytáhnout covid pas a také zelenou kartu. Do Evropské unie jsme se vrátili zpět v Řecku: i zde orgány chtěly vidět kromě cestovních dokladů také mezinárodní potvrzení o očkování.

Kvůli četným špatným zkušenostem s divokým spaním v Srbsku (více čtěte zde) jsme tuto zemi chtěli projet non-stop. Nevyšlo to. Řidič míní, Junior mění. Naštěstí i tady jsou místa doporučená aplikací Park4night. Skončili jsme tedy v Camp Plum jen kousek od dálnice Bělehrad – Niš. Cena 18 eur za 2 dospělé a auto, pasy vidět nechtěli, účtenka žádná a první, na co se majitel zeptal, bylo: „Nechcete rakiji?“. Balkán bejby.