Ti, kteří se o sopky zajímají, to jméno možná znají z katastrofických předpovědí o obrovském tsunami, které při jejím výbuchu může zničit část východního pobřeží USA včetně New Yorku. Tato prognóza se naštěstí zatím nenaplnila a podle odborníků je málo pravděpodobné, že se to stane. Sopka ale i tak za sebou zanechala stopy, které nebude lehké smazat.
Ostrov už teď změnil svou podobu: láva, která se smísila s mořskou vodou, vytvořila novou deltu; řada budov, silnic i banánovníkových plantáží zmizela a na jejich místě jsou teď černé jazyky zaschlé lávy.
  |
A nikdo neví, jak dlouho to vše bude ještě trvat. Příroda je nevyzpytatelná. Odborníci jsou velice opatrní a předpovídají, že sopka bude činná mezi třemi týdny až třemi měsíci. To je příliš velké časové rozpětí pro ty, kteří přišli o všechno, ale i pro ty, kteří na ostrově pomáhají: vojáci, policisté, hasiči, zdravotníci i experti z vulkanologického ústavu. Den za dnem, neúnavně a s kulisou sopky, která chrlí lávu, sopečný popel a dým. Fascinující divadlo? Určitě, ale hlavně také lidské drama.
O tom, kolik lidí vidělo, jak jejich domovy a často i živobytí mizí pod vrstvou lávy, bylo napsáno hodně. Je možné, že jich bude ještě více. Hned po výbuchu sopky se zvedla obrovská vlna solidarity. Obyvatelé ostrova poskytují evakuovaným ubytování, darují oblečení, základní potřeby i peníze. Pomoc poskytla i španělská vláda, mnoho dalších institucí, známých osobností a sportovců. K dispozici je také tým psychologů. Právě rozhovory s nimi a s těmi, jimž pomáhají, podle mého názoru nejlépe přibližují to, čím si museli lidé na La Palmě projít.
Jsou to vypjaté a krizové situace, na něž se nejde připravit. Nikdo z nás dopředu nemůže vědět, jak by se zachoval. Když se v klidu obývacího pokoje díváme v televizi na obyvatele oblastí ohrožených lávou, kteří měli patnáct minut na to, aby si z domovů odvezli to nejnutnější, tak se kromě smutku a dojetí se možná i divíme: někdo jedná racionálně a rychle balí doklady, cennosti, počítač, vzpomínky, ale někdo jiný se zase snaží za pomoci celé rodiny strčit do auta ledničku, která se tam už na první pohled nevejde. Nebo dokonce uklízet.
Psychologové vysvětlují: je to hodně individuální a lidé v šoku reagují různě, třeba právě i tak, že chtějí to, co jim sopka za chvíli nenávratně vezme, mít hezky v pořádku a uklizené. Hasiči zasahují při evakuaci jen tam, kde je to třeba: starý pán se rozhodl odevzdaně zůstat doma a zmizet pod lávou i s tím, co celý život budoval. Toho jemně, ale důrazně odvádějí pryč a pohled na to opravdu bolí.
Zvláštní kapitolou jsou děti. Těm dětští psychologové pomáhají vyrovnat se s traumatem také prostřednictvím kreslení. Výkresy těch nejmenších vypovídají o strachu, bezmoci, nejistotě, ale zároveň i naději. Na většině z nich je sopka v nejrůznější podobě. Jedno desetileté dítě nakreslilo ostrov plný rudé lávy, ale také i srdíček. Do jednoho umístilo právě tu sopku, která všem obrátila život naruby. Jiná dojemná kresba zachycuje evakuaci a její autor se ptá: „Proč my?“ To je otázka, na kterou nikdo nezná odpověď…
