Posadit tyhle dva vedle sebe a nechat je vyprávět svůj velký rodinný příběh, který začal před více než sto lety v New Yorku, je opravdu zážitek. Viktorie Beldová a její táta Jiří Belda ml. jsou si dost podobní. Oba rádi a hodně mluví, smějou se a nadávají téměř současně, a když jeden s druhým nesouhlasí, začnou vášnivě diskutovat o tom, jak to tedy podle nich doopravdy bylo, a každý chce mít poslední slovo. I kdyby to byl jen nějaký vtípek.

Přijeli jsme za nimi do turnovské dílny, kterou kdysi postavil zakladatel firmy a Viktoriin pradědeček Ladislav Belda. Jsou tu sami, stoly mají vedle sebe a často spolu řeší, jak a co vyrobit. „Viktorka se mě musí ptát, protože to nezná. To není nic špatnýho, prostě nemá průmyslovku, takže je v tomhle směru samozřejmě ve skluzu,“ vysvětluje Belda a na dceřino povzdechnutí „No jo, no“ se začne smát.

Jsou přesně dva týdny do zahájení Designbloku a oni začínají kompletovat šperky, které tam chtějí předvést. Dřív se k tomu nedostali, Jiří dokončoval zakázky od klien­tů a Viktorie před pár dny představila nového Českého slavíka, kterého navrhovala. „Ke spolupráci na Slavíkovi mě oslovil marketér a nový ředitel projektu Jakub Horák. Pamatoval si mě díky diplomce – vyrobila jsem tehdy korunu pro kambodžského krále, který kdysi studoval tanec v Praze, a vydala jsem se ho nejrůznějšími cestami hledat. Což se nakonec nepodařilo,“ vzpomíná s tím, že dělat trofeje je fajn, tak souhlasila. Během procesu navrhování se několikrát setkala s manželkou Karla Janečka Lilií, kteří hudební anketu po letech vzkřísili. Do svého návrhu zahrnula jejich požadavky, jako například křišťálový podstavec ve tvaru dvanáctistěnu, a pak ještě Granát, který Slavíka osázel kameny.

Také v tomhle případě řešila Viktorie s tátou, jak a co udělat, aby se Slavík dal fyzicky vyrobit. „Já pracuji se šperky od nějakých čtrnácti let. Ze školy jsem chodil za tátou rovnou do dílny a všechno se tak od něj postupně učil. Viděl jsem, i jak vyrábí úplně první repliku svatováclavské koruny,“ vzpomíná. Od té doby se rodina Beldových o české korunovační klenoty stará a čistí je. Vznikly už i další dvě repliky. A jaká česká koruna je? „Jako socha. Není dokonalá, je křehká a až kovářsky jednoduchá. V tom je její krása,“ popisuje.

O zavření prodejny jsme mluvili roky. A měli jsme to udělat dávno, byl by klid.

Příběh firmy Belda začíná s pradědečkem Ladislavem na lodi mířící z Hamburku do New Yorku. Nejprve pracoval v nemocnici, pak si ale vzpomněl, že doma na vesnici všichni vyrábějí umělé perly a že by s nimi v Americe, kde byla zastoupena silná česko‑polská komunita, určitě uspěl. V roce 1915 tak založil firmu Belda Beads & Co. a dařilo se mu. O sedm let později přidává dílnu v Turnově a v té době už vyváží perly do celého světa, především do Ameriky a Skandinávie. Během hospodářské krize ale zkrachoval a vrátil se natrvalo do Československa.

Jiří Belda st. se už narodil v Turnově, vystudoval šperkařství, ale na vojnu musel nastoupit k pomocnému praporu, k Černým baronům. „Potom ho přijali do Granátu. Byl hrozně šikovnej, tak začal učit na šperkařské škole. Lidé ho měli rádi, říkalo se mu Tygr,“ líčí Viktorie.

Měl spoustu zakázek, i díky propagaci kolem korunovačních klenotů, spolu se synem rekonstruovali církevní objekty v chrámu sv. Víta i na Svaté Hoře u Příbrami. Nebo dělali nejrůznější trofeje, od dostihů až po Zlatou přilbu. „Pak nám po revoluci vrátili dílnu a spolu s tátou se domluvili, že ji obnoví.“

Ještě před pár lety tu s nimi Jiří Belda st. také sedával. Snažil se ještě pracovat. Letos na konci léta ale ve věku nedožitých 89 let zemřel. Viktorie s tátou tu tak zůstali sami. Jejich pomocná šperkařka opustila firmu po pětadvaceti letech a po dlouhém rozhodování nakonec během pandemie uzavřeli i pražskou prodejnu v Mikulandské ulici blízko Národní. „Mluvili jsme o tom roky! Ale báli jsme se to udělat. Přitom jsme to měli udělat mnohem dřív. Mohli jsme mít klid!“ vykřikuje Viktorie do prázdné místnosti. Její táta je ale po 21 letech provozu trochu nostalgičtější: „Tak nevěděli jsme, co se bude dít, když najednou nebudeme mít obchod…“

„Problém je v tom, že děláme všechno sami dva. Nemáme PR agenturu, většinou nestíháme ani vyfotit, co jsme vyrobili. Časopisy by to i chtěly otisknout, ale my nemáme fotku. Je to všechno pomalé. Furt mi někdo radí ve smyslu: Víš, musíš mít tiskovku, fotky, atd. atd. atd… Ale já to vím! Když dělám Designblok, tak předtím dělám spoustu jiných věcí, abychom ten Designblok vůbec mohli zaplatit! Takže to vyfotím až po Designbloku – a to už je pozdě. Díkybohu, že zákazníky máme,“ rozohnila se Viktorie.

Když vidím, co se děje ve světě, a já si tu tvořím kytičky… S tím hodně bojuju.

Šperku se Viktorie přitom dlouho bránila. Nejdřív studovala Gymnázium Na Pražačce, po prvních neúspěšných přijímačkách na UMPRUM ale pochopila, že jde správným směrem. Nakonec se tam dostala napotřetí. Ale nevybrala si ateliér K.O.V., zamířila do ateliéru designu výrobků, který vede Michal Froněk a Jan Němeček.

Pracuje v letenském studiu, které sdílí s grafiky Milanem Nedvědem a Tomášem Pospěchem. Táta za ní do Prahy občas jezdí, ale spíš se potkávají tady, v turnovské dílně. Nebo na chalupě na Malé Skále. „Dokážeme se pohádat a za chvíli jsme v pohodě. Máme stejnou povahu,“ směje se Jiří a šťouchá do dcery. Přál by si ale, aby spíš navrhovala, než trávila čas v dílně. „To není žádná radost. Člověk sedí pořád ohnutej a ničí si záda, ruce. Každý ráno musím cvičit, abych se rozhýbal!“ ukazuje na ztuhlé ruce. „Já cvičím! Běhám, dělám jógu, plavu…,“ brání se Viktorie. „Počkej, to přijde. Po čtyřicítce!“ pokračuje otec. „Tak to mám ještě čas…,“ směje se sarkasticky šperkařka a obrací oči v sloup.

Už při našem prvním setkání je jasné, že je Viktorie silná osobnost. Střet generací nevnímá, ale zároveň často přemýšlí i o tom, jestli má její práce smysl. „S tím hodně bojuju. Když vidím, co se děje ve světě, a já si tu mezitím tvořím kytičky, tak mám chuť se sbalit a jít někam do neziskovky. Přijdu si prostě nemístně. Stejně tak mě štve, když vidím, co se děje v naší politice. Já to fakt nonstop řeším,“ zdůrazňuje. „Babiš prostě krade a veřejně v médiích to kromě pár lidí skoro nikdo pořádně neřeší! A taky mi hrozně vadí nesoucit, otupělost a rostoucí nenávist vůči ostatním. Sobectví v české společnosti.“

Proud jejích myšlenek nemůžu úplně zastavit, rychle se stáčí k tématu v posledních letech hodně skloňovanému – udržitelnosti. „Hodně šperkařů teď najednou třeba taky s oblibou říká, jak jsou hrozně sustainable. To je vůbec blbost. Není to pravda. Kov jako takový se vždycky přepracovával, zlato a stříbro se nikdy nevyhazovalo do koše, ale přepracovávalo se! Samozřejmě, těžba je problém…,“ pokračuje se zapálením, ale najednou zklidní hlas, jako kdyby chtěla začít šeptat něco hrozně tajného: „Proto mě štve, že nejsem chytřejší – vymyslela bych něco, co pomůže vyřešit nějaký velký problém, třeba ubývání vody na planetě. Ale já umím prostě jen šperk!“