Až po dlouhých devíti letech od sdělení obvinění, po zkažené politické kariéře, poškozené dobré pověsti a s dopady na duševní i fyzické zdraví skončil minulý týden soud s bývalou ministryní obrany Vlastou Parkanovou v případě údajně předražených letounů CASA. Odvolací soud potvrdil, že je nevinná a že České republice nevznikla žádná škoda.

Státní zástupce tvrdil, že vinou Parkanové a někdejšího šéfa sekce vyzbrojování Jiřího Staňka byly armádní letouny CASA, které stát nakoupil v roce 2009 na konci vlády Mirka Topolánka, předražené. Pro Parkanovou žádal dvouletou podmínku a dvoumilionový peněžitý trest, pro Staňka pět let vězení a pětimilionový trest. Když u soudu opakovaně neuspěl, vždy se odvolal. Až nyní, po letech vyšetřování a dalších šesti letech soudů, je sporu pravomocně konec.

Pokud se nyní bude Vlasta Parkanová domáhat odškodného, čekají ji s nejvyšší pravděpodobností další roky soudních tahanic. Stát totiž na mimosoudní odškodnění přistupuje jen výjimečně.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Podle zkušenosti advokátů stát žádosti o odškodnění pojímá dlouhodobě velmi obstrukčně ve snaze protistranu znechutit a odradit. „Stát by měl odškodňování bez soudu využívat. Rozhodně si to může dovolit, nejde obvykle o nijak vysoké částky. Místo toho se k poškozeným, které třeba roky nezákonně stíhá, chová odporně, a dál se s nimi soudí. Klade navíc tolik překážek, že bez advokáta ani nemá šanci procesem odškodnění projít,“ říká právník Aleš Rozehnal.

Případ Vlasty Parkanové je také jedním z příkladů, kdy státní zástupci politické rozhodnutí označili za kriminální čin. Pokud bychom hledali počátek takového přístupu, dostaneme se do roku 2005, k obvinění bývalého ministra informatiky Vladimíra Mlynáře, někdejšího novináře a dnešního člena představenstva společnosti PPF.

„Mým případem se státní zastupitelství definitivně vydalo na nebezpečnou cestu: kriminalizaci politických rozhodnutí. Důsledkem pak byly případy Vlasty Parkanové či expremiéra Nečase, ale také mnoha starostů a zastupitelů,“ je přesvědčen Mlynář.

Důsledkem takového přístupu je podle něj dnešní paralýza státní správy a obavy z kriminalizace úředních rozhodnutí, či práce obecních zastupitelů. „Lidé se prostě začali bát vůbec něco rozhodovat, cokoli podepsat. Právě to vyčítám státním zástupcům – jsou něco jako kmotřenky dnešního všeobecného rozkladu státní správy,“ říká Mlynář.

Stát se omlouvá jen výjimečně

Vzpomínky na roky neoprávněného trestního stíhání dokážou Vladimíra Mlynáře i po letech viditelně rozzlobit. Když o svém případu vypráví, jsou na něm stále znát emoce.

„Moje štěstí bylo, že Vrchní soud moje odvolání rovnou sám rozhodl, jednoznačně původní odsuzující verdikt zamítl a nevracel případ zpět nižší instanci. Tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká ještě podala dovolání k Nejvyššímu soudu, argumentovala velkým rozporem mezi dvěma soudními rozsudky a tím se vše protáhlo o dalších osm měsíců. Ale rozhodnutí Nejvyššího soudu pak bylo ještě tvrdší obžalobou justičního systému: konstatoval, že trestní stíhání vůbec nemělo být zahájeno, že byla porušena práva obhajoby a tak dále,“ vypráví Mlynář.

Na jaře roku 2005 byl obviněn v souvislosti s převodem státních peněz do společnosti Testcom servis s.r.o., která měla zajišťovat provoz portálu veřejné správy. Podle policie, posléze státního zástupce i soudkyně tím spáchal trestný čin. Od Městského soudu v roce 2009 odešel s nepodmíněným trestem pět a půl roku. Byl z toho dosti v šoku – nejen on , ale i širší právnická a politická veřejnost i média. Poté, co se díky analýze ministerstva financí ukázalo, že je záměr s Testcom servisem v rozporu se zákonem o majetku státu, vzal Mlynář rozhodnutí zpět, aniž státu vznikla jakákoli škoda.

ZDROJ: Vladimír Mlynář

„Lidsky je stíhání a s tím spojená medializace něco šíleného. Osobně bylo pro mne trestní stíhání jedna z nejhorších věcí v životě. Zlatá StB: tam o mně aspoň nikdy neříkali, že kradu. Já jsem svoje stíhání musel pořád dokola vysvětlovat lidem ve svém okolí, dětem, kamarádům. Dodnes se zprávy z té doby dají vygooglovat, takže se i po letech občas někdo ještě zeptá. A to mám kliku v tom, že se od počátku psalo, že celý ten případ je „nějaký divný“,“ říká Mlynář s odstupem dvanácti let, které uplynuly od chvíle, kdy se mu stát musel za nezákonné trestní stíhání omluvit.

Právě v tom je jeho případ poměrně unikátní. Podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, mohou poškození žádat po státu náhradu škody. I když se to děje poměrně často, fakticky stát žadatele neodškodňuje a odkazuje je obvykle na zdlouhavé soudy. Například vloni vedl stát se žadateli o odškodnění 2174 soudních sporů (tématu odškodňování a přístupu státu se budeme věnovat v některém z dalších textů na HlídacíPes.org, pozn. red.).

Snahu o finanční odškodnění si i proto Mlynář nakonec na radu svého tehdejšího právního zástupce Tomáše Sokola rozmyslel. „Ministerstvo spravedlnosti se nikdy nikomu dobrovolně neomlouvá, vždy se k tomu nechá odsoudit. Úředníci na straně státu, konkrétně ministerstva spravedlnosti, se dnes bojí, že když by rozhodli, že došlo k neobhajitelné nespravedlnosti a přiznali oběti odškodnění, mohli by za to sami čelit trestnímu stíhání. Proto odškodnění nikdy nikomu dobrovolně nevyplatí bez soudního rozhodnutí, což je ovšem na další roky souzení,“ shrnuje Mlynář, který se rozhodl požadovat od státu pouze oficiální omluvu, které se nakonec v roce 2009 dočkal.

„Šlo mi tehdy víc od dobrou pověst než o peníze. Nebyl jsem naštěstí držen ve vazbě, takže stejně šance vysoudit nějaké relevantní peníze nebyla. Chtěl jsem hlavně satisfakci a omluvu.“

Někdejší první náměstek ministryně spravedlnosti Marek Görges tehdy přiznal, že se ministerstvo příliš často neomlouvá: „Takové případy jsou ojedinělé, protože lidé zpravidla žádají o odškodnění ve formě finanční, nikoli o omluvu.“

Žalobci utržení ze řetězu

Pochybení spatřuje Mlynář i v přístupu Nejvyššího státního zastupitelství, které mohlo například metodickým pokynem nebo prověrkou trestní stíhání zastavit „Trestný čin znamená mít úmysl a způsobit škodu, ne udělat blbé rozhodnutí. Ne, že si státní zástupce řekne, že to je nějaké divné, tak to zažaluje a drží se logiky, že „ když je ten člověk nevinný, u soudu se to přece prokáže“. To, že vám tím zničí život, je jim jedno,“ konstatuje Mlynář s tím, že roky stíhání a souzení byly náročné i existenčně.

„Státní zástupce měl žalobu opřenou o absurdní tezi, že jsem jako poslanec o zákonu o majetku státu hlasoval, takže jsem ho musel přece dobře znát. To, že tahle konstrukce prošla až k soudu, považuji za velký předěl v tom smyslu, že od té chvíle stání zástupci uvědomili, že si vlastně mohou dovolit ve vztahu k politikům cokoli a ještě jim to možná posvětí soud,“ zlobí se Mlynář.

Za podobné případy, kdy se státní zástupci „utrhli ze řetězu“, považuje v úvodu zmíněný případ exministryně Parkanové i sérii obvinění spojených s bývalým premiérem Petrem Nečasem a jeho nynější manželkou Janou Nečasovou, tehdy Nagyovou.

Například exposlanci Marek Šnajdr, Ivan Fuksa a Petr Tluchoř byli původně v roce 2013 stejně jako Nečasová zadrženi a skončili ve vazbě, nakonec ale Nejvyšší soud rozhodl o tom, že se jich trestní stíhání netýká kvůli poslanecké materiální imunitě. Trojice zákonodárců posléze vysoudila od státu odškodné za nezákonné trestní stíhání v řádu stovek tisíc korun.

Mezi žadateli o odškodnění lze najít i řadu mediálně známých případů. Kupříkladu dnešní eurokomisařka Věra Jourová byla obviněna z korupce v souvislosti s dotačními podvody v kauze Budišov. Mezi říjnem a listopadem 2006 strávila ve vyšetřovací vazbě celkem 33 dní, v létě 2008 však státní zástupce její stíhání zastavil s tím, že se skutek, pro který byla obviněna, nestal. Poté se Jourová začala se státem soudit o odškodnění, verdiktu se dočkala v roce 2011, stát se však opakovaně odvolával a spor skončil až v roce 2014. Jourová tedy po pěti letech soudů vymohla 2,7 milionu korun.

Jiný případ je aktuální snaha Lukáše Nečesaného. Muž původně odsouzený za pokus o vraždu kadeřnice z Hořic na Jičínsku se přihlásil o odškodnění za nemajetkovou újmu. Za škodu způsobenou trestním stíháním a uvězněním požaduje necelých 19 milionů korun. Podle jeho právníka je ale klient „ochotný jednat s ministerstvem spravedlnosti o mimosoudním vyrovnání pod 10 milionů korun“. Právníci ministerstva už tento požadavek odmítli jako přemrštěný, a věc proto poputuje k soudu.

Sérii textů k tématu náhrad za škody způsobené státem při výkonu veřejné moci podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.