Zdá se, že politická situace den ode dne houstne. Není divu, hraje se o hodně. Taktika demokratů (pp. Vystrčil, Fiala, Bartoš, Rakušan ad.) je rozvážná, na můj v kus až moc. Dala by se shrnout do slov „jen klid, musí se to vystát“. Lidově se tomu říká nechumelismus a tito politici v něm byli v posledních osmi letech mistři. Výsledky nebyly zatím nijak oslnivé.
Nechápu například, proč by se rozhodování podle čl. 66 Ústavy o dočasném suspendování prezidenta mělo ve všem všudy odkládat. Jistě, Poslanecká sněmovna musí čekat na své ustavení. Ale v případě Senátu se původně mluvilo, že to bude ještě před 8. listopadem, teď pan Vystrčil mluví o „možná“ 9. listopadu (tak to znělo v ČTK). Přitom nejde o nic jiného, než že Senát může v rozhodování sněmovnu předběhnout. A že prezident nemá být zbaven úřadu, nýbrž jen výkonu určitých (jistě významných) pravomocí.
To zdráhání mi připadá jako zbytečný projev slabosti, který si druhá strana vysvětlí jako signál kapitulantství, a já se jí v tom vůbec nebudu divit.
Program prezidenta a jeho stoupenců, aspoň na záznamu, jejž dal k dispozici pan Mynář, zní: Zeit gewonnen, alles gewonnen. Tj. získaný čas (znamená) získání všeho. Podle prezidenta jde o „německé přísloví“. Jako taktika to může být účinné. Je jen otázka, kolik času je v dané chvíli zrovna k dispozici. Například král Claudius na ni spoléhal v okamžiku, kdy ho Hamlet zasáhl otráveným rapírem, a volal: „Braňte mne, přátelé, jsem jenom zraněn!“ A spoléhal na ni marně.
V tomto našem případě mám dojem, že pan Vystrčil a další jsou příliš velcí optimisté.
