Právě dnes si připomínáme výročí vyhlášení samostatného Československa. Sto tři let od vzniku moderní československé a české státnosti. Tak jako každý rok je to i letos příležitost k tomu zastavit se a připomenout si skvělé, méně skvělé i tragické okamžiky našich moderních dějin. Je to také čas k tomu ohlédnout se za tím, jak náš stát prakticky v celém 20. století marně hledal bezpečí ve světě, jenž byl tak neklidný a rozbouřený jako málokdy předtím. Je to ale také čas k zamyšlení se nad tím, jak to je s bezpečím naší země dnes a jaké vyhlídky máme v tomto ohledu před sebou.
Nejasná, nadějeplná i tragická minulost
Otázky. Na počátku jsou vždycky otázky. Co jsme, kde žijeme, kam směřujeme… Již samotná skutečnost, že se bývalé Československo a dnešní Česká republika nacházelo, respektive nachází, ve střední Evropě, je bez přehánění definiční. Jsme malá země mezi dvěma „titány“, Německem na západě a Ruskem na východě. Právě to rozhodujícím způsobem určilo náš osud a ať chceme, nebo ne, určuje jej dodnes. Profesor Robert Kvaček nám před mnoha lety coby začínajícím studentům historie na přednášce řekl, že kdo chce dobře rozumět moderním dějinám českých zemí, musí výtečně znát dějiny Německa a Ruska. Samozřejmě měl pravdu.
To ostatně platilo nejen od vzniku samostatné ČSR v roce 1918, ale už dávno předtím, už v 19. století, kdy mohly české země skončit buď jako součást „velkého Německa“, anebo, výhledově, byť nikoli aktuálně, na „východě“ – někteří čeští intelektuálové i politici už tehdy volali po potenciálním „přimknutí se mocnému slovanskému dubisku“, tj. k romanovskému Rusku. Jakkoli se, ve druhém případě, jednalo pouze o pošetilé a vzhledem k reálné politice neuskutečnitelné sny, měly, jak ukázala vlastně nepříliš vzdálená budoucnost, jistou vypovídací hodnotu.
Konec „Velké války“ a vznik tzv. první republiky v roce 1918 daly Čechům a Slovákům naději, že by se jejich země mohla vyvíjet zcela samostatně a suverénně, naději, která trvala necelých dvacet let. Nástup nacismu v Německu a kritický rok 1938 ji však nemilosrdně rozcupovaly a vzápětí přišel protektorát a „německá etapa“ našich moderních dějin, jež téměř skončila „vyhubením českého národa“. Ne, nepřeháním, Reinhard Heydrich opravdu přijel do Prahy coby zastupující říšský protektor, aby zahubil český národ, ale český národ ho, řečeno znovu s Kvačkem, za to zabil…
Po skončení druhé světové války a po šesti letech okupace došlo znovu na (v našich poměrech, žel bohu, tak časté) iluze, na opětovné iluze o suverénní, nezávislé zemi, která by mohla být – nesmějte se, opravdu se o tom mluvilo, dokonce i mezi politiky – jakýmsi „středoevropským Švýcarskem“ či „mostem“ mezi Východem a Západem. Iluze a naděje, jež byly nejen naivní, nýbrž i dojemné, stejně jako zoufalá víra nemalé části národa, že „po té strašné válce bude konečně zase dobře“. Únor 1948, „vítězný únor“, jak mu říkali komunisté, přinesl ovšem další, během pouhých deseti let už druhé kruté vystřízlivění a pád do područí jiné velmoci, tentokrát do područí stalinistického Sovětského svazu, a deset, patnáct dlouhých, krutých let, než začala šedesátá léta a „časy tání“…
