Hlavní obsah

Lotyšský houslista Gidon Kremer: Maximálně si cením ticha

Právo, Šárka Hellerová

Lotyšský houslista Gidon Kremer a soubor Kremerata Baltica vystoupí na letošních, pětadvacátých Strunách podzimu s oslavou stých narozenin argentinského hudebního skladatele a hráče na bandoneon Ástora Piazzolly.

Foto: Struny podzimu/Giedre Dirvanauskaite

Gidon Kremer se se svým idolem Piazzollou nikdy nesetkal.

Článek

Před 25 lety nahrál Kremer album Hommage a Piazzolla, které rozpoutalo celosvětový zájem o tohoto argentinského hudebního skladatele a hráče. Lotyšský houslista pojal jako poctu Piazzollovi i koncert, který se odehrál během prvního ročníku Strun podzimu, na jaře roku 1996 ve Španělském sále Pražského hradu. Na festival se vrátí 22. listopadu ve Velkém sále Lucerny.

Kdy jste hudbu začal vnímat jako zásadní součást života?

Narodil jsem se do dynastie houslistů, tedy to bylo zřejmě vlastně už předtím, než jsem přišel na svět. O mém osudu rozhodli rodiče.

Při jaké příležitosti jste se poprvé setkal s hudbou Ástora Piazzolly?

Viděl jsem záznam jeho koncertu v německém Kolíně nad Rýnem. Doporučil mi ho jeden přítel. Energie samotného Ástora i jeho kapely byla jednoduše ohromující.

Jaký nejsilnější zážitek jste s jeho hudbou měl?

Bylo to nahrávání a hraní jeho operety María de Buenos Aires. A také turné s Astor Quartet, smyčcovým kvartetem, které jsem založil. Kromě mě v něm hrají norský bandoneonista Nor Per Arne Glorvigen, můj přítel Vadim Sacharov, který střídavě žije v Moskvě a v Paříži, a pianista Alois Posch, jinak kontrabasista Vídeňských filharmoniků.

Setkal jste se někdy s Piazzollou?

Bohužel se mi to nikdy nepoštěstilo.

Co vás na jeho životě zaujalo?

Zásadní podle mě bylo jeho setkání s Nadiou Boulanger, úžasnou hudebnicí, která mu poradila, aby zůstal sám sebou a dál komponoval tak, jak to umí. A aby namísto pokusů o současnou hudbu psal tanga ve svém vlastním jazyce.

V roce 1997 jste založil komorní orchestr Kremerata Baltica. Byl to dárek, který jste nadělil sám sobě k padesátým narozeninám. Před dvaceti lety jste získali cenu Grammy a později ještě další dvě nominace. Co máte na tomto tělese nejraději?

Oceňuji, že zůstává mladým souborem a zachovává si ducha dobrodružství, radosti a zvědavosti.

Na pražských Strunách podzimu jste poprvé vystoupil v roce 1996. Máte na ten koncert nějaké konkrétní vzpomínky?

Vybavuje se mi jeden trochu žinantní moment. Během jedné skladby někomu začal zvonit mobil, což mě inspirovalo k zahrání malé fanfáry. Ne že bych si přál, aby se to opakovalo, protože si maximálně cením ticha. Je nejlepší platformou, na které lze hrát a sdílet emoce a hudbu.

Na čem nyní pracujete?

Slavíme letos dvojité výročí. Je mi sedmdesát pět let, což znamená, že soubor existuje dvacet pět let. Jsme připraveni to slavit, kdekoli a kdykoli nám to covid dovolí.

Je podle mě skvělé, že k tomu budeme mít příležitost i v Praze, je to totiž jedno z mých nejoblíbenějších měst.

Reklama

Výběr článků

Načítám