Na podzim se kajakář Dukly vrátil k tréninku. „Zkraje jsem to nijak nehrotil. Když se mi chtělo, zašel jsem na ryby, nebo se podle libosti vyspal, abych se cítil odpočatý. S Radkem máme za sebou soustředění v italském městě Sabaudia, v prosinci vyrazíme na setkání nejlepších kajakářů do Porta,“ vyprávěl osmadvacetiletý účastník tří olympiád, z nichž má čtyři medaile. Dalších devět vyválčil dvoumetrový kolos na světových šampionátech.
Prý se vám ještě nevrátily lodě z Tokia?
Je to tak. Původně byly problémy s tím, aby se na olympiádu včas dopravily, teď máme asi čtyři měsíce po hrách a ještě je nemáme zpátky. Už nejsou v Japonsku, ale plují někde v kontejneru. Jen nevíme kde a kdy tu budou. Pádluju v kajaku od jednoho kluka, už bych ale svůj kajak potřeboval. Je důležité dělat všechno ve své lodi. Doufám, že se nebudou vracet tak dlouho jako legionáři ze Sibiře. (usmívá se)
Někomu roční odklad OH kvůli koronaviru pomohlv tom, že se prodloužila příprava. Jak to bylo u vás?
V roce 2020 jsem byl dobře připravený a posunutí her mi moc nevyhovovalo, ale v tvrdé olympijské přípravě bylo potřeba pokračovat další rok.
Letošní sezona pro vás nezačala moc dobře…
Ještě na konci minulého roku jsem dostal od klíštěte lymskou boreliózu a letos v lednu jsem prodělal covid. Měsíc a půl jsem to na sobě cítil. Pak jsem se do toho dostal, ale nastavení bylo dlouhé. Z dvou let přípravy byly tři. To bylo jedním z důvodů, proč jsem v září už neabsolvoval mistrovství světa v Kodani. Nakonec tedy absolvoval, ale v roli televizního spolukomentátora.
Jaká to byla zkušenost?
Líbilo se mi to. Myslím, že jsem do přenosů vnesl víc interního pohledu. Televizní komentátor – ať je v problematice zorientovaný sebevíc – se přímo v daném prostředí nepohybuje. Mohl jsem přispět určitými peprnostmi o závodnících nebo jsem věděl, jakou má kdo taktiku.
Projevily se fyzikální zákony
Jak budete vzpomínat na olympijskou sezonu 2021?
Měl jsem neuvěřitelnou formu, ale na singlu mi nepřálo štěstí. To pak bylo vykoupené bronzem v deblu, kde nám to sedlo. Za dva roky jsme se s Radkem hodně zlepšili. Částečně to bylo mou zásluhou, ale obrovský podíl na tom má kolega.
Můžete se vrátit k oné nepřízni štěstěny při finále singlu?
Foukal tam moc silný vítr do zad, a to se pak začnou projevovat fyzikální zákony. Těžší lidi, jako já, to odfoukne míň než lehčí. Měl jsem 110 kilo a předjeli mě osmdesátikiloví soupeři. Dá se to vysvětlit důkazem se dvěma kostkami – dřevěnou a polystyrenovou. Když je položíme na hladinu a zafouká, tak ta polystyrénová se posune dál než dřevěná.
Máte představu, na jakých lodích budete závodit v příštích sezonách?
Posledních pár let byl singl prioritou a ostatní zábavou. Na singlu bych chtěl dál zajíždět výsledky, ale nebráním se zařazení do dalších posádek. Na olympijském deblu se distance z kilometru zkrátila na pětistovku. S trenérem Honzou Štěrbou, který organizuje složení čtyřkajaku, jsem domluvený, že si do něj příští rok sednu. Kdyby to fungovalo, zkusíme to na závodech. Zároveň budu moc rád, když bude pokračovat spolupráce s Radkem.
Jezdíte spolu od MS 2019. Sedli jste si hned, nebo jste si na sebe museli zvykat?Potkávali jsme se už na žákovských na závodech. V duklácké šatně jsme pak měli vedle sebe skříňku a před třemi roky přešel do naší skupiny. Když jsme usedli do deblu, začali jsme se víc stýkat, poznali se, všechno si vyříkali a stali se z nás nejlepší kámoši. Obdivuju na něm, jak dokázal potlačit chlapský ego.
Povídejte.
Musel skousnout, že bude v uvozovkách hrát druhé housle. V Tokiu byl mým hlavním cílem singl a on mohl žít jen deblovými tréninky. V závěrečné přípravě se všechno řídilo podle mých pocitů, a taková role se musí těžko snášet. Osobně bych to asi nezvládl. Jenže Radek to pochopil, dokázal se s tím vyrovnat, a to mu vyneslo olympijskou medaili.
S přítelkyní na jedné lodi
Vaše přítelkyně Anežka Paloudová je taky kajakářka. Je to plus pro civilní život?
Někdy ano, jindy zase ne. (směje se) Myslím, že se oba vnímáme jako inspirace. Anežka o mně ví, že pádlování rozumím a něco jsem v něm dokázal, a tak se chce taky dostat nahoru a být rychlejší a rychlejší. Já na ní oceňuji, jak je všestranná. Pádlování jí jde, ale přitom studuje na ČVUT architekturu a stavitelství. Líbí se mi, že si můžeme o čemkoliv povídat. A kanoistika mezi našimi debatami nevyčnívá. Ve sportu se ale podporujeme.
Anežka má medaile ze sjezdu, ale i bronz z rychlostního MS do 23 let. Neplánujete si zazávodit ve smíšené posádce?
Máme v plánu, že někde pojedeme. Už loni jsme chtěli jet Krumlovský vodácký maraton, ale kvůli koronaviru byl zrušený. Letos si Radek zase tak nešikovně naplánoval svatbu, že se s Krumlovem kryla. Uvidíme, jestli to vyjde příští rok.
A co zkusit mix na nějaké vrcholné akci?
Ona je to spíš taková sranda disciplína, ale kdyby někde vyšel čas a zbyly síly, tak bych si s Anežkou rád zazávodil. (usmívá se)
Jak byste na deblu seděli?
Kdo ví… ale už jsme to letos zkusili a byl jsem zadák.
Sportovci už vyhlížejí OH v Paříži. Myslíte na to, že byste mohl v roce 2024 získat vysněné olympijské zlato?
To by bylo fajn… Na druhou stranu si říkám, že než mít jednu zlatou, tak ty tři bronzové a jedna stříbrná, co už mám, jsou asi lepší. Svědčí o tom, že si držím vysokou výkonnost dlouhodobě.
Takže minimálně do Paříže chcete pádlovat?
Rád bych jel ještě do Los Angeles a láká mě i Brisbane. Je to sice až za jedenáct let, bylo by mi už devětatřicet, ale proč ne? Když to půjde, tak se o to pokusím. Pokud ne, už třeba nebudu aniv Paříži.
Od pstruhů v potůčku k tuňákům v oceánu
Rybaření máme v rodině. Přitáhl mě k němu děda Jiří. V Senohrabech mě s bratranci brával k jednomu potoku. Pro mě bylo chytání vždycky únikem z civilizovaného světa. Líbilo se mi, že nebylo nutné dávat bacha, co vypustím z úst. Mohlo se sprostě zanadávat, když jsem třeba urval třpytku.Z každého úlovku jsem měl jako kluk ohromnou radost, štěstím jsem byl úplně rozklepaný. Chytání se stalo mou vášní, a ta mi vydržela. Od třpytkování na potůčku jsem se tak dostal k tomu, že v oceánu lovím tuňáky.
Co se týká dravců, jsem docela všestranný. Na ultralehkou přívlač chytám okouny, na střední candáty nebo štiky, zatím jsem jen nepronikl k sumcům. Rád chodím muškařit a občas si potáhnu i tu třpytku. Lovím ze svého nafukovacího kajaku, někdy se ze břehu brodím v prsačkách do půlky řeky.
Při soustředění v Kalifornii jsem dostal pár tuňáků. Nevytáhl jsem sice žádné ohromné kusy, měli asi kolem osmdesáti centimetrů, ale byl jsem za ně rád. Mám tam kamaráda, lodí za pár hodin doplujeme do Mexika, zachytáme si a jedeme zpátky.
Po olympiádě se mi povedlo chytit pstruha duháka. Měřil 64 centimetrů, a to už je hodně slušný. Úlovky většinou pouštím, ale něco si nechám pro vlastní potřebu nebo pěknou rybu odvezu mámě.
Při rybaření se výborně odreaguji. Když se nakupí starosti, je pro mě nejlepší zajít k vodě. V momentě, kdy zatáhnu rybu, jsem tam jenom já, ona a způsob, jak ji zdolat. Přestanu přemýšlet o všem ostatním. Řekl bych, že rybaření je určitá forma povznesenía skvělý vytržení z reality. Někdy se stane, že ryby neberou. To mě samozřejmě rozčiluje, ale chodím na ně rád. Dělá mě to šťastným. Není to ztracený čas.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
