Na jihu této balkánské země rozléhá národní park Sutjeska. Štíty hor dosahují přes 2000 metrů nad mořem a stromy jsou tak staré, že by v jejich přítomnosti mohl skládat svá díla slavný Johann Sebastian Bach nebo Daniel Defoe dopisovat svého Robinsona. Přitom se i nadále v jednom z největších pralesů v Evropě prohánějí smečky vlků a medvědí přítomnost budí u turistů respekt.
Jede se na Balkán!
V dubnu 2021 vycestovat za hranice tuzemska nebylo jen tak. Koronavirová krize dosahovala čísel nejvyšších a zákaz cestování se vztahoval i mezi jednotlivými okresy. Nejednalo se tedy o ideální načasování k opuštění naší republiky. K naší cestě jsme však měli dobrý důvod. V rámci partnerství České republiky s rozvojovým programem OSN jsme se stali aktéry kampaně na podporu zelené turistiky v Bosně a Hercegovině. S potvrzením o negativním testování a zvacím dopisem z české ambasády v Sarajevu se stala pro nás cesta na Balkán průjezdná.
Tadeáš ŠímaJe devětadvacetiletý cestovatel, spisovatel a včelař z Prachatic. Cestováním se baví přes deset let, za kterých procestoval přes padesát států světa. Vystoupal na nejvyšší sopku Asie, objevoval krásy pohoří Ťan-šan v Kyrgyzstánu a přejel na kole Arabský poloostrov. O jeho cestě na kole přes Afriku mu vloni vyšla stejnojmenná kniha, která vypráví o sedmiměsíčním dobrodružství, při kterém našlapal 13 000 kilometrů napříč celým kontinentem. O jeho cestě čtěte zde. |
Jaro v Maďarsku, potažmo Chorvatsku je každoročně o trochu napřed než u nás. Proto jsme si při častých zastávkách na čaj užívali příjemně teplého proudění vzduchu a obdivovali prodavače zralých jahod u silnice. Trochu naivně jsme přitom doufali, že i v horách na jihu Bosny by mohl začátek dubna být rozkvetlým rájem přicházejícího jara. To jsme se ale přepočítali.
Překročili jsme řeku Sávu, která lemuje značnou část chorvatsko-bosenské hranice a uviděli jsme první bosenské minarety. Pro Adama to bylo první setkání s muslimským světem. Muezzini svolávající věřící k modlitbě do četných mešit, přidávají místu exotickou atmosféru. Přes Bosnu a Hercegovinu jsem v minulosti projížděl autostopem.
Potěšilo mě tedy, že jsme za městem Doboj mohli zastavit stopaři Vedranovi, který pracuje pro bosenské dráhy. Bosenština patří mezi slovanské jazyky, tudíž se vcelku snadno od Vedrana dozvídáme o jeho sympatické lásce k pivu a nenávisti k bosenskému folklóru, který se nám line z autorádia. Taktéž si povzdechne při pohledu na řeku Bosnu, podél které vede naše cesta na jih země. Jinak krásně azurově modrá řeka nese s sebou známky lidské nepořádnosti. „Lidé u nás se stále učí, jak nakládat s odpadem. Proto prosím omluvte odpadky, které v řekách plují,“ loučí se poněkud zahanbeně Vedran, když mu zastavujeme u města Maglaj, kde nastupuje do svého bavoráku a ujíždí nám. To jsou dneska stopaři…
Sutjeska
Národní park Sutjeska leží v srdci Balkánského poloostrova u hranic s Černou Horou. Jedná se o nejstarší národní park v Bosně a Hercegovině a jeho území se rozprostírá na rozloze 175 km2. Středem parku protéká řeka Sutjeska, která vyhloubila masivní kaňon a podle které je národní park pojmenovaný. V roce 2020 vyvinula česká firma SmartGuide v rámci takzvaného Challenge fondu (finanční nástroj ČR pro podporu inovativních řešení v zahraničí) turistickou aplikaci, která je bezplatně k dispozici i v českém jazyce (více zde).
Naší strategickou základnou se v Sutjesce stala vesnička Tjentište. Cesta z Prahy do Tjentište zabrala 11 hodin čisté jízdy automobilem. Začátkem dubna ještě nezačala turistická sezóna a kemp byl uzavřen. Stali jsme se jedinými turisty v oblasti, což nám samozřejmě nevadilo. Ubytovali jsme se u místního podnikatele vlastnícího poštu, obchod s potravinami, hospodu a pár apartmánů. Balkánská družba na sebe nenechala dlouho čekat a Goran se svou ženou Ivanou nás pozvali na domácí rakiji. Pověstná pohostinnost Balkánců znovu nezklamala. I slečna Nevena ze Správy národního parku nás vítá s úsměvem a je ráda, že Češi Sutjesce pomáhají. Návštěvnost v parku v době koronaviru klesla na minimum.
Když se řekne „Sutjeska“, leckoho napadne asociace se slavnou bitvou ze druhé světové války. V turistické aplikaci čteme, že Sutjeska sloužila jako útočiště jugoslávským partyzánům, kteří čelili mnohatisícové přesile italsko-německých vojsk.
V roce 1942 i díky znalosti terénu a chrabrého vedení vůdce jugoslávského protinacistického odboje Josipa Broze Tita, se podařilo bitvu o Sutjesku vyhrát. Vojsko však postihly značné ztráty a jako památka na udatné partyzány se v Tjentišti vystavěl betonový památník, který se stal dominantou celé vesnice. Určitě se vyplatí vystoupat až k monumentu, který je také znám jako „Údolí hrdinů“. Scenérie památníku totiž společně se štíty hor na východě je opravdu nezapomenutelná. Nedaleko odtud si mohou návštěvníci prohlédnout muzeum ze bitvy. Jugoslávci o bitvě natočili dokonce na svou dobu velkofilm, kde si postavu Tita zahrál slavný britský herec Richard Burton.
Ráj medvědů a medvědího česneku
Na Velikonoční pondělí jsme se procházeli kolem řeky Sutjeska a hledali místo pro první Adamův plenér. Na východním břehu řeky jsme objevili místo, kde roste medvědí česnek. Jsou ho tady doslova tuny. Potkali jsme bosenské sběrače, kteří ho dále zpracovávají na výborná pesta a plní jimi například jejich tradiční burek z listového těsta. Mít s sebou kosu, sběr by v tomto česnekovém ráji probíhal mnohem rychleji.
Zatímco Adam zůstal u řeky a začal malovat starý buk porostlý mechem a lišejníky, jak se nahýbá jako přízrak nad řekou, já vyrazil stezkou do hor. Po prvních kilometrech mi bylo jasné, že jsme přijeli hodně brzy. Stezka byla zapadaná sněhem a já se bořil zpočátku po kolena a později po pás v bílých závějích. Úchvatné scenérie však na sebe nenechala dlouho čekat a po pár kilometrech pochodu odkryla Sutjeska své krásy. Zasněžené skalnaté štíty hor Jelovac nebo Velike a Male Siljevice se třpytily ve světle pravého poledne.
Popošel jsem ještě o kus dál podél horské bystřiny a fotil si zvědavé kamzíky na úbočích skalisek, když jsem si všiml stop přes stezku. Medvědích stop. Teplé počasí je muselo probudit ze zimního spánku a společně s ratolestí sestoupili do údolí. Od té chvíle, každý zvuk tajícího sněhu, prasknutí větve nebo sesuvu kamínku po úbočí v mé představivosti znamenalo strach z medvěda. Přitom větší strach mají určitě medvědi právě z nás.
Perućica
Dominantou národního parku Sutjeska je bezpochyby prales Perućica. Nachází se v nadmořské výšce 700-2100 m n. m. a jelikož nikdy nebyl dotčen působením člověka, jde o jeden z mála skutečných a zároveň také největších pralesů na starém kontinentě. Tohle je ta pravá divočina, kterou jsme hledali. Vždyť jen jádro pralesa má asi 1400 ha a kolem jsou další stovky hektarů nedotčených lesu, které si v divokosti s Perućicou v ničem nezadají.
S naším průvodcem Milošem jsme se vydali do jádra pralesa na průzkum. Připadali jsme si jako Tolkienovi hobiti ve fangornském hvozdu. Vždyť zdejší enti jsou stromy víc než 300 let staré. Stát pod 60 metrů vysokým smrkem nebo sedět na vyvrácené jedli, která se divoce vysemenila v 18. století, probouzí v člověku respekt k přírodě.
Adam KašparJe český malíř věnující se realistické krajinomalbě, doprovázené zájmem o přírodní vědy. Učarovala mu především geologie, jako věda zkoumající dynamické proměny Země v hluboké minulosti, vizuální astronomická pozorování, nebo přirozené lesy. To vše reflektuje na svých obrazech a v autorských knihách. Studoval malířství na AVU v ateliéru prof. Martina Mainera. Více naleznete ZDE. |
Miloš nám ukazuje důkazy o přítomnosti smeček vlků v podobě stop ve sněhu a malý smrček, o který si medvědice nedávno brousila své drápy. Vystupujeme společně do Dragoš sedla, kde si Miloš sedá na vyhlídku a významně prohlásí: „Tady to mám nejradši.“ A my se mu nedivíme. Z tohoto místa je vidět na celý prales nad kterým se tyčí Bosanski Maglić, se svou výškou 2386 m n. m., nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny. V dálce se ozývá téměř 100 metrů vysoký vodopád Skakavac a vítr neúnavně šumí v korunách zdejších mohykánů.
Po pár týdnech v Sutjesce víme dobře, že se sem musíme vypravit znovu. Nejlépe až sleze sníh a prales bude po deštích vypařovat oblaky páry do nebe a pašeráci cigaret z Černé Hory budou znovu vyšlapávat své staré stezky pralesem, aby kuřivo prodali na černém trhu. Nyní nám nezbývá než se rozloučit s krásnou divočinou, sbalit pomalovaná plátna Adamových plenérů vonících po terpentýnu, zálohovat disky s fotkami a vrátit se domů.
