Hnutí je organismus. Měníme českou debatu o klimatu, říká aktivistka

Kdy jste si poprvé uvědomila, že je s planetou něco v nepořádku?
Když jsem se účastnila přednášky o globálním oteplování asi v šesté nebo sedmé třídě. Pak jsem se o tématu začala dozvídat víc, zjistila jsem, že je asi něco opravdu špatně. V tu chvíli jsem věděla, že se něco děje, ale vůbec jsem to nedokázala pojmenovat jako klimatickou krizi. O jak velký problém jde, mi došlo, až když jsem začala být aktivní v hnutí.

Myslíte si, že člověk musí mít hodně informací, aby viděl závažnost klimatické změny?
Ano, určitě. V české společnosti má stále hodně lidí zkreslenou představu, o tom, co jsou klimatické změny nebo v čem spočívá klimatická krize. K tomu je třeba se postupně propracovat.

Od plastových brček k plným náměstím

Aktivistkou v hnutí Fridays for Future (FFF) jste od září 2019. Měla jste před vstupem nějaké vzory, které by vás k tomu motivovaly? První mě napadá Greta Thunbergová jako zakladatelka této mezinárodní organizace…
Greta to přímo nebyla. O ní jsem se dozvěděla až po Petru Doubravském, který českou buňku založil. Četly jsem s kamarádkou jeho článek, když jsme se snažily založit vlastní organizaci, což se ukázalo jako nereálné.

To měla být organizace na plastová brčka, že ano?
Ano, chtěly jsme zabývat obecně znečišťováním a odpady. O tom právě psal i Petr ve zmíněném článku, na konci něj vybízel, ať se lidé nebojí zapojit do Fridays for Future. Našly jsme si organizaci na Instagramu, v tu chvíli jsme se teprve dozvěděly o Gretě a fungování hnutí na globální úrovní.

Klára Bělíčková Je studentkou druhého ročníku pražského gymnázia Na Zatlance Vyrostla na Křivoklátsku, rodina pochází z Karviné Od roku 2019 je členkou české buňky mezinárodního hnutí Fridays for Future Spolupořádala a vystupovala na školních stávkách za klima V hnutí působí jako tisková mluvčí, věnuje se aktivismu a vnáší téma klimatické změny do českého prostředí

FFF je ne hierarchické hnutí, to znamená, že v něm neexistují žádné stále posty. Jaké byly začátky vašeho působení?
Když jsme s kamarádkou přišly do hnutí, tak ještě nemělo žádnou strukturu. V podstatě si deset lidí sedlo do kolečka a začalo se něco vymýšlet. První, co jsme si ujasnili, bylo, že abychom byli slyšet, potřebujeme víc lidí. Jeden člověk mně a kamarádce dal důvěru, přestože jsme tam byly úplně nové, a dostaly jsme na starost nábor nováčků.

Jak jste se toho zhostily?
Samy jsme na začátku moc netušily, co se děje uvnitř hnutí, ale snažily jsme se na maximum. V tvorbě struktury jsme se inspirovaly v jiných organizacích a začali nám pomáhat i další lidé. Myslím, že fungujeme na docela podobném principu jako běžné firmy nebo instituce. Struktura hnutí prošla různými změnami, nyní jsme ve fázi, kdy nám to všem vyhovuje.

Hnutí se dělí do čtyř pilířů. První je vnitřní fungování, zde řešíme, jak hnutí roste, jak se v něm cítí členové a jak fungují procesy. Druhý pilíř je strategie, ten vymýšlí, kam hnutí směřuje, jaké jsou krátkodobé a dlouhodobé cíle, třetí je komunikace a poslední finance.

To zní poměrně komplexně. Jste hnutí středoškoláků, tudíž všichni pracují dobrovolně, ve volném čase a kdy chtějí. Jak těžko se takoví lidé koordinují?
Je to těžké. Nikoho z nás nic nedrží a každý může odejít, kdy chce. My se ale snažíme nové členy a členky motivovat, nabízet a ukazovat jim volné role. Každý se může zapojit do toho, co ho nebo ji baví. Snažili jsme se vyhnout tomu, aby naše struktura byla, podobně jako v jiných organizacích, neměnná. 

Kolik vám osobně práce pro hnutí zabere?
Teď jsem si před stávkou v září počítala pro zajímavost čas za měsíc. U mě to bylo přes 110 hodin.

To je víc než můj poloviční úvazek. Jak náročný je aktivismus na psychiku?
Aktivismus přináší stres a frustrace. Často si špatně naplánuji čas a málo spím. Pořád mě ale drží kolektiv a lidé, kteří to žijí se mnou, a uvědomují si závažnost tématu, které řešíme, a obětují tomu svůj čas. I kdyby to byly dvě hodiny.

Po velkých akcích jako jsou stávky cítím téměř pocit vyhoření. Chvílemi si pak říkám, jestli mi to za to stojí, ale to je způsobeno spíše individuálními zklamáními, když se něco nepovede. Potom při společné reflexi akce zjišťuji, co vše se vydařilo a jaký to mělo dopad. To mi dává další impuls pokračovat.

Drží vás tedy to, že hnutí roste a má pozitivní ohlasy?
Určitě.

Na druhou stranu ve veřejném prostoru se musíte setkávat i s hodně negativními reakcemi. Často asi bojujete s tím, že vás lidé nechtějí poslouchat už jen kvůli věku, jak se s tím vyrovnáváte?
Ať se vrátíme zpátky do školy a že nemáme co dělat v ulicích, čteme na sociálních sítích opravdu často. To může být demotivující, i kvůli tomu, kolik volného času práci obětujeme a přitom nás někdo osočí, že se chceme ulít ze školy.

Byly pro vás útoky překvapením, nebo jste je čekala?
Mě na to okolí připravilo. Dlouhodobě jsem se v hnutí věnovala komunikaci, takže jsem reakce četla, i když se přímo netýkaly mé osoby. Po prvním rozhovoru v médiích jsme si komentáře četli společně, často se o to snažíme, abychom pochopili názory druhých.

Překvapilo mě, že zde bylo hodně komentářů na můj vzhled, konkrétně na moje brýle. Opakovaly se narážky spojené s filmem Harry Potter, například, ať se vrátím do Bradavic. To mě šokovalo. Byla jsem spíše připravená reagovat na argumenty spojené s klimatickou krizí. Nad podobnými narážkami se spíše pousměji a když se mi něco nepovede, tak si sama říkám, že bych se měla vrátit do Bradavic.

ARCHIVNÍ VIDEO: Klára Bělíčková a Petr Doubravský z  Fridays for Future v pořadu Rozstřel (20. dubna 2021):

Setkáváte se s tím i mimo sítě?
Když jsme dělali první stávku v Berouně, tak na nás opravdu hodně sprostě křičeli kolemjdoucí. Točilo se to opět kolem toho, že se máme vrátit do školy.

Děje se něco podobného i mezi mladší generací?
Nechci všechny mladé házet do jednoho pytle. Hodně záleží na regionu, ve kterém se nacházíte. Osobně jsem se od spolužáků s žádnými narážkami třeba na můj vzhled nesetkala. 

Na začátku spolužáci zpochybňovali to, že studenti mohou něco změnit. Když se s nimi ale o tom bavím déle, začnou chápat, že obava může pocházet například ze školy, kvůli strachu z autorit.

Česko a klimatická krize

Máte za sebou úspěšné stávky, kterých se zúčastnily tisíce lidí. V reakci na březnovou stávku vznikla Uhelná komise. Myslíte si, že další akce by mohly mít podobný efekt?
Doufám v to, společnost má velkou sílu něco měnit. Na druhou stranu v současnou chvíli máme úplně vyčištěné pole a novou vládu, z ní jsme zatím s nikým nemluvili.

Aktuálně máte rozjeté dvě velké kampaně – Špinavé prachy a FCK 2038. Co je pro vás osobně teď tím nejdůležitějším, je to plán na dřívější odklon od uhlí?
Pro mě je nyní nejdůležitější prioritizace tématu klimatické změny obecně. Chtěla bych, aby existovala jasná shoda na tom, že se politici budou věnovat ochraně klimatu, a bude to jedna z priorit. Nechci se soustředit pouze na jednu oblast, ale zásadní pro mě je, jak se bude toto téma komunikovat a jak se na něj bude pohlížet.

Inspirativní ženy - rozhovory Čechová: Balet z vás udělá perfektního zaměstnance Hrdá: Na začátku jsem chodila jsem brečet na záchod Pořízková: Práce soudce je velmi osamělé povolání s velkou odpovědností Goryczková: Kvůli covidu jsme utáhli opasky a museli i omezit údržbu Koenigsmark: Nejsem typ na pískoviště, ale chci na Hrad Boudová: Budoucností je sdílení a opravování věcí Machková: Kandidovat jsem nechtěla. Že jsem žena, je pro VŠE výhoda Kadlecová: Vlků se nebojím, strach mám z nekompetentních lidí se zbraní Kutnarová: Mrzí mě veřejné narážky, že ženy naplňuje jen vaření a uklízení Havránková: Mezinárodní stopu má dnes téměř každý případ Gomba: Pomáhat dětem téměř vylučuje mít vlastní. Je to paradox Chatardová: Slýchám, že jsme malý stát a ničeho nedosáhneme Jiřičná: Nechápu, jak se někomu může líbit socialistická architektura Brixi: Do rovnoprávnosti je potřeba zapojit i muže Kolínská: Je potřeba, aby se emancipovali i muži a přijali otcovskou roli Hrdličková: Byla jsem zjevením, justice je stále „pánský klub“ Vondrová: Představa, že špičkový odborník z praxe půjde učit, je mylná Nerudová: Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací Havlíčková: Děti jsou můj největší životní projekt Cenigová: Tři dny se učila zavazovat tkaničky. Teď má úspěšný podnik Kijonková: Vždy se můžeme odrazit ode dna, je to pouze na nás Bradáčová: Práce není jediné životní štěstí. Dejme ženám příležitost

Vnímáte posun v českém prostředí jako váš úspěch, na který jste hrdá?
Necítím hrdost sama na sebe. Vnímám se jako malou část hnutí, které funguje jako jeden velký organismus. Ne hierarchie je v něm cítit, každý má úplně stejnou hodnotu jako já, ať už přispěl jednou hodinou nebo jakkoliv jinak.

Když mluvím na pódiu při stávce k lidem, cítím hlavně odhodlání. Často je to pro mě výstup z komfortní zóny. Dav mi ale ukáže, že za mnou stojí, pak je cítit naše síla a jednota.

Říkala jste, že chcete měnit českou debatu. Zdá se mi, že jsme ve specifické situaci. Na jedné straně většině Čechům a Češkám záleží na ochraně přírody, na stranu druhou se zelená politika těší velice nízké podpory u voličů. Čím je to podle vás způsobeno?
Tuto otázku si v hnutí klademe často. Nemám to podloženo žádnými studiemi, ale domnívám se, že v české společnosti existuje hodně předsudků. Například o tom, že jakákoli environmentální politika nás dovede k bydlení v jeskyních, topení ohněm a nedostatku jídla. 

Jinými slovy lidé se obávají, že je zelená politika dostane do nelidských podmínek. Naopak, je to klimatická krize, která bude přinášet chudobu, nedostatek jídla a mnoho dalších problémů, kterým má zelená politika zabraňovat.

Myslím, že tyto předsudky mohly pomoci vyvolat i výrazné tváře české politiky v minulosti, jako například Václav Klaus.

Jak chcete tuto situaci měnit?
To je opravdu složité. Ke každé skupině lidí se snažíme přistupovat specificky a neexistuje jeden recept. Kampaně cílíme na různé věkové skupiny, proto máme i příslušné manuály a materiály. 

Často funguje zpřítomňování toho, jak klimatické změny dopadají na konkrétní lidi. Můžete někomu ukázat vyschlou studnu nebo vliv sucha na české lesy, dále pak jaké příležitosti řešení klimatické krize přináší. To potom lidi motivuje se o problematiku více zajímat. Vždycky ale musí překonat prvotní bariéru, od dílčích problémů, například že je někde málo vody, k uvědomění si, že jde o globální problém celého systému.

Tím se vracíme na opět na začátek. Na závěr bych se zeptal, jestli vás napadá nějaký pozitivní příklad, kdy se vám někoho podařilo přesvědčit o závažnosti klimatické změny?
Do paměti se mi nejvíc zaryla zkušenost s mým spolužákem. Když jsem přišla na novou školu, každou přestávku jsme se spolu hádali o všech ekologických problémech a on se vždycky snažil vyvrátit to, co jsem říkala já. Za rok a půl intenzivních debat mi týden před stávkou napsal, že sice nebude skandovat, ale na akci přijde. To mě vždycky hodně potěší, když si na to vzpomenu.

Inspirativní ženy Seriál iDNES.CZ Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou.