Sobota píše o svých zážitcích, Šíp o tom, co se mu honí hlavou. Sobota se vyjadřuje v krátkých kapitolách i větách hovorovým jazykem, Šíp si hraje s košatou češtinou včetně „pomluvy“, jak po vzoru předmluvy přezdívá doslovu, či debaty s počítačem, který místo „děkuji všem“ klidně napíše „děkuji vším, ač žádné vši nemám“.
Sobota líčí sám sebe jako lamače ženských srdcí. Často zmiňuje milenky a někdy adresně - jak strávil noc se zpěvačkou Janou Robbovou nebo jak si s Dádou Patrasovou už kupovali společnou postel, než prý zasáhl Miloslav Šimek; popisuje též „orgie u Muchy“ a četné pitky.
 |
Šíp zase vidí sám sebe coby nerozhodného váhavce, který se vždycky postaví do pomalejší fronty a když si jde pro zmrzlinu, dlouho si není jistý, kterou si vlastně dá.
Oba charakterizují své kolegy. Šíp s respektem, i když prozrazuje, že to byl právě on, kdo psal Gottovi děkovné projevy k udílení Slavíků. Jak poté zjistil, nebyl sám: Gott oslovoval hned tři autory, aby měl na výběr. „Odtajňovat je nebudu, ale oba jsou fakt dobří,“ tvrdí Šíp.
Kdežto Sobota si servítky nebere: kritizuje svého hereckého partnera Šimka, že byl pracovitý, ale „na peníze jako Smoljak“, režiséra Petra Schulhoffa, jenž ho nenechal improvizovat, i vlastního otce, ze kterého „nikdy nic moc nevypadlo, ale slivovice mu šla“.
Místy je Sobota až brutálně upřímný, třeba když se vyznává ze svých hojných „veterinárních“ chorob“ nebo když opakuje, že je už ze své podstaty líný, pohodlný a co všechno je mu jedno.
Od Šípa se zase dozvíme, jak mu Gott půjčil chybějící peníze na auto, ovšem jeho vyprávění spíš než o senzacích ze zákulisí zábavního průmyslu vypovídá o Šípově způsobu myšlení.
Například co ho napadá o přistání na Marsu - včetně pojmu raketovedoucí odvozeného od slova vlakvedoucí, proč podle něj nepatří humor do profese sportovních komentátorů nebo jak to bylo doopravdy s Monou Lisou a popravou sedmadvaceti českých pánů. Jde spíše o fejetony, které přitom o autorovi hodně povědí.
Stylem ani obsahem se dva způsoby memoárů téměř nepotkávají, přestože generační souputníky Sobotu a Šípa dělí pouze dva roky. Jeden historický okamžik však náhodou sdíleli: rachot tanků 21. srpna 1968 je oba probudil po flámu.
